Po letech se konečně podařilo (technologie pokročily) převést útlou knížečku popisující mou Cestu za zenem, nazvanou Český zen (ale taky Sen, protože písmeno bylo počítačově otočeno) do digitální, a tedy na internetu zveřejnitelné podoby. Jenže jsem zjistil, že i mí pravidelní čtenáři jsou líní si knihu stáhnout a přečíst. A protože se na březen připravuje konference „Duchovní život ve svobodné společnosti: dvacet let náboženské svobody u nás“, a v dubnu vyjde sborník „Jednota v rozmanitosti: buddhismus v Čechách“, ťuknu hned dva hřebíčky jedním publikováním: postupně zveřejním pět kapitol, popisující mou cestu do Japonska, ale, jak bylo naznačeno výše, i za zenem.
RÁNA HOLÍ
„Mistře, mohl byste mi to nějak vysvětlit?“
„Nemám uši.“
„Aha, udělal jsem chybu.“
„Ale ne, je to moje chyba.“
„A kde je vaše chyba?“
„ Tam, kde ty říkáš, že chybuješ.“
Žák se uklonil a mistr ho udeřil holí.
Po prvním dnu, kdy s námi seděl i mistr a dva mniši, kteří jediní zbyli „po sezóně“, byl den druhý a dny následné zklamáním. Mistra jsem pak už neviděl a na starosti nás měl jen asi padesátiletý mnich Jošiwara, se kterým sice šlo dát řeč, třeba před jídlem, a který nádherně zpíval sútry, ale jinak to flákal. Po ranním hodinovém zazenu a krátkém zpěvu súter následovala snídaně a pak práce.
Měl jsem za úkol vytřít mokrým hadrem dlouhou ze dvou podélně uložených širokých prken sestavenou cestičku od hlavní haly podél jídelny a chatek (kde byly pokoje na spaní) až k hlavnímu vchodu, kde stály dva botníky. Odtud až k bráně kláštera vedla široká písková cestička, kterou bylo každé ráno třeba uhrabat. Bylo to tak na hodinku práce a já vychutnával možnost pečlivě vytírat a pečlivě uhrabávat. Vzpomněl jsem si na fotografie z jednoho německého obrázkového časopisu, které jsem kdesi kdysi viděl: cestička v zenovém klášteře byla uhrabaná do vzoru rybí kosti. A tak vždycky když jsem dovytíral prkna a uspořádal pantofle a boty ranních návštěvníků, popadl jsem rýžové koště s velkou chutí a naplno ponořen do práce zametl cestičku vzorem rybí kosti, v pásech sem a tam. Po několika dnech jsem zaslechl, jak si hlavní mnich povídá s kolemjdoucím vesničanem a oba si pochvalují dobře zametenou cestičku.
Druhý mnich, jak se později ukázalo, mladý Korejec (v Japonsku se usídlilo po válce pár tisíc Korejců s rodinami, ale přestože tam žijí natrvalo, Japonci je nikdy nepřijali a jsou jistou cizorodou skupinou) byl jiný případ. Ten jediný vydržel sedět celou hodinu, ale domluva s ním byla téměř nemožná (japonsky samozřejmě uměl, ale jeho výslovnost byla ještě horší než u mnoha Japonců a anglicky neznal než yes a no – učil se prý francouzsky).
Když jsem se po prvním zazvonění druhého dne usadil do pozice, sepjal ruce do mudry a zhluboka vydechl, aby při druhém zazvonění mohl začít zazen a počítání dechu, netušil jsem ještě, že hlavní mnich Jošiwara bude příčinou hlubinného zážitku se zenovou holí.
Když totiž člověk sedí v pozici delší dobu, třeba v období tzv. seššinu, kdy se sedí dvakrát předepsaná doba zazenu s chůzí mezitím ráno, dvakrát v poledne, odpoledne a večer a ještě se může sedět přes noc, a já to znal už z Katovic a Varšavy, dřív či později začnou bolet záda a tělo začne všelijak protestovat.
Pak stačí sepnutýma rukama požádat mezi řadami meditujících neustále procházejícího mnicha, který má službu, o ránu holí. Když jsem o tom čítával, trochu jsem se své první rány bál. Bylo jasné, že dřív či později na ni dojde, ale díky fyzické kondici a asketické zarputilosti mládí jsem zatím ještě nepotřeboval požádat o ránu holí. Seděl jsem technicky dokonale (stejně jako když jsem v mládí nacvičoval na spartakiádu a věnoval se tomu tak dobře, že si mne dokonce všimli náčelníci z tribuny okresní spartakiády a dostal jsem pak za odměnu vzorného nácviku knížku).
