I kdybych zapomněl na rozšířený, protože pravdivý názor, že tak jako učitelka, i psycholog je spíše diagnóza, než povolání (protože naprostá většina těch, kteří začnou studovat psychologii, doufají, že tak pochopí vlastní psychické problémy a handicapy, což je ovšem děsivý omyl, protože na škole se naučí vše o neurózách a dysfunkcích, ale nic o tom, jak se jich zbavit), stejně bych nedokázal utajit svou motivaci: článek Ludmily Hamplové o dysfunkčních školácích, nazvaný Je vaše dítě normální?, mne nadzvedl ze židle a donutil zareagovat. Pokusím se opět naznačit, že právě tohle k souvislostem zaslepené zapřahání vozu před koně, a následné vědecké studium, proč to nikam nejede, není normální… ne to, že se dnešní děti (jak doma, tak) ve školách nudí a proto neposedí.
Podle údajů MŠ trpí některou z poruch učení až 4% dětí s tím, že u některých se vyskytuje hned několik poruch najednou. Tyto děti nají potíže se psaním, čtením nebo počítáním. Těžko chápou a špatně se učí. Počet hyperaktivních dětí je mezi 3% až 5%,někteří odborníci odhadují, že jich ve společnosti je celá desetina. Existují školy, na kterých tyto děti tvoří až pětinu všech žáků. Mluvčí MŠ má nesmyslně jednoduché a nehorázně alibistické vysvětlení: „Počty žáků s poruchami učení se skutečně navýšily, na vině je posun v diagnostice a také rostoucí požadavky.“ S přihlédnutím k níže uvedeným argumentům se ptám poprvé: No je normální?
Citovaný ředitel jedné takové školy asi také není normální (nebo je tragicky neinformovaný nehorázně profesně slepými psychology), když tvrdí: „osobně si myslím, že mnoho z těch dětí je líných a nechtějí se učit. Takže jim rodiče nějak zajistí úlevy, aby nebyly přetěžovány.“ Je normální? Kam mířím? K lékaři neustále stresovaným těhotným, k zbytečně medikalizovaným porodům, včetně zbytečně aplikovaných epidurálních anestézií a císařských řezů, k potlačování dětské hravosti a zvědavosti autoritářskou a nepoučenou výchovou a školní drezůrou, místo hry. To jsou skutečné příčiny bezprecendentního nárůstu počtu dyslektických, dysgrafických a hyperaktivních dětí.
„Syn nechodil do školky ani týden a už máme doporučení do pedagogicko-psychologické poradny. Jeho chování se prý vymyká normě. U činností, které ho nudí, nechce vytrvat a to učitelce vadí,“ napsala čtenářka autorce článku, která jej zakončuje větou: „Jasná hranice pro to, co je ještě normální a co ne, neexistuje“… Otázka se přímo nabízí: je ta paní učitelka normální? Je škola, jejíž ředitel, místo aby se snažil děti nadchnout, je označí za líné, normální? Je novinářka, které jsou před časem poslal řadu materiálů o tom, že všechny výše uvedené abnormality jsou pravděpodobně zapříčiněny právě těhotenstvím, porodem a (ne)výchovou malých dětí, ze který rodiče, babičky a pedagogové, vyrostlí v minulém století, a vychovávaní pro socialistickou společnost nevyčnívání z davu poslušných pracujících, ještě normální, když jí nic z toho nezůstalo „za nehty“ a ani nezmínila tragickou roli rutinně aplikovaných opiátů, silnějších než heroin, při urychlování porodů nebo tišení bolesti?
Páni psychologové, učitelé a ředitelé, to ne současné děti, které mají lepší mozky a měly by se připravovat na digitální budoucnost (ony se také připracují, jen svými způsoby), a které, nucené nehnutě otrocky biflovat vzorečky, poučky a informace, které za pár let nebudou k ničemu, a tedy se nudí, ale vy nejste normální, když další generaci připravujete na minulost! O tom, že školství a vzdělávání dalších generací je problematické téměř všude, svědčí i to, že jen dva dotázaní absolventi Harvardovy univerzity zodpověděli správně otázku, proč je v létě tepleji než v zimě, ale české školství, až po uši v dědictví materialistického socialismu, spartakiád a ohnutých páteří, a kumulování problémů na jedné, a neschopnosti použít selský rozum na druhé straně, vyniká právě v umění zapřahat vozy před koně.
Musím vzpomenout jednoho žáčka druhé třídy, který svou paní učitelku naučil učit jak neučila nikdy předtím: vždy, když mu řekla, tohle se musíš naučit, zeptal se A k čemu mi to bude? A dokud mu to nedokázala vysvětlit, prostě se to neučil.
