Řada mých čtenářů a čtenářek nechápe, proč už nejsem tak optimistický a výkonný, jak jsem býval ještě před několika lety. A proč tak rozebírám a zevšeobecňuji osobní selhání několika původně duchovně orientovaných manželek několika mých duchovně orientovaných známých, a proč jsou mé fejetony spíše pesimistické: protože nejsem slepý a vidím, co se děje. Protože na neblahé a (své nositelky poškozující) trendy roky upozorňuji, ale marně. Protože se mi nepodařilo uhlídat, zastavit, nebo zvrátit posun vlastní ženy k negativnímu a dlouhodobě destruktivnímu myšlení.
Cítím totiž za současný negativní vývoj v komunitě lidí, kteří již v 80. letech min.. stol. začali cvičit a jíst zdravě, a směřovat k realizaci svých osobních potenciálů (protože to byl původní smysl hnutí New Age), přesněji napsáno, za všeobecný sešup k duchovnímu materialismu u nás, jistou „zakladatelskou“ zodpovědnost.
Tisíce přednášek (a koncertů nejen indické hudby, vždy spojené s přednáškou o tom, že i u nás, v totalitním režimu, se dá myslet a žít zdravě a pozitivně) právě v těch 80. letech, stovky překladů a samizdatových článků a sborníků nejen na téma zen a jóga a buddhismus, ale i morfické rezonance, flotační vany, reiki, šamanismus atd., a následně pak další tisíce přednášek po sametovém převratu, včetně pravidelných veřejných přednášek mých přátel z USA a Anglie (chtěl jsem tak svým krajanům nabídnout jakési menu, ukázky mnoha nejrůznějších esoterních a duchovník nauk a metod v podání těch, kteří a které tyhle duchovní disciplíny již léta úspěšně provozovali(y)), 5 čísel časopisu MANA a 15 čísel časopisu BARAKA, tisíce hodin odvysílané new age a relaxační a etnické JINÉ hudby na soukromých rádiích a brzy poté i na vlnách Vltavy (celoplošné stanice Českého rozhlasu), a konečně i do dneška patnáct knih, několik CD a jedno instruktážní DVD, to vše s úmyslem nabídnout fungující metody pozitivní transformace těl a myslí… zcela jistě musely něco zanechat a změnit.
Dovezl jsem tibetské mísy (a další jednoduché, ale terapeuticky a duchovně účinné nástroje), alikvotní zpěv, zorganizoval první kurzy hry na didžeridu, první lekce břišního tance, zpopularizoval zpěv manter a dovezl jejich nejlepší zpěváky, odpřednášel stovky přednášek a publikoval stovky článků a tři knihy na téma přirozených porodů v rámci pokusů transformovat (další generace tak poškozující) systém medikalizovaných porodů.
To vše jsem dělal tak intenzivně, protože jsem se kdysi rozhodl zjistit, v čem tkví hlavní příčiny současného tak neutěšeného stavu světa, a následně i jak by se daly vyřešit, a osobně se mi to podařilo. Vím, v čem je problém, a vím také, jak z pasti (ke krizi a ekologické klimatické a sociální katastrofě směřujícího vývoje společnosti) ven. Píši, publikuji, přednáším, učím… ale až na několik jedinců jako když hrách na stěny nezájmu hází: přestože roste počet přirozeně (a doma a už i orgasmicky) rodících odvážných žen, jsou to jen výjimky. Právě ženy všeobecně mne zklamaly nejvíc.
Ano, můj optimismus (a nadšení, se kterým učím pozitivní myšlení) vyprchal. Naznačuji, jak jsem se v duchu tetelil blahem, když v roce 1992 přiletěli do Prahy (na 12. Mezinárodní celosvětovou transpersonální konferenci) ti nejmoudřejší a nejduchovnější muži a ženy z celého světa (namátkou Ram Dass, Rupert Sheldrake, Ralph Metzner, Roger Walsh, Rianne Eislerová, Carl Pribram, David Steindl-Rast, Stanislav Grof, David Bohm, Jack Kornfield a další). Ti všichni doufali, že právě my, ve střední Evropě, se vším tím duchovním dědictvím Prahy (a nenásilnou změnou totalitního režimu s Havlem v čele), a se zkušeností trpělivé práce na sobě samých (nebyli jsme na rozdíl od nich zdržování nutností se duchovností živit) ukážeme světu, jak lze změnit společnost a jedince směrem pryč od spotřebního kapitalismu. Že nebudeme opakovat chyby předchozích generací a dokážeme realizovat sny a vize celých generací myslitelů (včetně Komenského) o společnosti, rozumně a tolerantně se vyvíjející bez násilí. Že se poučíme minulostí a využijeme nejnovějších objevů o tom, jak fungujeme.