Hned od druhého dne totiž Jošiwara vždy po pěti minutách zazenu tiše vstal, předpisově se uklonil a prostě odešel! Jenže, protože i japonské kláštery jsou interiérově zařízeny jako každý jiný japonský dům, totiž ze dřeva a jen papírem potažených posuvných stěn, bylo slyšet zvuk otevírané lahve, nalévaného piva, cvaknutí zapalovače a labužnického prvního šluku cigarety, obracení stránek obrázkového časopisu a pochrchlávání debužírujícího mnicha ulejváka. Na posledních pět minut se pak tiše přišoural, přísně nás zpražil pohledem, usadil se a zvonkem ukončil zazen.
Hlavní hala (zendó) kláštera U tří borovic
Jednou v sobotu odpoledne (o víkendu jsem měl volno a coby turista vychutnával klid a nádheru nejstarších buddhistických klášterů v Naře, jen asi dvacet minut chůze od kláštera U tří borovic) na cestě zpět do své mnišské cely jsem poblíž železničního přejezdu, u závor, náhodou zahlédl tvář řidiče Mercedesu, vyjíždějícího z domu, o kterém mi kdosi říkal, že tam bydlí gejši: byl to mnich Jošiwara. No to je příliš, pomyslel jsem si rozhořčeně. Co ten mi bude vykládat o zenu a mnišství. Kašlu na něho.
Poslední víkend pobytu v klášteru U tří borovic byl věnován slavnosti podzimního měsíce. Už od čtvrtka všichni v klášteře, včetně mne, vyřezávali z bambusu kalíšky a nádobky na sake, zdobili lampióny chodby a cestičky kláštera, vytírali, uklízeli a vařili. V pátek odpoledne začali přicházet hosté – starosta a představitelé místní vesnice, buddhističtí mniši a představení z blízkého okolí, ale i čajový mistr, který řídil čajový obřad, hráč na šamizen a hráčky na koto a zpěvačky.
Těsně před slavnostním zahájením ještě probíhalo poslední večerní sezení. Tentokrát v hlavní hale a kromě mne a korejského mnicha sedělo v řadě dalších pět šest hostů, Japonců, kteří si takto přicházeli „sednout“ a zameditovat každý pátek. Seděl jsem bokem k oltáři a tedy i hlavnímu vchodu. Z počátku jsme seděli sami, ale postupem času se vchodová strana haly začala plnit návštěvníky a hosty, kteří se přišli podívat na meditující mnichy. S každým novým hostem bylo cítit větší napětí a soustředění a Jošiwara, který měl službu, chodil s kyosaku, zenovou holí, stále pyšněji a předpisověji. Sedělo se mi nádherně. Už jsem si zvykl i na řev cikád a rachot motorek vesnických dorostenců.
Trénink z Polska a kilometry pokorně a soustředěně vytřených prken se také projevily. Seděl jsem pevně a majestátně, dokonale soustředěný v sobě, v jednom bodě, v haře, ale zároveň registrující všechno kolem. Věděl jsem o tom, že dorazila Saskia s mužem, vnímal vše, co se šustlo. Seděl jsem jak hora, takže jsem si mohl sem tam dovolit nechat prolétnout téměř pyšnou myšlenku spokojenosti, že jsem konečně zvládl umění zazenu: okamžitě byl ale zpátky v dokonalém soustředění na prázdnotu v sobě.
Jošiwara se rozhodl, že se předvede návštěvníkům. Se slavnostním výrazem ve tváři a urputným sevřením hole kyosaku se pomalu, krok sun krok, vydal směrem ke mě. A já to věděl. A věděl jsem, že to všichni v sále také ví a že všichni čekají, že japonský mnich praští cizince s brýlemi a vousy v mnišském kimonu.
Seděl jsem dál jako skála, pevně a majestátně, ale někde nad jednotlivými vrstvami osobnosti začala poplašeně poletovat myšlenka „co když mě praští, i když nebudu chtít?“ V sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Napětí houstlo. Jošiwara se došoural za má záda.
Samozřejmě jsem ho naprosto dokonale cítil, ale ani jsem se nehnul. Stále ještě jsem seděl jako skála, a v hloubi srdce věděl, že to je prostě nespravedlnost, protože jsem poprvé v životě skutečně zvládl umění zazenu a mohli by mě fotit do příruček – nemůžu tedy být praštěn zenovou holí kyosaku. To přece nejde.
Jenže Jošiwara praštit musel. Pozorovali to přece všichni v sále a dokonce právě dorazil i mistr s čestnými hosty. Kdyby godó, hlavní mnich s holí, toho před sebou nepraštil, „ztratil“ by tvář. Byl by ponížen. Věděl jsem to stejně jako všichni v hale zendó.
