Sklad PPV (potřeb pro výtvarníky) v Náprstkově ulici, kde jsem počátkem 70. let min. stol. pět let poslouchal Pink Floydy, King Crimsony, Zappu a další rockové výtečníky (z kotoučového magnetofonu), hrál ping pong na dvou za sebou postavených stolech, a s Pavlem Turnovským maloval, kreslil, překládal a přepisoval samizdaty… ale oficiálně připravoval jednou týdně zavážku zboží do obchodu v pasáži Platýz, si pamatuju téměř do detailů. Své koncerty (Extempore do 1974, pak dva roky Elektrobus, do konce 70. let Amalgam, a posléze folk s Jakubem Nohou a indickou hudbu s Emilem Pospíšilem) už ale mám, až na výjimky, v mlze zapomnění. Zvláště pak první polovinu let 80-tých, kdy jsem jezdil hrát s MCh Bandem.
Mikoláš Chadima kdysi celé roky sledoval, jak jsem vydával samizdatové, na psacím stroji ťukané 4 kopie různých Marko(no)vin, a když už se moc hrát nemohlo, a navíc když jsme my alternativci byli zasaženi tou nespravedlností, že všechnu pozornost „odboje“ sežrali Plastici, rozhodl se napsal a vydat knihu dějin našeho alternativního bigbítu. Pomáhal jsem mu s korekturami a opravami, a ona pak kolovala celé roky do sametu, a pak se dokonce dočkala oficiálního vydání. Po letech vydavatel rozhodl, že druhé vydání jen když to Mikoláš rozšíří a aktualizuje do současnosti. A on se do toho pomalu dal a celé poslední roky shání informace a pátrá po místech koncertů a chce po mně potvrdit, jestli jsem s nimi hrál tam či onde. A já s překvapením zjistil, že si kromě nějakých příhod a pocitů z hraní vlastně téměř nic nepamatuju. Částečné vysvětlení může být estébácky ochranné: všichni jsme tehdy dělali něco tak trochu ilegálního, a tak jako si Mikoláš zapisoval do diáře všechno pod různými šiframi (aby to estébáci nerozluštili… dnes to ani on po sobe nerozluští), já si pamatuji miliony detailů a údajů z new age, ale většinu údajů z hraní (i z pozdějšího amalgamu) mi mozek zastřel závojem nevědění: co nevíš, to z tebe nemůžou vytlouct, hlásilo jedno tehdejší heslo alternativců a disidentů.
Jenže teď mi poslal fotku z roku 1985, kterou někdo vyštrachal v archívu StB (viz), a to už je pádný důvod pokusit se zavzpomínat na souvislosti s atmosférou strachu a zároveň rockerského vzdoru. Samozřejmě že jsme tušili, že na nás chodí i tajní, a že si o nás vedou složky, a sem tam někdo šel na výslech, ale přece jen, objev fotografie ze šatny z těch let mne překvapil. A co se týká těch Plastiků, Extempore tehdy domlouvalo společný koncert. Jeden z prvních bubeníků, u kterého jsem si nechal vysvětlit jak se bubnuje (a jaké paličky a šlapky jsou nejlepší), byl Jirka Šula, který bubnoval právě u Plastiků. A protože jsme tehdy měli „papíry“ (tedy povolení veřejně koncertovat), chtěli jsme Plastikům pomoci a zahrát společný koncert. Jenže Plastiky zavřeli 14 dnů před konáním koncertu.
V tom roce 1985, po letech občasných koncertů Amalgamu (vždy s jinou sestavou hráčů) a s Emilem Pospíšilem (s pořadem Přežije sítár ro(c)k 2000?) jsem už pravidelně zkoušel (u Mikoláše doma) a hrál s MCh Bandem: bubnoval jsem na dvou velkých tamburínách na stojanu (s velkou radostí jsem se osvobodil od diktátu bicí soupravy, a už tehdy, a dělám to dodnes, jsem se divil, že zatímco ostatní nástroje, zvláště syntezátory, se neustále vyvíjejí, bicí souprava a hlavně styl bubeníků celá ta desetiletí byl zakonzervovaný), ke kterým jsem si postavil virbl, a na stoličce jsem měl řadu doma udělaných štěrchátek. Užíval jsem si instrumentální svobodu, protože Mikoláš měl tehdy (zvláště v období Gorleben) vždy natočené smyčky (např. zpomalených zvuků vidličky ve strunách piána), a k tomu pak psal nějaké melodie a někdy hezky kostrbaté rytmy, ze kterých jsme vždy nacvičili úvod a závěr, a celé minuty jsme si jen tak improvizovaně hráli na pozadí pouštěných zvuků z kotoučového magnetofonu. Zvláště koncert na festivalu ve Chvaleticích byl památný, protože jsem tehdy měl nový fotoaparát se zoomem, a tak jsem neustále fotil (na diapozitivy). Viz tři umělecké fotografie J. Volka.
