Když začátečník slyší „všechno je učitel, a řvoucí šéf ten nejlepší“, samozřejmě nechápe. Když mu řeknou, že „každý zvuk je hudba“, mávne rukou a nedojde mu to. Nikdy nezažil extázi a mráz po zádech z obyčejného větru nebo pětiminutovky poslechu potůčku s rukama za ušima. Když čte příběhy mistrů a mnichů, slovům rozumí, ale stejně mu nedochází smysl v té třetí a čtvrté úrovni, takže když čte o tom, že posláním buddhisty a duchovní Cesty je pomoci všem bytostem zbavit se utrpení, samozřejmě v podstatě neví, o čem je řeč.
Netuší, že ono utrpení je způsobeno jak iluzí jeho ega o tom, že svět, jak jej vnímá, je skutečný, tak závislostí a reakcemi těla na z iluzí vzniklých myšlenkách (jejichž nenaplnění vyvolává bolest a právě ono utrpení). Dokud nezjistí, v jaké pasti ega (a slov a představ) je (viz oba obrázkyvypůjčené z denního tisku), nenalezne řešení ani kóanu, ani života. Ale jako u Akabaneho metody (měření energetické úrovně na koncích meridiánů pomocí zapálené vonné tyčinky, přičemž samo měření je zároveň dodávka energie potřebné pro opětovné vybalancování oběhů v těle), cesta je důležitější než cíl.
Povídal jsem si s mladým mužem, který se ve Švýcarsku učí uměleckým kovářem. Pilně čte mé blogy a knihy, takže jeho otázky byly správně nasměrované, a stačilo mu různě propojit co stejně intuitivně věděl, a naznačit správnou „techniku“ (třeba meditační chůze). Pochopil také proč by neměl říkat slovo problém (a používat negativní přídavná jména), a proč by neměl negativně myslet. Když se o své práci vyjádřil ne dost nadšeně (že dělá jen nějaká zábradlí a mříže), začal jsem mu vyprávět o šamanech tradice bon, potulných kovářích, kteří s drahými kovy v tom kterém himálajském údolí hledali i železo (meteoritického původu) a měď a olovo, a pak vyrobí sadu tibetských mís: dokonalých duchovních nástrojů, jejichž zvuk pomáhá potřebné zbavit je utrpení.
Dal jsem mu do rukou hang, nástroj z kovu, který vydává nádherné zvuky plné alikvotů, nechal ho chvíli si improvizovat, a navrhl jsem mu: co kdyby začal v budoucnu kovat zábradlí tak, že by je dodal i s příslušnou paličkou, aby se na to zábradlí dalo hrát! Pět tyčí by bylo ukováno tak, aby zněly každá jiným tónem (nejlépe v pentatonice). Dělal by svou (nenápadnou) práci, ale tak dobře, a s tak pozitivním úmyslem (přimět lidi zapomenout na svá utrpení a radovat se ze zvuků a chvíle vnímání teď a tady) zbavit lidi utrpení, že by majitelé zábradlí byli zvukem tak nadšeni (a zklidněni), že by je to na těch pár minut, a postupem doby na stále delší čas, zbavilo utrpení (i když jen chvilkově).
Jinému studentovi sama sebe, který vážně uvažuje o delší cestě někam třeba do Číny nebo Koreje, a chtěl by tam pracovat třeba jako lesník, jsem začal vyprávět o tom, že například každý japonský zahradní architekt (tamní zenové zahrady jsou tím nejvyšším, nejduchovnějším a také nejbuddhističtějším uměním) vymýšlí a buduje tu kterou zahradu jako dokonalou duševní i profesní improvizaci na dané téma (je ovlivněn rozlohou, klimatem, půdou, krajinou, zadáním, historií i vlastní duchovní pokročilostí). Jeho zahrada pak po letech, až dorostou stromy a keře, ale i tehdy, kdy už bude dávno mrtvý, bude fungovat správně buddhisticky (každý buddhista se snaží nezanechávat stopy, jak ty fyzické, tak duchovní): obyčejní pocestní a obyvatelé té které vesnice nebo toho kterého města se vždy půjdou projít zahradou, dají si čaj, a po hodince dvou odejdou… a ani si nemusí být vědomi změn, které nastaly. Budou dokonale fyzicky, duševně i emočně, ale i esteticky a energeticky, odpočati. Lidé to často přisuzují automaticky sami sobě, a většinou jim nikdy nedojde, že a proč jim je v zenové zahradě vždycky tak dobře… tedy že je vymyšlená a sestavená a udržovaná tak sofistikovaně, ale zároveň záměrně nenápadně, aby si ego nevšimlo, že si odpočine.