Spolu s některými nonkonformními prenatálními psychology a některými (přes vývoj českého školství posledních dvacet let) stále nadšenými učiteli tvrdím, že ač jsou tyhle dys-děti mnohdy poškozené porody, jsou stále schopny se vyvinout v hravá zvědavá a šťastná stvoření – jen kdyby jim v tom úporně nebránili jak úzkostné neinformované maminky, v totalitě diktatury formální autority zarostlí učitelé, tak v záplavě nastudovaných detailů o všech neurózách světa utopení psychologové. Ve svých stížnostech jsem konzistentní, ale ne sám: přečtěte si názory stále ještě zodpovědně fungujících pedagogů (jak na mne vypadly na internetu):
„Rozumění a přemýšlení, k němuž mnoho mladých lidí ovšem přirozeně tíhne (a mohu říci, že velká většina žáků na ZŠ i studentů na gymnáziích i studentů na VŠ jsou podle mých zkušeností otevřené hlavy a lze je rozvíjet, byť se jim díky deformacím prostředí vnucuje strach ze známek, z nonkonformity, z toho, že se nikam díky přijímačkám nedostanou, nebudou-li drilovat stupidní, bezmyšlenkové poučky), jsou pedagogy obecně na všech stupních považovány za něco nebezpečného a špatného. Bohužel, pedagogové i studenti díky uzavřenému prostředí škol často ani netuší, co to přemýšlet znamená, a cítí se dotčeni kritikou, protože vůbec nechápou, oč takové kritice může jít. České školy, od základních po univerzity, jsou prostředím strachu, konformity a tuposti. Cvrlikají si to vrabci na střechách, i když se o tom nesmí mluvit (ohrožuje to totiž důstojnost, klid a dobré svědomí otitulovaných idiotů).“
„Já osobně bych problém viděla právě už na (vysokých) školách samotných… Málokdy jsem se setkala s osobním přístupem. Krédo bylo: Nauč se kvantum informací, není důležité, abys je pochopil, ale když já to budu chtít slyšet, tak to musíš být schopný ze sebe dostat. Kdykoli. Jinak tu nemáš co dělat. Zkoušky jsou na tomhle principu založené, nevšimla jsem si, že by někdo hodnotil, jaký přístup k dané problematice mám. S hrůzou zjišťuji, že se v našem systému vzdělávání vlastně nic nemění, přicházejí do něj lidé z vysokých škol, kde nikoho nezajímá, jaký tento budoucí učitel je a jaké má vlastnosti, ale kolik vět a pouček dokáže zpaměti odvykládat. No a pak je to stále dokola – systém, který na všech úrovních neustále chrlí ven jedince bez vlastního názoru, lehce modelovatelné a hlavně poslušné.“
„Změna pedagogického studia je klíčová věc. Diskutujeme o tom od poloviny devadesátých let, ale stále nejsme schopni ji prosadit,“ tvrdí i Karel Rýdl z Univerzity Pardubice. „Standard vyjadřuje potřebu zcela zásadní změny. Zdůrazňuje nutnost, aby se učitelé zaměřili na porozumění osobnosti dítěte, na jeho individuální potřeby. Jde o odklon od odbornosti v jednotlivých oborech, na které jsme dosud stavěli, směrem k psychologicko-pedagogickým kvalitám kantorů. Učitel musí vždycky především vědět, že učí děti, ne že učí třeba matematiku.“
Řešíme symptomy, ne příčiny, tvrdí Michal Giboda. „Když nás bolí hlava, tak vezmeme tabletku proti bolesti. Podvedli jsme tím tělo, jež nám skrze bolest vzkázalo, že něco není v pořádku. Odstranili jsme symptom a přestali pátrat po příčině, která bolest způsobila. Příště to uděláme stejně, jen nakoupíme více tablet. Studenti nejeví zájem o určitý předmět a zhrzený učitel vyčte žákům jejich nezájem o studium, neúctu k rodičům, kteří jim dopřávají, co jim na očích vidí, a hazard se svou budoucností. Napětí v hodinách narůstá, otrávení studenti provokují k dalším výčitkám a učitel láteří, že za ty peníze… I on řeší symptomy a nepátrá po příčině. Možná by ji objevil, kdyby se zeptal kolegů, proč je v jejich hodinách tak živo.
Nabízí se doplnit citát Fredérica Leboyera: Novorozenec není slepý, je jen oslepován, není hluchý, je jen ohlušován. Doplňuji tedy: Dítě není líné, je mu jen zakazováno dělat, co ho baví, není hloupé, je jen ohlupováno zastaralými iluzorními dogmaty o výchově, a není nevychované, je jen trestáno za to, že je přirozené, a za to, co nemůže umět (a není chváleno za to, co se mu povede).
Příklad ze života: školačka přinesla na pololetním vysvědčení dvojku, místo avízované jedničky. Paní učitelka říkala, že mě tak chce motivovat, abych se víc snažila, vysvětlila dcera otci. Ten nelenil, zašel za učitelkou, a řekl jí: „Jste výborná pedagožka, a to s tou motivací pro mou dceru jste vymyslela nádherně. Hned teď jdu za ředitelem školy, a požádám ho, aby vám snížil plat, jako motivaci, abyste v druhém pololetí učila ještě lépe.“
Vraťme se zpět na začátek článku: dnes už přece (ač si to odmítáme uvědomit a přiznat) víme, proč máme ve školách tolik dys-dětí. Proč se tolik dětí nudí?. Proč jsou ženy nespokojené s muži? Ono je to ale všechno zároveň daleko složitější, ale v rámci správného úmyslu také jednodušší: Tak jako už víme, že synové žen, které užívají v těhotenství běžné léky proti bolesti, čelí mnohonásobně vyššímu riziku poruch plodnosti, víme také, že „normální“ by bylo v těhotenství si zpívat a být šťastná, přirozeně porodit, co nejdéle kojit a „hrát si“ s dětmi (to jsou totiž záruky optimálního rozvoje každé dětské rodící se osobnosti, a kontraindikace všech těch dys-potíží) – a pak jim prostě důvěřovat a nepřekážet. Protože to ne vaše děti, ale vaši (a jejich, při vší úctě k těm dobrým) učitelé, porodníci, psychologové (a samozřejmě, i politikové) nejsou normální.
Pro pokrčilé čtenáře:
http://blog.baraka.cz/2009/12/rozlite-mleko/
http://blog.baraka.cz/2010/12/snove-tekani/
http://blog.baraka.cz/2009/01/proti-cisarum/
http://blog.baraka.cz/2009/01/materske-chovani-a-geny/
http://blog.baraka.cz/2009/01/hluboky-pocit-strachu-2/
http://blog.baraka.cz/2009/01/skola-jako-zrada-dospelych-na-detech/
