Hudební sluch a temperované ladění « Vlastimil Marek

Hudební sluch a temperované ladění

17.2.2011

Piáno je de facto rozladěný –  tedy temperovaně naladěný – nástroj, napsal před čtyřmi lety na jednom ze svých blogů Tomáš Houška, učitel, hudebník a sborový zpěvák, otevřený jiným a moderním formám výuky i hry, který jako jeden z mála nepodlehl nátlaku konzervativního stylu drezurní výuky hudby a zůstal svůj. Protože mne řada čtenářů a seminaristů celé roky žádala o přesnější vysvětlení mého „odporu“ k temperovanému ladění (prý jestli to někdy napsal i někdo jiný než já), plním slib, a ocituji názory dogmatem současné hudby nezkorumpovaného hudebníka jak na tzv. absolutní sluch, tak především na tzv. temperované ladění (rozuměj: rozladění západní hudby).

Hudební sluch je schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenosti mezi jednotlivými tóny. Psychologové a hudební pedagogové ho v učebnicích většinou řadí mezi (z větší části vrozené) vlohy. Absolutní sluchař si poslechne nahrávku a řekne vám, že ta skladba je třeba od D. Také umí vzít do rukou noty a zazpívat dané tóny v jejich správné absolutní výšce. Tolik teorie, kterou si můžete přečíst leckde. Má to ale trhliny. Zaprvé mají trhlinu všechny naše mýty o hudebním sluchu a amúzii. Mezi pádné důvody patří existence některých tonálních aglutinačních asijských jazyků (jako třeba čínštiny). Všichni Číňané mají docela dobrý hudební sluch (jinak by se nedomluvili), a protože se od nich tak moc nelišíme, můžeme tvrdit, že i my všichni máme vrozené vlohy k tomu mít docela dobrý hudební sluch. To znamená, že celá amúzie není absencí vlohy, ale pouze nerozvinutím nějakých vloh. Pro někoho to může znít jako slovíčkaření, ale není. Skrývá se zde totiž zjištění, že (skoro) všichni mohou docela dobře a intonačně správně zpívat. Vzpomínáte na sérii mých článků s názvem Hudební hluch neexistuje?

Stejně podezřelý je pojem sluchu absolutního. Jaké tóny totiž dnešní absolutní sluchař odzpívá z not? V podstatě pravidelně se bude pohybovat v temperovaném ladění posazeném na a=440Hz. Víme, že v minulosti se ladilo hlouběji. V osmnáctém století zhruba o půl tónu níž (a=415Hz), ve středověku zhruba o celý tón níž (a=cca 392Hz). Nemluvě o šíleném trendu, který ladění orchestrů tlačí spíše na a=442 a americké orchestry často ladí dokonce na a=445Hz. A temperované ladění, které považujeme za jistotu? Víme, že temperované ladění je dítě osmnáctého století a většina světa ho ve své spontánně provozované tradiční (lidové) hudbě s nadhledem ignoruje.

 Na tomto příkladu občas, většinou marně, vysvětluji hudební reflexi zrychlování celé společnosti, viz citát Konfucia, že abys zjistil, jak je na tom (morálně, sociálně, filosoficky) ta která společnost, poslechni si, jaké písně zpívají a jakou hudbu hrají. Starý mistr by poslechem vzorků současných rozhlasových vysílání jistě usoudil, že naše společnost je spolek roztěkaných netrpělivých a ticha uvnitř se obávajících nedůvěryhodných a za povrchní konzumací zážitků spěchajících neurotiků.

 Temperované ladění nikdo nemá „vrozené“. Pokud už by mělo nějakou logiku nějaké ladění považovat za „vrozené“, mělo by jít o přirozené ladění, které kombinuje fyzikální vlastnosti tónů s psychickými schopnostmi vnímání. Ale v tom ti operní pěvci s „absolutním sluchem“ nezpívají. Zpívají v ladění temperovaném, kde jsou vyjma oktáv vlastně všechny intervaly falešné a nepřirozené.

 Zopakujme si a dejme do souvislostí: indičtí duchovní a hudební mistři (spolu s dávnými taoisty a šamany) vědí velmi dobře o přímé souvislosti hudby (hlasu) a emoční nevyrovnanosti člověka (a proto neužívají principy harmonie, tedy Nebes, protože si ji člověk, který je spíše emocionální, než racionální (tedy rozladěný) nezaslouží: svou pozitivní hudbou směřují k duchovnosti a případně léčí jen za užití rytmu a melodie… a také chytrého využívání neudeřených alikvotů). Nebo jinak, běžný člověk současnosti nedokáže „naslouchat“ rytmům a melodiím svého těla, a tak nerozezná včas případné rozladění, které by šlo znovu vyladit jen zazpíváním příslušné písničky: nejen že pak nevyužije evolučních potenciálů (dosáhnout osvícení), ale překáží svými nezvládnutými emocemi a ignorancí svému imunitnímu systému a je neustále nemocný a podrážděný.