Mimochodem, když už vzpomínám, „díky“ fotce z archívů StB, ten fotoaparát mi estébáci ukradli právě v době, kdy jsem v roce 1987 byl „souzen“ (když jsem se vrátil ze soudu, našel jsem byt vykradený, a policisté konstatovali, že zámek nebyl porušen, a já si uvědomil, že můj svazek klíčů ležel dva měsíce někde ve vězení, a že vyšetřovatel to jednou naznačoval, že mi někdo může vykrást byt… nikdy nic nevyšetřili a po roce mi poslali papír, že se protokol o krádeži ztratil). Podařilo se mi propašovat pod kabátem do soudní síně gong, a když jsem byl dotázán, jestli k rozsudku chci něco říct (tehdy kdo byl vězněn, musel být odsouzen), a já vstal, řekl, že bych tedy rád něco dodal, a že když jsem strávil dva měsíce ve vazbě za to, že jsem chtěl zahrát na Letné na gong (v rámci nultého ročníku celosvětové akce Harmonic Convergence), a byl odsouzen, tak ctěnému soudu i přítomným ukážu, za co jsem byl potrestán – a rychle jsem vytáhl z pod lavice gong a žuch, mocně jsem do něj bouchl. Okamžitě přiskočili strážníci, ale já gong zase hned schoval do lavice, soudce na mne křičel, co si to dovoluju, ale já se jen culil a krčil rameny… Aby mi gong nezabavili když jsme se rozcházeli, nechal jsem jej v té lavici, že se pro něj vrátím. Asi za dvacet minut jsem znovu vešel, a k mému překvapení jsem tam viděl svého právníka (který se celou dobu vazby tvářil velmi statečně), jak se objímá s popíjí s prokurátorem, který mne chtěl zavřít na tři roky. A ještě další mimochodem, ve vazbě jsem svého obhájce obdivoval, že je tak statečný a pašuje pro mne třeba čerstvé rohlíky a jogurt. Žena mi pak řekla, že mi po něm posílala řízky.
Pamatuju třeba jeden koncert na jižní Moravě, kde jsem klukům řekl, že přiopilou vlasatou omladinu připravíme na naši hudbu rituálem: začal jsem bubnovat tak vehementně a pravidelně, že kluci pochopili, a začali také různě klepat na židle, stojany, hrát jen rytmicky na kytaru atd., celých asi patnáct minut: byl to dokonalý šamanský rituál, máničky se zvedly ze židlí a skákaly a tleskaly… a když jsme pak začali hrát, byli posluchači naši: pozorní a otevření těm divným zvukům a skladbám.
Někde už jsem psal i o koncertu v Hlubočkách u Olomouce, v ROH klubu továrny na výrobu tanků. Už když jsme vjížděli v autě do brány, museli nechat do země zapustit takové ty zubaté pásy, aby dovnitř při přepadu nemohly vjet džípy. Tehdy jsem se těšil, že zažiju ladovskou rvačku: pořadatelé prodali lístky (náhodou?) tak, že v pravé půlce sálu seděli fandové Mišíka (který hrál po nás), a v levé fandové MCh bandu. Pódium bylo malinké, lidi nervózní (aby to celé estébáci nezrušili), a tak když jsme chvíli hráli, Miškovci začali reptat, protože chtěli blues, a naše rytmicky složité věci jim nevoněly. Což ovšem neunesli naši fandové, kteří začali na Miškovce syčet, ať jsou zticha, a po chvilce to už už vypadalo, že se to semele. Mikoláš najednou sundal z ramen kytaru a skočil z nízkého pódia dolů… a já si řekl, tak, teď dá pár facek prvnímu, a obě půlky sálu se servou…jenže on si jen skočil dolů vzít saxofon, opět naskočil nahoru a pokračoval ve hře.
