„Dobrý den, na jedné nahrávce od Eduarda Tomáše jsem si všiml, že zde máte audiotrack s názvem „Dotek.“ Velice se mi líbí. Ale chtěl bych se Vás zeptat na pana Tomáše. Znal jste ho? Jaký byl? :))“, napsal mi jeden čtenář. A protože rozhovor, který jsem s dr. Eduardem Tomášem dělal do časopisu MANA číslo 4 v dubnu roku 1996 (www.baraka.cz), byl nakonec příliš krátký a stručný (zpovídaný měl za to, že vše již řekl při natáčení filmu pro televizi, tazatel a kameraman byl ovšem na můj vkus, při vší úctě, příliš slušný a nezeptal se na řadu věcí, na které bych se slušelo zeptat), rád (útržkovitě a samozřejmě značně subjektivně) zavzpomínám na tak na nepřehlédnutelnou postavu historie české autentické duchovnosti z doby, kdy zajímat se aktivně o duchovnost bylo i nebezpečné.
V polovině 70. let min. stol. jsem, souběžně s hudbou, nastartoval své duchovní hledání. Přítel mi řekl o možnosti zajet si do Jílového na chatu za dr. Tomášem. Věděl jsem o něm již z roku 1968, kdy nějakou dobu pravidelně přednášel v Unitarii, poblíž Karlova mostu, kde jsem se tehdy celé letní měsíce nacházel s přáteli folkaři a malíři na zábradlí poblíž sochy sv. Luitgardy (kromě Jardy Neduhy, Vlasty Třešňáka a sem tam i Jardy Hutky, Kryla a Palečka s Janíkem i Pavel Turnovský a další), jenže já měl tehdy plnou hlavu obrovské svobody (četl jsem vše, co se dalo, byl těm, kde to bylo třeba, a celý srpen jsem coby zřízenec Pohřební služby, kde jsem pracoval na brigádě, abys se přestal bát smrti, prožíval přelomovou dobu na plné pecky) a aktivního hraní a malování a pořádání demonstráží přímo na mostě. Teprve o pár let později, když jsem od rocku přestoupil k folku (a od bicí soupravy ke hře na akustické bubny, nejprve na kongo, později na indická tabla), od rachotu k tichému doprovázení a od ignorance těla k józe a zenové meditaci, jsem začal pilně číst na psacích strojích opisované „spisky“ (amatérské a značně nepřesné překlady např. životopisu Jóganandy, zkrátka cokoliv mi padlo do rukou) a také překládat veškerou zenovou literaturu, která se nějak ke mně dostala. Tehdy jsem dr. Tomáše nekriticky obdivoval, a obdivuji ho stále, ale ledacos už, logicky, vnímám jinak. Doba se radikálně změnila a i Buddha by dnes psal blogy.
Když jsem poprvé prošel úzkými pěšinkami k upravené zahrádce a chatě s malým „bazénkem“ (ve kterém se český guru denně koupal) a upravenou zeleninovou zahrádkou hned vedle zatáčky železniční trati, nadšeně jsem si užíval všeho, co bylo nabízelo: pohostinnost Míly, ženy pana doktora, zapečené rýžové kaše se sušenými švestkami, hustých polévek, bylinkových čajů, sérii deseti zarámovaných přefocených ilustrací slavné Cesty za buvolem (osvícení), dlouhých diskusí na různá duchovní témata a laskavého úsměvu zkušeného duchovního učitele, který nikam nespěchal a trpělivě odpovídal (a dokonce ani ne tak záhadně, jak jsem čekal) na dychtivě nedočkavé otázky nás začátečníků.
Při rozhovoru do MANY, jaro 1996
Byl jsem tam několikrát, a užíval si jak jakéhosi soutěžení v citátech (on chrlil citáty indických guru, já citoval zenové mistry), tak provokativního užívání takových mouder, která jsem z literatury ještě neznal. Dodnes si pamatuji, jak nás jednou (protože jsme byli příliš netrpěliví a viditelně jsme ho neposlouchali dost pozorně) zpražil citátem: Bůh ohně si jde pro oheň. Jen tahle věta. Bez nějaké historky, beze jmen slavných patriarchů a guru. Šli jsme zrovna z procházky lesem (každý měl v rukou pár hříbků) a já se musel až zastavit, jak mi vařil mozek: moc jste tenhle kóan chtěl vyluštit. Rozumově jsem jej chápal, ale věděl jsem, že úroveň mého pochopení je nedostačující (o pár let později, po pobytu v Japonsku, a při sešinech v Polsku, když jsem pilně luštil a pak vyluštil základní kóany, jsem si na tohoto „boha ohně“ často vzpomněl. Osobně jsem pak, když už jsem učil, používal jinou paradoxní větu: Proč křičíš že máš žízeň, když stojíš po kolena ve vodě!?).
To už jsem měl doma v samizdatovém vydeání i Milarepu, nádherný román o jednom z nejslavnějších tibetských duchovních učitelů (který se mi zamlouval i protože žil a učil velmi zenově).
Právě týden před odletem na dva měsíce do Japonska jsem pak pana doktora Tomáše potkal před Městskou knihovnou. Pozdravili jsme se, vyměnili si něco zdvořilostí, a já pyšně oznámil, že za týden letím do kláštera. On se chvíli usmíval, a pak se zeptal: Proč jedeš tak daleko, aby zjistil, žes to stejně měl už i tady? Stejná situace: věděl jsem rozumově, o co jde, ale trvalo mi dalších dva roky (a dalších pár let poté, co jsem i já začal učit), než jsem to pochopil do hloubky. Ale i pan doktor Tomáš věděl, že já vím, že on ví, že mě nepřemluví, a že tak jako on, i já moc dobře vím, že abych dokázal vychutnat a ocenit, co mám (tady a teď), musím na druhý konec světa, abych to uviděl z patřičného odstupu.