Zkrátka temperované ladění a komorní a=440 nejsou ničím vrozeným, jsou součástí obecně rozšířeného estetického vnímání v určitém omezeném kulturním okruhu. Absolutní sluch není vrozenou vlohou, dokonce ho z psychologického pohledu odmítám brát i jako schopnost, protože jde o dobře vytrénovanou dovednost. Absolutní sluch je totiž dovednost kombinující dobře rozvinutý hudební sluch a dobře rozvinutou a přesnou sluchovou paměť. Absolutní sluchaři si zkrátka v ranném dětství dobře naposlouchali naši současnou hudební tonalitu a dokážou s touto „referenční“ pamětí brilantně pracovat. Navíc si tuto paměťovou stopu pevně propojili s vizuálním nebo fonetickým vjemem názvů jednotlivých tónů. Když výše uvedené shrneme, dospějeme k velmi pozitivnímu zjištění: Víceméně každý má hudební sluch a většina z nás si dokonce může vycvičit tzv. absolutní sluch. Absolutní sluch jako dar úzké skupině vyvolených je mýtus.

 Díky za tohle odbornější vysvětlení a demytizování diktátu „vážných“ hudebníků: proto jsem celé ty roky coby muzikoterapeut používal „nenaladitelné“ a tzv. primitivní hudební nástroje (bubny, didžeridu, tibetské mísy). Tomáš Houška navíc z vlastní zkušenosti umí poradit, jak nevylít s vaničkou i dítě…

Od ranného dětství například znám písničku Láska, bože láska od A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A začnu-li dnes tuto písničku bez nějakého velkého uvažování zpívat, bude to zhruba od A. Ostatní tóny pak samozřejmě není problém si odvodit. Mám naposlouchané (samozřejmě) temperované ladění – máma mi v něm zpívala ještě než jsem se narodil  takže s intonací modální se (samozřejmě) peru a pracně se jí učím. Naštěstí v ní zpívám muziku, kterou jsem se nikdy předtím neučil intonovat temperovaně, takže mohu prostě přehodit výhybku. To je další inspirace. Nepřeučujte se, co jednou umíte v temperovaném ladění, to je hodně pracné. Učte se zpívat úplně nové věci, kde si paměťové stopy teprve budete vytvářet. A samozřejmě –  neučte se to u piána nebo jiného de facto rozladěného –  tedy temperovaně naladěného – nástroje. Buď si brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté intervaly, nebo – a to je nejlepší –  zpívat se učte zcela bez opory nástroje.

A právě tahle zkušenost „vysvobození“ z diktátu konzervativní výuky hudby u nás pak pozve k dalším zvukovým a duchovním objevům, například v rámci objevování dolmenů:

Myslím, že správný název těchto staveb v Bretagni je Zpívající kámen, protože jsou stavěné tak, aby stropní deska (většinou žulová a vážící i desítky tun) co nejlépe rezonovala  zněla. Každý má “svůj tón”, rozezpíváte-li uvnitř na správném místě ten, na který je dolmen naladěn, rozezvučí se váš hlas velkým množstvím alikvotů a dolmen celý se rozezní nádherným kulatým flétnovým zvukem  a rozechvějí se, až jsme občas měli strach, aby nám stropní deska nepukla nad hlavou. Nepukla  řízené rozvibrování na vlastním rezonančním kmitočtu kamene byl totiž asi způsob jak sem byly obrovské desky stěhovány, a to i ze vzdálenosti mnoha kilometrů.

Jinými slovy, a dovedeno dál a výš než kam dohlédnou osnovy hudebních škol, tohle (zdánlivě nedůležité) vysvobození z hudebního otroctví temperovaného (roz)ladění odvážného člověka otevře jiným, důležitějším (frekvenčním) vztahům a souvislostem, a umožní mu začít chápat a užasle obdivovat jak (slyšitelně) vzájemnou propojenost všeho, tak moudrost předků a mistrů různých kultur, kteří již kdysi na vlastní uši a těla objevili to, co dnes objevují největší fyzici, matematici a myslitelé: že svět a vesmír (ale i lidské tělo) ladí, a hudba je druhou stranou mince duchovnosti (a naopak).