Další otázky, jejichž zodpovězení může pomoci všem na Cestě. Hraju pingpong a učím se hrát oběma rukama (třeba po 5 minutách je střídám). Myslíte, že mi po potom ve hře jednou rukou budou víc pracovat obě hemisféry? Zaujala mě ta myšlenka 3 měsíců. Kdybych tři měsíce intenzivně meditoval, co by se se mnou stalo? Vydržel by mi ten stav, bez udržování? Mám rád tyhle aktivní zvědavce, co se nestydí se zeptat, protože hned na začátku pochopili, co jsem jim při té první řekl: že totiž neexistuje hloupá otázka, existují jen hloupé odpovědi. Každá otázka je důležitá, jen je některá správnější než jiné.
Tyhle otázky jsou navíc správné protože vyvěrají z praxe. Začátečník netuší, nač by se ptal, protože ještě nic nezkusil. Jak ale začíná „dělat“, a nejen o tom, že by mohl něco dělat, mluví (nebo píše), otázky se hrnou. Ty správné posouvají člověka na cestě k probuzení.
Nápad hrát ping pong oběma rukama je samozřejmě nápad šprta a taky přirozeného leváka. Ten to má v disciplínách, které propaguji, snazší, než praváci, protože jeho „nešikovná“ ruka (tedy pravá) je ve světě praváků daleko šikovnější, než levá ruka nás praváků. Zkoušet škrábat brambory škrabkou pro leváky doporučuji každému, kdo je pyšný na to, co už zvládl: rázem zjistí, jak je nevyrovnaný, zablokovaný, nešikovný (člověk to o sobě tuší, ale raději nezkouší dělat věci levačkou, aby náhodou nezjistil, že je „levej jak šavle“). Vím o tom své. Hrával jsem proto levou rukou proti různým ženám začátečnicím, a byl vždy tajně pyšný na to, že vůbec nezjistily, že hraji tou svou nešikovnou.
To, že doporučuji na seminářích (a pak v praktickém životě) jíst polévku a kaše se lžící vždy v levé, nešikovné ruce, není náhoda. Jakmile člověk začne takto dělat stále víc činností (používat např. i počítačovou myš v levačce), automaticky a jaksi přirozeně, nenásilně, pracuje na postupném vyrovnávání obou mozkových hemisfér (a v delším časovém úseku pak na sobě ani nezjistí, že je šikovnější na obě strany, ale tak je to vždycky: na sobě to člověk nemá s čím porovnat). Mozek začne přestavovat svou strukturu, desítkám tisíc neuronů narostou nová propojení. Ty ovšem, nejsou-li „trénovány“, opět zakrní a zmizí.
Když pak vykonává na 100% nějakou novou (nejlépe pozitivní, a také s pozitivním úmyslem) činnost a vydrží intenzivně alespoň tři měsíce, magnetickáá rezonance by v jeho mozku odhalila trvalá nová propojení. Tohle je důležitý objev neurověda, a rezonuje s empirickou zkušeností kultur, které byly odjakživa duchovní nejen teoreticky, ale i prakticky. Ne náhodou chodí kluci v Thajsku do kláštera na tři měsíce. Ne náhodou sedí v Japonsku a v zenových centrech po celém světě v rámci tzv. seššinu (intenzivního sezení) tři měsíce.
Jaká je tedy odpověď na první otázku? Samozřejmě, ano. Obě hemisféry budou pracovat více a propojeněji. Hraní ping pongu levačkou velmi napomůže rozvoji mozku. Již před dávnými lety jsem říkával, že si dokážu představit, že bych v stáru učil duchovnost (a zen) ping pongem. Už je to tady – už druhý student zvládl základy a při hře mu postupně dochází, jak je to dokonalé duchovní cvičení: je to tak rychlá hra, že se musí naučit nemyslet (dostat se před myšlení) a jen důvěřovat tomu, co nacvičí tělo. Jakmile a kdykoliv myslet (jak to zahrát, co to je za faleš, jejda, no tohle, uff, to jsem měl zahrát raději takhle, po dvacáté jsem to zkazil, protože jsem myslel!!!) začne míček frnk… jenže není čas na vyčítání a lítost a pocity prohry, protože nový míček se blíží… A studentovi dojde, co myslím větičkou při pomalé meditaci v chůzi, když říkávám: Každý krok může být začátkem nového života.