Jinými slovy, architekt, zenový mistr, nezanechá v myslích návštěvníků jakoukoli fyzickou, ale ani emoční či duševní stopu, přesto je ale, tím, že na dvě hodinky zapomněli na život tam venku, povznese, zklidní a… zbaví utrpení (i kdyby to mělo být jen na ty dvě hodinky).
Naznačuji, že když někdo něco dělá na 100%, a má od počátku pozitivní dlouhodobý úmysl, a nespěchá, naplní tak své poslání pomoci jiným zbavit se utrpení. Tedy hlavně na Západě obvyklého pocitu (a nakonec i přesvědčení), že člověk nic neumí a nic se mu nedaří a nemůže být šťasten, protože ještě nevlastní to či ono (zkuste si zjistit, co to je samsára). Naprostá většina našich utrpení je způsobena jen našimi programy (očekáváními), a lpěním na významu slov: přičemž „utrpení“ mnicha, kterému mistr dá dvě pádné rány podél páteře zenovou holí, aby ho dostal z únavy a absence koncentrace, rozhodně není utrpením, naopak, je to energetické a morální povzbuzení a dar…
Filipínec slaví ukřižování Ježíše
Tak jako ostatní lidi, i hledače duchovna brzdí tendence brát vše doslovně: často se před horami zalekne jejich velikosti, a vzdá to a nevykročí. Přičemž i ty nejvyšší hory se dají překročit, když člověk prostě vyrazí: stačí první krok, a pak ty další. I 108 poklon začíná tou první.
Nikdo není dokonalý. I architekt zenových zahrad je jen člověk, jistě s řadou „nedokonalostí“, ale s úmyslem, motivací a vytrvalostí: pak vybuduje něco, co je přímo vzorem (estetické, účelové, neustále se přitom měnící) dokonalosti. Také proto „jeho“ umělecké a lidské dílo pomáhá zbavit návštěvníky utrpení (i když „jen“ na ty dvě hodinky).
Každý, kdo pojme úmysl se sebou (a tím i s utrpením všech bytostí) něco udělat (nejprve se poznat, a pak podělit), už vykročil. Tak jako není cesta ke klidu a míru, ale klid a mír je cesta, už sám úmysl a hlavně první krůčky na cestě ke zbavení lidí (i sebe) utrpení zbavují utrpení.
Proč to všechno píšu? Protože jako v mnoha jiných věcech a oborech je v tom paradox: ještě nikdo nikdy nezbavil sebe nebo jiné utrpení tím, že se mračil (a vyčítal, a kritizoval, záviděl, nepodělil se, skrblil atd.)! Naopak, i zde skutečně funguje jen úsměv a veselá mysl, laskavost, empatie, uvolněnost (což přímo souvisí se zpěvem, jak v těhotenství, tak po celý život… už chápete proč jsem tak smutný z toho, že se naše děti učí hrát a zpívat z not a drezúrou?)! Zenový student (ale i mnich jakékoliv církve, nebo učitel filosofie, teologie, či dokonce kněz) mračící se na svět, osvícení a duchovní spásy nedosáhne, naopak, jen navyšuje vlastní a tedy i všeobecné a převládající utrpení.
Velikonoce na Hané
Vždyť ten paradox známe všichni: i ve snaze zbavit se utrpení je, co se týká lpění na slovech a metodách, méně více. Čím méně se budu s vážnou tváří mračit na svět plný utrpení, čím méně se budu vší silou, a tedy zamračeně, snažit vyluštit kóan (přičemž sice možná vyluštím kóan, ale nedosáhnu osvícení), čím méně budu své děti a blízké a svět kritizovat, tím spolehlivěji svým smyslem pro humor (a následným zdravím, protože budu šťastný a výkonný v tom, co dělám, protože to mám rád), a natrénovaným uměním nebrat se příliš vážně a nebrat si to osobně, kóan života vyluštím. A pomohu tak nejen sobě, ale i ostatním (protože pak nelze nepodělit se, protože, další paradox, čím víc lásky, úsměvů, povzbuzení a pochval rozdám, tím víc jich mám). Láhev z poloviny prázdná je utrpení, tatáž láhev vnímaná jako z polovice plná je štěstí a radost. Stačí přestat vyvádět, klid a mír je rázem zpět…
P. S.: Paradox a kontrolní otázka pro pokročilé: onen zmíněný architekt zenové zahrady se občas klidně může, při vymýšlení a realizaci svého uměleckého (a duchovního) díla, v rámci tvůrčího zápasu, i mračit. Jenže on má všeprostupující pozitivní úmysl „zbavit lidi utrpení“, a ten ospravedlňuje a vysvětluje jednotlivé kroky. Má zenový mistr, křičící na zabedněného studenta, nebo uštědřující unavenému zazenistovi ránu zenovou holí, buddhovství? Kacu!
