Při pravidelném cestování londýnskou rourou (metro se tu nazývá tube, roura či potrubí) jsem si nemohl nevšimnout, jak narostl počet reklam a jak jsou sofistikovanější. Podél dlouhých eskalátorů se na některých stanicích tyhle obrázky i pohybovaly, nebo byly softwarově propojeny a na několika desítkách tak běžela jedna dlouhatánská reklama – pohybující se noty na notové osnově. Při pohledu na davy lidí, kteří netuší, že jimi někdo, nebo spíše něco manipuluje, mne napadl zcela subjektivní, ale pro mne (a doufám že i řadu čtenářů) výstižný termín: matrix. Usmíval jsem se přitom… jenže jak jsem začal druhý den psát, vymknulo se mi to z rukou a klávesnice (počítač si zase zašpásoval vtipně nesouvislými opravami), a, sorry, dopadlo to prorocky (a asi jen pro soustředěné a determinované čtenáře): takže si podržte klobouky a jedem…
„Není on ten náš „rozum“ (prezentovaný jménem, společenskou maskou
a číslem v matrice) také jakýsi matrixový avatar v jinak dokonalém těle,
které se už pár tisíciletí a se stále menším zdarem pokouší ovládnout?“
Poznámka v recenzi Avatara
Pod stanicí Canary Wharf, ze které jsme vyjížděli a na kterou jsme utahaní přijížděli, se táhnou kilometry chodeb v několika podzemních patrech, neomylně vedoucí a mířící k dalším a dalším krámkům, ale i velkým a rozlehlým prodejnám čehokoliv (shopping mall). Jednou jsem kolem jedné hodiny několik minut čekal na lavičce, a napočítal více jak 800 lidí, kteří prošli před mýma očima oběma směry, a pravděpodobně týž počet prošel za mými zády. Jak to tam asi vypadá ve špičce? Zažil jsem i větší návaly (lidí i aut) v Tokiu před třiceti lety, a tehdy mi zatrnulo při pomyšlení, že za deset, dvacet let budou podobné povodně lidských a automobilových součástek v davu davů běžné i jinde ve světě. Před deseti lety v New Yorku k tomu přibyl i hluk a odpadky. Dnešní Londýn sice také funguje (a lépe než denně ucpaná a páchnoucí Praha), ale trend je jasný: obyvatelé megaměst k přežití asi potřebují takovou formu existence, která je vůči tolikému zamoření nějak oslepí (jinak si tohle zblbbnutí nedovedu vysvětlit). A tak západní civilizace reprezentovaná městy asi směřuje ke kolapsu nebo matrixu.
Jde o to, že pro tisíce bankovních úředníků, lidí spěchající do podzemky (připomínám, jsou prázdniny a studenti bůhvíkde) a turistů bylo a je stále nemožnější matrixu (nikým nenařízenému, ale stále dominantnějšímu stylu života) uniknout. Kultovní film líčil osudy lidí, kteří žili své úřednické a běžné životy, a ani jim nedošlo, že žijí v matrixu, v softwarovém snu: ve skutečnosti bezmocně sloužili počítačům jako zdroj energie. Čemu sloužíme my? Řečnická otázka dávného čínského filosofa, jestli se mu zdálo o motýlovi, nebo jestli se on zdál motýlovi, je znovu na pořadu dne.
Jistě, námitka, že všichni vlastně žijeme v tom či onom našem vlastním matrixu (podle toho jak a kde nás vychovali a zmanipulovali tím, jak a co nám nalili do hlav), je relevantní. Nikdy v historii lidstva ale (kromě stále více se naplňujícího proroctví Orwellova románu 1984, které jsme v socialismu brali jako ironicky zžíravou kritiku totalitního režimu, v němž jsme žili) nebyla úroveň postižení (manipulace) tak intenzivní.
S nadsázkou lze napsat, že od poloviny minulého století žije i většina městských žen v matrixu Hollywoodu (a dnes tv seriálů): zmanipulovány sladkobolnými příběhy o chudých dívkách, na které se usmálo štěstí v podobě hezkého milionáře, jsou dnešní ženy ochotny a schopny po tomto snu vzdychat a toužit od puberty (kdy věčně sledují reklamy v televizi a listují pozvánku do matrixu jménem Bravo) až po věk nezodpovědné dospělosti (kdy je neodolatelných pozvánek do matrixu tisíc plus jedna denně). Londýnská Oxford street nabízí tisícům žen, zvláště v sobotu, celodenní poutě od jednoho značkového obchodu do druhého a stého: všechny dokořán, aby bylo vidět ty tisíce ramínek a na nich vždy zlevněné a nesnesitelně neodolatelné a zbytečné, ale o to lákavější halenky, svetříky, boty, šaty a spodní prádlo a tisíce dalších zbytných pitomostí.
Tyhle nadšené ženy samozřejmě nikdy nenapadne, že žijí ne podle sebe, ale podle diktátu výrobců, prodejců a zrovna panující módy. Ani ty emancipované netuší, že vyměnily jednoho diktátora (muže) za jiného (matrix konzumu, nebo alespoň věčné rebelie proti mužům). Všechny si pak při návratu z matrixu konzumu pustí jiný matrix ve formě telenovely a mediálních příběhů a katastrof (na jednom kanálu šly hned tři případem propojené pořady, Kriminálka New York, Miami a Las Vegas, za sebou). A mozek si zvykne jako na drogu a bude vyžadovat více informací a více konzumu a více matrixu(ů).