Po třech měsících meditace je člověk samozřejmě výkonnější, myslí mu to efektivněji a se schopností domýšlet předjímat situace… ale, a tady musím šprta zarazit, když člověk medituje sám, nefunguje to tak dokonale, jako když medituje ve skupině. Proto jsou seššiny (v klášterní praxi kdysi, a v rámci současných zenových centrech všude po světě zvláště dnes) tak efektivní a důležité. Máloco působí na zabedněnou a arogantní západní mysl tak dokonale, jako je meditační chůze, a zazenová meditace (a ping pong).
Jenže absolventi mých seminářů už ví, že právě tak dokonalá je meditace prací, rytmické cvičení PLL PLL PL, zpěv manter a další. Dokonalé je vše, co je (se správným úmyslem) vykonáváno na 100%. Ještě správnější odpověď na druhou otázku tedy zní: Ano, po třech měsících budeš umět lépe meditovat, budeš lépe fungovat v každodenním životě, dojde ti kolik chyb jsi ještě nedávno dělal, a také kolik jich v budoucnu uděláš, ale už se z toho nezblázníš, a bez výčitek se prostě nadechneš, a vykročíš dalším krůčkem (míčkem, zazenem). Pochopíš také, že očekávat, že za tři měsíce skončíš (a dostaneš diplom o osvícení), je začátečnický nesmysl: teprve po osvícení člověku dojde, jak doposud cvičil a žel povrchně, neuměle, začátečnicky, neefektivně… a jak se do toho teprve teď dá na 100%. Naznačuji, že kdykoliv myslíme v termínech, a kdykoliv si myslíme, že už umíme dělat (žít) na 100%, vždycky, vytrváme-li, zjistíme, že současných 100% je daleko víc než těch 100% před rokem či dvěma.
Očekávat, že „ten stav vydrží“jednou provždy (nebo aspoň další měsíc) je nesmysl, protože tělo a mysl neustále reagují na ty které situace a zážitky, a nové vjemy spolehlivě vytěsní ty předešlé (mozek neustále šetří energii, a sny vytěsňují většinu zážitků, které jsou dnes již nedůležité). Po třech měsících meditace ale už bude daleko snazší se „v tom (jiném) stavu“ vědomí udržet, nebo, vypadnu-li, se do něj stále rychleji a snadněji vrátit.
Hráči na housle (nebo hokejisté) dobře vědí z praxe, že netrénují-li den, poznají to sami, netrénují li týden, pozná to dirigent (nebo trenér), a netrénuji-li měsíc, poznají to i diváci. A naopak, svět vypadá jak vypadá právě proto, že všichni trénujeme od dětství negativní postoj k životu a světu (a náš mozek je tomu pak dokonale přizpůsoben). Fígl je v tom, že negativně nás to stojí daleko víc energie a bude to jen horší, zatímco trénink meditace (ping pongu levou rukou, pozitivního přístupu ke svému tělu, životu a světu) postupně zefektivní práci mysli, mozku těla a nás samotných, takže pak budeme žít s minimem námahy maximálně intenzívně a šťastně.
Bez každodenního udržování to tedy rozhodně nejde, ale až se každá činnost stane meditací (proto cvičíme meditaci prací a učíme se v jakékoliv práci meditovat), pak bude vše, co člověk dělá, automaticky udržovat „ten stav“, kdy to jde jakoby samo, zdánlivě bez námahy a bez chyb. Důležité je „ten stav“ poznat a zažít, natrénovat (a po třech měsících je téměř zaručen), a pak ti ho už nikdo nikdy nevezme.