Tohle byl koncert, na které jsem hrál na vypůjčenou baskytaru: tehdy jsme každý koncert hráli každý v jedné delší skladbě na nástroj, na který jsme nikdy předtím nehráli. Já si pořádně zabasoval, kytaru vrátil, a za 14 dnů na zkoušce mi Mikoláš vyřizoval: Pozdravujou tě pankáči. Jací pankáči, divil jsem se. No to oni ti půjčili tu baskytaru. No a proč mne pozdravujou, stále jsem nechápal… Protože byla zakrvácená…
Památný zájezd do Žiliny (starou rozhrkanou Škodou 1203 s námi jel i francouzský hudební žurnalista) dopadl hudebně dobře (jen nám zvuk zintenzivňovaly rozhrkané rošty na zářivky na stropě), a památný je pro mne i tím, že onen jízdou po nebezpečných moravských a slovenských silnicích (byl i sníh) notně vystrašený recenzent, který měl na stole v redakci v Paříži denně deset nejnovějších alb těch nejslavnějších kapel světa, došel k novinářskému „osvícení“: už v Praze jsem mu ukazoval své samizdaty, a vysvětloval, že rocková hudba pojila proletáře všech zemí, a přes všechnu marnou cenzuru propašovává ideje svobody a tvorby i do zemí za železnou oponou. Kroutil hlavou, že přeháním. Po koncertu si v jediném otevřeném baru (jednoho Interhotelu) koupil pití a urychleně se z toho všeho ztřískal. Zábava mezitím pokračovala v soukromí, u jednoho z organizátorů, a skupiny hlasitě diskutujících mániček si vychutnávaly svou privátní svobodu slova. Neustále tam v pozadí zněla hudba. Po nějaké době se Francouz probral, a ztrnul: co to posloucháme? Vždyť to jsou Pink Floydi… a za chvíli: vždyť to je Zappa. Genesis. Yes. Zašel jsem pro tehdy v domácnostech rockerů obvyklý seznam natočených alb (protože na kotouč a pásku se vešla asi tři celá alba za sebou a na druhou stranu totéž) a užaslý Francouz si četl seznam toho, co sám, privátně, poslouchá doma. Vidíš, říkal jsem, kvalita se prosadí. Chce to čas, ale kvalitní rock se objeví i v (pro tebe) prdeli světa, cenzura necezura, železné oponě navzdory.
O jiném duchovním zážitku z hraní dva týdnů po návratu z Ruzyně (na vernisáži obrazů Michala Rittsteina) jsem psal jinde. A tak jen ještě vyvrátím dva mýty o tom zlém Markovi.
Při vystoupení Kilhets na Folimance jsem jim propíchl paličkou velký buben. Celé roky (jak jsem o dvacet let později zjistil po otázce Mirka Šimáčka, kytaristy, se který jsem na přelomu tisíciletí hrával na tibetské mísy a vášnivě o nich diskutoval, kterému to celou tu dobu vrtalo hlavou: jak jsi právě ty mohl být tak agresivní?) si všichni mysleli, že jsem z nenávisti k bývalým kolegům zešílel nebo co. Nemohli pochopit, že to udělal onen už buddhisticky zklidněný někdejší zžíravý kritik pubertálně nezodpovědných spoluhráčů. Tak jsem jemu (a čtenářům teď) vysvětlil, že po skončení koncertu Amalgamu (s Jirkou Mazánkem) bylo domluveno, že zůstaneme nehnutě na místě, a Kilhets může rovnou, bez přestávky, začít (pro změnu naše hraní slyšel Mikoláš, ležící celou tu dobu na parketách, a později přiznal, že se mu ta „new age“poprvé v životě líbila a velmi ho to uvolnilo a připravilo na koncert Kilhets). Při přípravě tohoto tak rozlehlého pódia jsem se totiž domluvil s Petrem Křečanem, bubeníkem, že mu v rámci jejich hraní, jako přípravu na ono později tak slavné cageovské „ticho“, propíchnu blánu na velkém bubnu. Ani on o tom nikomu ze spoluhráčů neřekl, a tak jak ta tisícovka diváků a posluchačů, tak i ostatní hráči Kilhets v maskách a kapucích překvapeně sledovali, jak se zvedám, obřadně kráčím asi čtyřicet metrů k místu, kde hráli, a zenově rázným pohybem propichuju blánu, a právě tak obřadně si znovu odcházím lehnout na původní místo a sledovat koncert skupiny Kilhets.
