Už mě to nebaví: i v oblasti vztahů mezi muži a ženami téměř nevidím naději. Další žena, která si to před půl rokem namířila správným směrem, propadla svým nezvládnutým hormonům (a odpovídající neschopnosti komunikovat s muži) a nastupuje dlouhodobou terapii, a další přirozeně porodivší maminka se stala samoživitelkou. O co mi tu po několikáté jde? V jedné tv reklamě se obtloustlý muž vznáší nad gaučem s lahví oblíbeného piva v ruce. V tom se ozve ze sousedního pokoje ječivý hlas manželky: Co to tam zase děláš!? Muž rázem žuchne zpět na gauč. Tahle reklama „ze života“ jen zrcadlí běžný (a bohužel i mezi emancipovanými ženami stále rozšířenější) postoj typické manželky k vlastnímu muži: evolučně nepřipravená, a nezvládnutými hormony a všemi možnostmi současného luxusního života popletená, podezírá manžela vždy a všude (co kdyby si někde „za mými zády“ užíval, že jo).
Na doporučení jsem shlédl kousek pořadu Uvolněte se prosím s hvězdou bulváru Agátou Hanychovou, která šokovala moderátora a veřejnost nejen tím, že přiznala, že v třetím měsíci těhotenství kouří „jen“ čtyři cigarety a dává si skleničku vína denně, ale že každou hodinu svého manžela kontroluje telefonicky, jestli se „nefláká“. S tím ovšem nepřímo souvisí další zpráva z tisku, potvrzující nebezpečí současného trendu emancipace žen: Mužský pohlavní hormon, testosteron, má pověst hormonu, který vedle utváření mužských pohlavních znaků a sexuálního chování zvyšuje tendenci k dominantnímu chování a prohlubuje agresivní projevy.
Psal jsem o tom ještě za socialismu (kdy pohled na poslankyně komunistického parlamentu a předsedkyni svazu žen, natož na vrcholové atletky, jasně prokazoval zvýšenu hladinu testosteronu, a ženy si módně vycpávaly ramena), a zmiňoval to často v souvislosti s nenaplněným očekáváním při vstupu některých žen do politiky. Omlouval jsem je tvrzením, že za to až tak nemohou, protože po třech měsících po vstupu do maskulinního světa stranických partiček a věčného soupeření kohoutů na smetišti, právnických řečí a statistik, a také aby v tomto mužském světě obstály, se i jim zvýší hladiny testosteronu. Stanislava Pecková cituje českou lektorku sexuálního koučinku a bouchá i za mne hřebíček na hlavičku: „Ženám, které pracují ve vysokých funkcích se tvoří hlavně testosteron, jenže k tomu, aby se cítily dobře, potřebují hlavně oxytocin.“ Jinými slovy, ženám, které své muže neustále podezírají, které je před kamarádkami pomlouvají, které je neustále kritizují a obviňují z vlastních pocitů životní neukojenosti (a nedostatku v magazínech tak bezostyšně nabízeného pozlátkového štěstí), se v těle tvoří hlavně testosteron, zatímco kdyby své muže chválily (za cokoliv, a dokonce i za to, co je na nich dobré) a pečovaly o ně, překypovaly by oxytocinem a pocity štěstí.
Často vyprávím, že když nějakou náhodou ve stádu jelenů zahyne alfa samec, který je mužsky dominantní a agresivní také protože má abnormálně vysokou hladinu testosteronu v těle, během několika dnů (ne tedy jako obvykle, během týdnů jelení říje a bojů jelenů mezi sebou), se náhradníkovi, který začne hrát roli alfa samce, abnormálně zvýší hladina testosteronu v krvi. A je alfa samcem. Co se asi děje v tělech poslankyň či předsedkyň různých výborů a prvních náměstkyň, které řídí schůze a zasedání a „hrají“ role mužů, kteří řídí parlament nebo továrnu?
Důsledky popsané v úvodu, tedy že zvýšená hladina testosteronu i u „moderní“ a tedy sebevědomé ženy nastolí podezíravé a nakonec i agresivní chování, vidíme všude kolem sebe. Jakousi extrémní emancipaci, kterou mnohé současné ženy prosazují, pak zažíváme (my muži) všude kolem sebe. Vymknuta z kloubů evolučních zadání (rozdílů mezi ženou a mužem) a dohnána do extrému (ženy které jsou samy sebou si nenechají pomoci s těžkým zavazadlem, jako trucovité holčičky: Já sama!), má tahle emancipace jeden nechtěný a ženami samotnými nepozorovaný důsledek: zvýšené hladiny testosteronu, a tedy zvýšenou podezíravost a sníženou důvěru: nejen ve své muže, ale i ve své vlastní sebevědomí.