Při meditacích na jeho chatě jsem mu pak, zvláště po návratu z cest, začal navrhovat, aby poradil meditujícím změnit velmi pokřivenou, shrbenou a tehdy obvyklou pozici při meditacích. Namítal jsem (už poučen z Japonska a Polska), že takto to nemůže fungovat, a že rovná páteř a přivřené, nikoli zavřené oči, jsou zárukou jakéhosi postupu na duchovní cestě. A že kdysi v teplé Indii se dalo nespěchat a věnovat se meditacím (a vyžebrávat si potravu), ale dnes a tady, když se všichni musíme postarat o sebe i rodiny, a když vývoj světa začíná zrychlovat směrem ke krizím, je času málo a voda stoupá. On ale mával rukou a nechal své studenty, aby si své meditační chyby prožili sami. Měl tehdy svou pravdu a metody, ale pozdější vývoj dal za pravdu i mně (a při rozhovoru pro Manu to, off rekord, i uznal, a zároveň mi s jiskrou v oku tak trochu „záviděl“, že jsem byl kvůli duchovnosti i ve vězení). Bral jsem to pragmaticky, ale s lítostí, protože jsem osobně znával řadu jeho studentů, kteří dodnes „meditují“ shrbeni a se zavřenýma očima: zažili celou řadu nádherných vizí (a jsou slušní a vyrovnaní), ale nikdy jim nedošlo, že to všechno stvořila jejich mysl (že to jsou stejné iluze, proti kterým, jen v jiné formě a u jiných, celý život „bojují“).
V dobách po sametu, kdy pravidelně přednášel v naplněné Lucerně, jsem mu to jednak přál (ono mít dva tisíce převážně mladých lidí „na povel“, dychtivě čekajících na každé slovo, je hodně opojné), jednak nepřál (i tahle moc, jak ví i řada dalších guruů ve světě i u nás, korumpuje v jakémkoliv množství a podobě). Jde o to, že většina těch mladých lidí tam chodila za někým, od koho čekali, že jim jejich vlastní cestu pomůže tak trochu vykonat za ně samotné. Při vší úctě k ohromnému vlivu, který měl dr. Tomáš na ty davy hledajících, to většinou byli a bývají lidé pasivní, a guru tuší, že jakmile o něho přijdou, zastaví se nebo toho nechají (samozřejmě, stále lepší, než kdyby řvali na stadiónech nebo fetovali).
Co jsem ale, kromě jeho trpělivosti a moudrosti kmeta, hodně obdivoval, byly jeho knihy, zvláště Milarepa, nádherně inspirativní román, psaný intuitivně (tehdy jsem netušil, že za patnáct let za sebou budu mít taky hezkou řádku knih). Dr. Tomáš nikdy v Tibetu nebyl, ale tak jako Lobsang Rampa popsal tamější reálie a postavy tak živě a přesvědčivě, jakoby tam dlouho žil. A za druhé, styl, jakým vytáhl k umírněné odpouštějící a praktické duchovnosti svou ženu Mílu. Podobně jako Henry Marshall o Rickie, i dr. Tomáš o té své mluvil zásadně jen pozitivně, a to i ve chvílích, kdy ve společnosti ztratila glanc a zaječela, nebo jinak vypadla z role duchovní ženy. Měl trpělivost a omlouval ji před námi, když tam nebyla, a chválil ji před námi, když tam byla. Jakoby ji k „vrcholové“ duchovnosti, jak dnes tuším, přímo dotlačil. Dnes už vím, že tak jako žáci učiteli, sem tam i nějaká manželka nakonec (s)plní i podvědomá očekávání (moudrého a trpělivého) manžela. To mně se nepodařilo, protože ty mé tolik duchovnosti nevydržely.
Shodli jsme se na potřebě praktické hlubší duchovnosti, měli jsme oba rádi zenové historky (právě tak jako Milan Calábek) a zenový přímý tah na branku, oba jsme měli zálibu v jednoduchých jídlech (jednou mi dokonce zatleskal po delším popisu fyzické radosti bytí, když jsem v v gymnaziálních letech hrál fotbal, přitom slastně ukusoval z velké patky čerstvého chleba se sádlem a cibulí, a ještě dal gól). Dnes se také umím radovat ze správných otázek žáků a studentů, a také o to víc oceňuji, že když je jemu nikdo nepoložil, vymýšlel si je sám.
Při sledování seriálu Pamětí starého jógína (který po mnoha letech váhání nakonec odvysílala ČT2) jsem byl (z žurnalistického hlediska) poněkud zklamán. Ani ne tak tím, co a jak dr. Tomáš vyprávěl, jako tím, na co všechno se ho Viliam Poltikovič (je prostě takový) nezeptal a co všechno mohl „starý český jógín“ prozradit a poradit. Ale i tak byl (a je) jeho život obdivuhodně plodný a šťastný, a přestože se doba a způsob duchovního hledání až radikálně změnily, pro ty, kteří tiše a trpělivě hledají, dr. Eduard Tomáš je a bude majákem možnosti hledat a také najít autentickou a každodenní duchovnost za jakýchkoli vnějších podmínek.