A zadruhé, i ti mlaďoši, až na jednoho, po letech, nakonec pochopili, proč jsem jim nabízel rady, jak se zbavit trémy, aby se nemuseli před koncerty opíjet (tehdy si mezi sebou špitali o tom šíleném starochovi, co jim chce radit, jim, slavným kytaristům)…Když Mikoláš konečně (nejprve tedy v samizdatu) vydal svou knihu Alternativa, ve které popisoval někdejší hádky členů Elektrobusu tak, jak je tehdy vnímal, vůči mé tehdejší osvětářské aktivitě velmi kriticky (všichni hoši si ode mne např. natáčeli, kromě jiných, alba King Crimsonů a Zappy), přátelé se divili, jak to, že se nerozčiluju, když se tam o mně píše špatně. Jenže netušili, že jsem Mikolášovi celou dlouhou dobu psaní téhle vzpomínkové kroniky rockerských let pomáhal, a postupně dělal tři korektury (opravoval nejen překlepy, ale i hrubky a některé zapeklitě nesrozumitelné věty). Ti mladí se tehdy samou trémou (vzor Jéjé Neduha z Extempore, který svá koncertní vystoupení hrával často podroušený, většinou přes mnohé zkoušky a domluvy vždy volume doprava, tedy na plný pecky, a navíc jsem coby vedoucí kapely Extempore pro něho musel vždy vozit prášky na hlavu, toaletní papír, náhradní struny a trsátka) před koncertem vždy ztřískali nějakou tou placatkou rumu (zvláště Pavel Richter, který si vždy, přesto, že ostatní měli nařízeno ho hlídat, dokázal klidně i v trafice tu placatku koupit a vyzunknout i na ex… a občas bohužel i Mikoláš). Když jsem je v dobrém úmyslu, aby to neudělali příště, zkritizoval, zvláště v nějakém tom časopise, který jsem vydával po každém koncertu (dalo sehrát tak jednou za půl roku), velmi mi to měli za zlé.
Právě tak nechápali, zvláště Mikoláš, že jsem chtěl, aby kapela rostla i instrumentální dovedností, kterou bychm nacvičili zvládnutím nějaké té jazzrockové skladby tehdejších nástrojových virtuosů (moc dobře jsem věděl, že nikdy nebudu bubnovat jako Billy Cobham nebo Alphonse Mouzon, ale nácvikem jejich stylu jsem přece jen slyšitelně vylepšoval svou hráčskou úroveň). Čtenáři knihy, kteří v tom tlustospisu došli na tyhle pasáže, mi telefonovali, nebo přicházeli referovat, aniž si počkali s názorem a dočetli až do konce, ve kterém Mikoláš naznačil, že po pár letech jakéhosi logického odcizení (on tehdy hrál s Neduhou v Extempore) jsme se opět lidsky a hudebně setkali, a já pár let odehrál právě v MCh bandu. Tehdy byl už zklidněný a za své pečlivě nazkoušené skladby i zodpovědný. Zadostiučinění jako kráva jsem pak zažil na oslavě padesátin Josky Skalníka (v polovině 90. let) ve foyer divadla Archa. Stáli jsme s Pavlem Turnovským a Martou Zelinkovou u jednoho kulatého stolku, když ta stovka lidí, včetně Václava Havla, překvapeně ztichla, protože se ode dveří blížil jemně podroušený Mikoláš a řval jako tur: Kurva Marku, vole, já už se před koncertem neožírám!
Celé ty roky svobodného hraní byly nezapomenutelné, a tak se moc těším, jak si počtu v Mikolášově knize, a budu vděčen za to, že mi řadu věcí a koncertů, na které si už nevzpomínám, připomene. Protože paměť alternativního hudebníka je notně děravá…