Jošiwara to vyřešil brutální silou. Pomalu přistoupil až těsně za má záda a kolenem mne začal stláčet dolů, do předklonu – jedině tak totiž je pak možno žáka mnicha praštit skutečně efektivně, podél obou stran páteře a co největší plochou pružné bambusové hole. Já ale seděl opravdu jako skála a ani jsem se nehnul. Jošiwara překvapeně přitlačil a zase nic. Vždyť jsem o ránu holí nepožádal, křičelo ze mne všemi póry, ale Jošiwara nedbal a tlačil a tlačil brunátný v obličeji. A tak jsem povolil, spíš kvůli atmosféře než pod nátlakem
Jošiwarova kolena, zvedl ruce, sepjal je, lehce se uklonil na znamení prosby o ránu kyosaku, a předklonil se tak, aby ruce skýtaly podporu tělu, které nastaví mnichovi s holí co nejrovnější plochu zad.
Prásk, prásk, dvě rány jako z děla zahřměly halou kláštera U tří borovic poblíž Nary. Prásk, prásk, explodoval osud: zase ta nespravedlnost. To jsem si nezasloužil. Vždyť jsem seděl nejlíp na světě!
Zatímco Jošiwara vítězoslavně pokračoval v obcházení sálu, zatímco napětí v hale povolilo a všichni se opět vrátili do světa svých myšlenek a posezů či povinností (a mistr s hosty odešel jakoby přišel jen kvůli tomuhle představení), v mé hlavě se začaly dít věci.
Bolest, vztek, ponížení a krev tekly proudem. Kdyby mě praštil mistr, nebo někdo koho bych si vážil, budiž, ale tenhle děvkař, opilec, co kouří a fláká zazen! Nenávidím podvodné mnichy a taky mistry a Japonce a vůbec, jedu domů, hned, pryč ze země, kde existuje jen jeden obchod se zenovýma knížkami a naprostá většina Japonců vydělává peníze a kašle na duševno! Slzy mi tekly proudem. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká stružka krve. Jenže jsem seděl jako skála. Ani jsem se nepohnul. Do skončení zazenu zbývalo ještě tak dvacet minut.
V mžikových záblescích se mi promítaly všechny minulé nespravedlnosti. Stažené trenýrky při košikářském rozskoku, facka od ředitele, protože jsem byl první na ráně, výprasky za sestru, obvinění že jsem nezdvořák když nezdravím (já se ale jenom neskutečně styděl). Slzy a bolest a hlubinné pocity křivdy tekly proudem. A slzy tekly a tekly a krev zaschla a zvonek mne vysvobodil. Odkulhal jsem do své komůrky, ponížen, raněn, naprosto zdeptán. Nenávist k Jošiwarovi odtekla se slzami: teď jsem nenáviděl svůj osud. Nepřetržitou sérii nezdarů a proher.
Léta snění o tom, jaké by to mohlo být, a léta zklamání z toho, jaké to bylo a je. Svlékl jsem kimono, ohmatal a před zrcadlem se snažil prohlédnout si záda. Krev šla otřít a zůstala odřenina a podlitina. Bolelo to, ale horší to bylo v duši. Horečně jsem kalkuloval, jak to provést: jak odjet, z Nary, z Japonska. Jak, když loď připluje až za tři týdny. Kde bych do té doby byl? Zmatek, ponížení, hlubinný pocit nespravedlnosti.
Slzy oschly, bylo třeba věnovat se obřadu a hostům, roznášet bambusové nádobky a rozlévat hostům do bambusových kalíšků sake. Pak čajový obřad, koncert na koto, koncert na šamizen, zdvořilostní konverzace s hosty.
Při jednom setkání se předvedl i mistr Jamada: chtěl se pochlubit svým návštěvníkům a tak mne představoval – To je ehm ehm (nemohl si vzpomenout jak se jmenuju)..tak jsem řekl své jméno a uklonil se hostům… ehm on je až z… ehm ehm…nedokázal si ani vzpomenout, odkud že to jsem. Z Československa, řekl jsem a nenáviděl i jeho. První den uspořádal představení, slavnostní kimona, on uprostřed sálu na trůnu mistra, všechno jak má být, ale od té doby na mne kašlal. Naprostý nezájem. A kdyby mu vesničané nehlásili že kdosi zametá cestičku do ornamentů, zapomněl by na mne docela.
Jak ubíhal večer a jak jedna exotická a slavnostní chvíle překrývala druhou, záda přestala obtěžovat. Nedalo se dělat nic jiného než pokračovat. Úklid po slavnosti. Ranní zazen. Snídaně. Úklid cestiček a mytí podlahy. Práce v kuchyni. Zpěv súter a oběd. Byla sobota a tak výlet do Nary.
Teprve po týdnu doma v Praze mi to začalo docházet. Pak jsem potkal přítele, který vyprávěl o korejském zenovém mistrovi v Polsku.
Teprve po letech mi to došlo docela a já pak na víkendových a týdenních kurzech meditace, zenu a hudby občas přidával k dobru historku o tom, jak jsem poprvé dostal zenovou holí.