Zopakujme si: oxytocin je hormon, který se významně uplatňuje při přípravě ženy na porod. Vedle toho se podílí na přípravě mléčných žláz pro tvorbu mléka, uplatňuje se při orgasmu a má vliv na oběhový systém ženy. Daleko zajímavější jsou pak jeho účinky na mateřské a sociální chování. Jeho vysoká hladina zvyšuje zájem o sociální podněty, zvyšuje prosociálnost a spolupráci. V této souvislosti byl prokázán jeho vliv na důvěru. Oxytocin je tvořen i u mužů a tudíž jeho množství obdobně ovlivňuje jejich chování. Z evolučně psychologického hlediska se předpokládá význam oxytocinu pro zvýšení jejich ochoty pečovat o děti. V pokusech, kdy byl aplikován vstřebáním přes nosní sliznici při čichání (vdechování) se účinek na sociální zaměřenost mužů jasně projevil.
Není se co divit: dívka, která od školních let soupeří s chlapci (a nejen tělocvikáři ke konkurenčním schématům hojně přejí), která musí zvládnout muži psanou matematiku (a dějepis vítězných diktátorů), která se stydí za menstruaci a své tělo, mladá žena, která musí na vysoké škole přijmout mužské vzory myšlení a společenské hierarchizace, a pak žena, která si (podle feministek) musí vybojovat své oprávněné postavení ve společnosti – to vše je spíše aktivně mužské, výbojné (na rozdíl od pasivně ženského, přijímajícího, objímajícího, naslouchajícího) jednání a prosazování. Což ovšem má jeden výše zmíněný a v důsledcích neopominutelný tělesný důsledek – zvýšenou produkci testosteronu, a tedy i podezírání a zvýšenou agresivitu (a nespokojenost a neukojitelnost).
Řeč vědy a poznání je neúprosná: Podstata zmíněného vědeckého poznatku o vztahu obou hormonů spočívá v utváření důvěry či podezírání vůči druhým osobám. Při aplikaci testosteronu ženám se ukázalo, že se snížilo jejich důvěřování. Jak se zdá, je míra podezírání a důvěřování závislá (mimo další faktory, jako jsou sociální zkušenosti) na vzájemném sladění oxytocinu a testosteronu.
Neméně zajímavé jsou i souvislosti mezi fázemi menstruačního cyklu a preferencemi vlastností mužů, jako je míra maskulinity či feminity nebo symetrie jejich obličeje. Do toho se míchá právě vliv testosteronu u žen na podezíravost nebo působení oxytocinu (a to i u mužů) naopak na důvěřivost. Jde ovšem o to, že zatímco vědci aplikovali testosteron pokusným ženám záměrně, české ženy svou podezíravost trénují dnes a denně z jakési podstaty nespokojené bytosti, která se nakonec soustřeďuje jen na to, aby nedopřála štěstí jinému.
Bludný kruh nesnesitelně snadné proměny milované bytosti v uječenou fúrii je tak pro své aktérky vlastně nepřerušitelný: i dobře míněné snahy žen změnit se jsou bez pravidelné supervize zkušené a moudré (takové tu ale prakticky nejsou, nebo dokonce mužů), a také díky menstruačnímu cyklu, předem odsouzeny k nezdaru. Bludný kruh psychiky a tělesnosti se uzavírá: jsou nakonec (protože to systematicky trénují, a tělo už produkuje testosteron místo oxytocinu neustále) nakažlivě podezíravé i k těm, kteří to s nimi myslí dobře, a k životu vůbec, a vůbec netuší, že to není normální, a jak moc jim to škodí. Možná se nakonec právě tento druh ženské emancipace postará o vymření západní civilizace, a svět ovládne ta společnost, ve které budou ženy stále ještě (nepopletené a tím i nepodezíravé) Ženy, jakkoliv primitivně to z hlediska feministek vypadá.
Přitom řešení je snadné: žena, která svého muže chválí, chválí a zase chválí, přestane být podezíravá, plná testosteronu, a začne být plna oxytocinu, hormonu lásky, a tedy šťastná, zdravá, a nanejvýš pomilováníhodná. A své štěstí a (evoluční) poslání najde jen a jen v péči o druhé: děti a muže. Vyhrávají pak všichni, on i ona (a děti). Nedávno mi jedna taková napsala: Začala jsem muže chválit a doma se dějí divy… děkuji nastokrát… Jsem si jist, že pokud by tuhle ženu změřili, zjistili by v jejím těle převahu oxytocinu (a takové minimum testosteronu, že přirozeně přestala být podezíravá).
P. S.: Útěcha typu z nouze ctnost (protože nejen české, ale i mnohé ženy na dálný východ od Aše popletly svá ženská zadání) ze slavného čínského současného románu: Jakou dívku by člověk mohl získat v téhle popletené společnosti? Chytré holky jsou příliš zaměstnané otevíráním svých restaurací, a pokoušejí se vydělat peníze. Ty co vystudovaly univerzity od svých budoucích manželů očekávají, že budou jako rytíři z romantických filmů, kteří se vydali zkoumat divočinu Tibetu. Na venkově stále ještě hezké holky jsou, ale když se přestěhují do města, jsou příliš zaměstnané svými šminkami, než aby měly čas na normální kluky. Z knihy Red dust od Ma Jiana, který popisuje své mládí na počátku 80. let min. stol.
