Jiřina Prekopová, osmdesátiletá psycholožka, která v roce 1970 emigrovala do Německa, a tam rozvinula teorii pevného objetí, napsala celou řadu knih (Malý tyran, Neklidné dítě, Pevné objetí) a nedávno poskytla rozhovor pro MF Dnes, který feministky, barbíny, rychlokvašené seminářové bohyně a studentky genderových studií rozhodně nepotěší. Její názory jsou až krutě upřímné a (stačí se rozhlédnout kolem) pravdě i u nás podobné. Odolal jsem pokušení komentovat a dodávat, a tak jsem jen přepsal, co mne nejvíc zaujalo:
Současná generace (německých) dětí se velmi liší od generace těch, které jsem zažila, když jsem do Německa přišla. Tehdejší malí tyrani jsou dnes rodiči, pokud neskončili v blázinci nebo v kriminále. Když byli malými tyrany, dělali si co chtěli, byli naprostými egoisty bez frustrační tolerance. Dnes jim kolabují manželství a jejich děti jsou zase chudáci. Jsou většinou jedináčci, a protože dnešní babičky nejsou těmi dřívějšími babičkami, neboť mají své zájmy, rády cestují a vůbec se věnují samy sobě, tak jsou děti ponechány na pospas technologickým těšítkům. Sedí před počítačem.
Kolaps manželství je důsledkem výchovy nevýchovy. Současná generace malých tyranů a princezen na hrášku je generací, která se nenaučila něco vydržet, obětovat se. Když něco nedostanou, jdou od toho. Nabyli dojmu, že všechno se dá koupit za peníze. Takže se žení velmi pozdě, chtějí si užít života, a pak se jim nějak podaří zplodit dítě. Když to nejde, máme přece umělé oplodnění. A pak i porod může být krásný, od toho máme přece císařský řez.
Národy jedináčků degenerují a zanikají. V Německu Němci vymírají, Turků utěšeně přibývá… mezi Němci je víc pohřbů než svateb. A znám statistiku, která tvrdí, že 70% dnešních německých žen v produktivním věku nechce dítě… Myslím, že hlavní příčinou je nechuť k něčemu, co se musí. Dnešní ženy často chtějí dělat jen to, na co mají chuť. A přibývá mužů, kteří jsou daleko servilnější, dělají domácí práce, dokonce chtějí být mužem v domácnosti, ať peníze vydělává žena: muži degenerují. A to je v nepořádku: u malých dětí má být především maminka. Matky mají více empatie, kdeto muž se musí podívat do Googlu. Jenže aby matka mateřstvím neztratila kvalifikaci, není výjimkou, že kojí dítě a přitom pracuje na počítači. Tím je narušena ta základní intimita, kterou kojení přináší… Matka i otec by měli být v rodině vždy na prvním místě, a ne že ložnice rodičů okupují děti se svými nároky, a z manželské postele učiní hrobeček manželství… A také mám dojem, že je čím dál víc lesbických a gay vztahů. A to je taková onanie ve dvou. A je v tom samozřejmě i egocentrismus.
Za umělým oplodněním stále starších žen vidím jejich egocentrismus a ztrátu empatie pro skutečné potřeby dítěte. Dítě potřebuje mladou maminku, nikoliv stařenku. A taky potřebuje tatínka. A kdepak je tatínek, když semeno se vezme z nějaké spermabanky? Kromě toho je u bab, které se stůj co stůj rozhodnou porodit dítě, touha být věčně mladé, a to je zároveň příznak, že ty ženy nejsou schopny naplno projít krizí stárnutí.
Asistovaná reprodukce je děsivě úžasná skutečnost. Neuvěřitelně rychle si zvykáme na náhrady. Měřítka humanismu klesají…
P. S.: Jakoby náhodou se objevila úděsně šokující zpráva, kterou přetiskuji, protože se tématu hóóódně týká. Nazval jsem jej Šikovná embrya a nedovtipní genetici… protože opět odhaluje profesní slepotu „odborníků“ na jedné straně, a moudrost a dokonalost přírody (které se do toho hodně arogantně, zvláště co se týká porodnictví a Života, pleteme) na druhé straně.
Jak ukázal referát Williama Kearnse z centra pro předimplantační genetickou diagnostiku v americkém Rockville přednesený na nedávné konferenci European Society of Human Reproduction and Embryology konané ve Stockholmu, počítání chromozomů v lidských embryích má jeden háček. Lékaři jej tušili, ale neměli o jeho existenci přesvědčivé důkazy. Kearns je nabízí. Inventura chromozomů se obvykle provádí, když má embryo od 5 do 8 buněk. Pokud genetici zjistí „manko“ nebo naopak „přebytek“ chromozomů, nedoporučí embryo přenést do těla nastávající matky. Kearns a jeho spolupracovníci provedli kontrolu počtu chromozomů u embryí, která biologičtí rodiče věnovali pro vědecký výzkum. Protože embrya odběr jedné nebo dvou buněk bez problémů přežijí, zkontroloval Kearns jejich dědičnou informaci ještě jednou s odstupem dvou dní – tedy zhruba pátý nebo šestý den po oplození. A dočkal se překvapení. Většina embryí, u kterých byl při první inventuře odhalen genetický defekt, následující dva dny nepřežila. Valná část těch, která přežila, však vykazovala normální počet chromozomů. Tato embrya opravila svou dědičnou informaci. Kearns neodhalil, jakým způsobem to embrya provádějí. Podle všeho obsahují zárodky v počátečních fázích vývoje jak buňky s normální dědičnou informací, tak i buňky s poškozenou dědičnou informací. Defektních buněk se embryo nějak zbaví. Možná je vyloučí a zničí je. Možná zárodek nasměruje defektní buňky do tkání, kde nemohou napáchat velkou škodu, např. do placenty. V placentě se buňky s chybným počtem chromozomů celkem běžně vyskytují. Pokud má Kearns pravdu, může embryolog vybírající „zdravá“ embrya v některých případech napáchat více škody než užitku. Může vyřadit jako nevhodné embryo, které má momentálně nenormální dědičnou informaci. Toto embryo by však následně defekt opravilo a narodilo by se z něj zdravé dítě. Co s tím? Mnozí účastníci stockholmské konference zvolili nejjednodušší řešení a Kearnsovy závěry zpochybnili.