V jednom knihkupectví seděla za plentou mladá žena a slyšitelně nějakému tomu tarotovému ezo-poradci vyprávěla, jak je zoufalá, že někdy má chuť to všechno ukončit, protože neví, jestli ji miluje. Je vdaná, ale ten druhý je asi lepší, jenže jak zjistit, jestli ji skutečně miluje? Telenovelami a časopisy natrénované (rozuměj: zmanipulované) ženy (i zde bylo možno v otevřených časopisech žen v podzemce číst nadpisy jistě odborných článků typu: Tipy pro sexuální sny) tak poslušně utrácejí, co pracně vydělaly, aby mohly ještě více utrácet, a nefungující přístroje a z módy vyšlé kalhoty mění stejně tak lehce, jako vztahy a dietní poradce. Šťastně vypadají jen v sobotu když poletují po obchodech (na Oxford street nebo v hypermarketech v Praze a jinde) a kamarádce ukazují jak jim to sluší nebo nesluší. Matrix zhýčkané postmoderní konzumentky už zabral vše a není úniku.
V zenových klášterech a centrech všude po světě nejsou žádné nápisy, informační cedule, nikde se tam nesmí povalovat knihy nebo noviny. Jde o to, že aby člověk vůbec mohl začít pracovat se svou myslí, aby dosáhl vnitřního klidu a míru, musí bezpodmínečně jaksi vypnout, informačně omezit levou (automaticky posuzovací a kritickou) mozkovou hemisféru. V současném Londýně více než jinde vypnout prostě nelze. Ze všech stran útočí nejen reklamy, hluk dopravy, plakáty a výkladní skříně, ale i vyvolávání prodavačů. V jednom obchodě dokonce v rámci otevření házeli po nadšeně se hlásících ženách drobné nesmysly zadarmo – no nepřihlaste se a nedoufejte, že to vyvolavačka hodí zrovna po vás! Zatímco donedávna si i pozorný člověk málokdy všiml viditelných znaků pobytu v matrixu, dnešní centrum Londýna jich nabízí rovnou celou řadu. Matrix se už přestává skrývat, protože jeho dobrovolní i nedobrovolní relativním přepychem zhýčkaní obyvatelé a uživatelé by si jej stejně už nevšimli (tak jsou zaneprázdnění zábavou a konzumem).
I zprávy BBC (matrix veřejnoprávní iluze, že stále jde o seriózní kanál) byly prošpikované bulvárními reportážemi např. o tom, že se nějaký hoch utopil v mořském proudu (s rozhovory se svědky té které události: Jaký byl proud? Pláž byla klidná? Nevšimla jste si něčeho podezřelého, než se to stalo?), nebo přímý přenos příletu jednoho finančního podvodníka po sedmnácti letech na útěku před spravedlností. Je mi jasné, že v podobném matrixu v Matrixu žijí obyvatelé New Yorku, Tokya, Šanghaje a rostoucího počtu megaměst, ale zatímco loni tu byla místní atmosféra spíše multikulturní a uvolněná, teď, také asi pro přípravu olympiády v roce 2012 a rozkopané ulice, ale poněkud zhoustla a zmatrixovatěla.
Matrix dominuje stále víc. Třetinu pracovní doby si lidé surfují na internetu, a třetinu denního času si puberťáci na celém světě v rámci svého matrixu stahují filmy a tráví čas jejich sledováním, nebo planě kecají s kamarády. Profesionální ajťáci žijí v matrixu počítačů, aby řešili matrixy klientů a zadavatelů, a pak jezdí podzemkou, která systematicky připravuje své uživatele na snadnější a efektivnější pobyt v matrixu konzumentů, ke svým počítačům doma… Mimochodem: Americký analytik Nicholas Carr tvrdí v knize The Shallows (Mělčiny), že užívání internetu a neustálé nervózní přeskakování od jednoho média k druhému (internet, mobilní telefon, MP3 přehrávač, televize) mění neurální trasy v lidském mozku. Varuje, že to může připravit člověka o schopnosti, které mu umožnily vyjít z jeskyně a dojít až před obrazovku počítače. Hm. I nesnesitelně naivní lehkost, s jakou dnes (mladí) lidé dobrovolně nabízejí informace o svém životě (Facebook a další sociální sítě) je jen vnější (při troše snahy a pozornosti viditelnou) stránkou současného života v matrixu…
Nebezpečí je ovšem v tom, že mozek se přizpůsobuje a upravuje svá dendritická propoojení, takže za pár let pobytu v tom kterém matrixu si zvykne, a považuje to za běžné a normální… jsme tak, nevědomě, stále důkladněji naprogramováváni. A nejsme svobodni, ve smyslu vytváření vlastních názorů (nejen přebírání programů někoho nebo něčeho jiného, co je tak silné, že nás to převálcuje). Matrix už si brzy vystačí sám, a nějakou svobodnou tvůrčí mysl ke své existenci nebude potřebovat, naopak, ta by mu překážela…
Kde je pak, a v jaké kvalitě, skutečná a reálná osobní svoboda? Nebyl už indický koncept máji, iluze, prematrixovský? Není ego alikvot biomatrixu? Jak rozeznat matrix v matrixech Matrixu? A ve smyslu vtipu, ve kterém jedna ryba odmítá tvrzení, že Bůh neexistuje, otázkou a kdo teda vyměňuje vodu v akváriu, je Bůh HoloMatrix?
Dnes už prakticky nelze existovat bez ponoření do toho či onoho matrixu, ale člověk by si měl přinejmenším být vědom případného nebezpečí totálního zmatrixování. Že přeháním? A co když ne? (O metodách, jak na sobě zapracovat, abych byl schopen matrix nejen rozeznat, ale dokonce se mu i ubránit, a objevit a uchovat si tak svou unikátní a zázračnou svobodu, píšu už hezkých pár desítek let.)
P. S.: Digitální hodiny na nočním stolku v bytě, ve kterém jsem byl hostem, mají značku Dot Matrix.