Kdepak. My Češi dokážeme kdykoliv a v čemkoliv být papežštější než papež, a navíc neomylně volit vždy tu horší možnost. Místo kvality pádíme za kvantitou. V knihkupectvích jsou stovky duchovních titulů, ale neumíme číst (a nalézat smysl mezi řádky). Různé domy „růstu“ nabízejí desítky kurzů a seminářů, které jsou spíše rychlokvašeně povrchní a konjunkturálně módní, právě tak jako jejich protagonisté a protagonistky. Máme nejvyšší rozvodovost na světě, a desítky inteligentních žen odchází od mužů a dětí a zdůvodňují a omlouvají to snahou o „duchovnost“ (sic!) a „že to tak jejich duše cítí“. Svět je v krizi a připravuje se na další války. Generálům a politikům je jedno, co ti opatrnější a realističtější říkají: vědí, že neagresivní oponenti nemohou vůbec nic změnit, protože jednoduchá lež vždy vítězí nad složitější pravdou.
Naznačuji, že bych vlastně měl být rád, že dochází na má varovná slova, a společnost, nejen ta naše, stále rychleji hloupne a zmanipulována mává rezignovaně rukou (Titanic se potápí, ale politici a bankéři se tváří, že se nic neděje). „Mocenské elity jsou posedlé mocí, a ne-elity jsou zdebilizované“, říká dr. Koukolík, a i on je spíše pesimista: „Problémy světa je vždy možné vyřešit spíše konfrontací než kooperací, a pravděpodobnost, že jak mocenské elity, tak ne-elity na Darwinově mezi ztroskotají, takže Darwinova past sklapne (jako první druh na Zemi se vyhubíme sami, pozn. aut.), považuji s ohledem na vývoj posledních dvaceti let a prognózy do r. 2050, za vyšší, než opak.“
Už delší dobu vím, že jediným řešením je celkové zduchovnění: je třeba především změnit porodnictví a školství (protože, následně, duchovní člověk je daleko zdravější, šťastnější, kooperativnější a ekologičtější než tzv. normální občan). Od roku 1992 jsem se tak cele soustředil na šíření staletími ověřených praktických metod, jak pomoci zájemcům zduchovnět, a dělal jsem co šlo a co jsem mohl. Osobně jsem uspěl, společensky zklamal. „Dobré“ na tom všem je totiž jen to, že budeme dříve v situaci, kdy už konečně bude tak zle, že snad začne být lépe. Jenže právě tomu jsem se chtěl (se svými Čechy) vyhnout. Právě to se mi nepodařilo.
Nepodařilo se mi v 70. letech min. stol. naznačit svým rockovým spoluhráčům, že není dobré se opít těsně před koncertem. Někteří z nich na to přišli, ale až po mnoha letech (a jiní se upili). Nepodařilo se mi v 80. letech naznačit těm, kteří se mnou začali praktikovat zen, že forma (rituálů a kdo to povede) není důležitá: někteří z nich na to přišli, ale až po mnoha letech (a většina to vzdala). Nepodařilo se mi naznačit svým ženám (těm třem, se kterými jsou dlouhodobě žil), že vím co dělám: ty dvě první na to, po letech, přišly, ale za cenu život ohrožujících zdravotních a duševních potíží, když už bylo téměř pozdě. Tu třetí to zjištění ještě čeká, ale to už bude, tak jako pro celou tuhle společnost, kterou nikdo, ani já, nenaučil naslouchat (a klást správné otázky), pozdě. Nepodařilo se mi naznačit ženám (když už ne porodníkům a rodičkám anebo alespoň vydavatelům a vydavatelkám a nadacím), že to, jak rodíme své děti, mělo a má zásadní, bohužel negativní vliv nejen na ně, ale i na nás všechny, a učitelám, že nenechávat děti si hrát a zakazovat klukům běhat o velké přestávce po chodbách ničí jejich přirozený vývoj… a Mužů ubývá. Ony to nakonec zjistí, ale obávám se, že už bude příliš pozdě. Roky varuji: nemáme tolik času, doba je zlá a voda stoupá. Rok 2012 je za dveřmi.
Naznačuji, že jsem hluboce zklamán, zvláště těmi, které to jediné mohly nastartovat (protože muži mají v evolučním zadání nikdy nepřiznávat chyby): ženami. Cítím svou spoluzodpovědnost a bezmoc (protože jsem, viz výše, nedokázal, po deseti letech ukázkového duchovního partnerství, pozvat ke skutečné duchovnosti ani svou ženu). Proto o tom píši, proto jsem tak smutný, proto jsem to znovu a znovu naznačoval… ale protože až na pár výjimek nikdo neposlouchal, a o to rychleji se všichni řítíme do „ďáblovy řiti“ (Váchalův termín), naznačuji, že už nemám sílu pokračovat.
Mé tělo to, zasaženo jak intenzitou žití, tak marností konání, vzdává. Potřebuje, po tolika letech péče o jiné, pečovat o sebe. Jdu si umýt ruce.
