Strom života

20.7.2011

Problém s hodnocením nového filmu Terrence Malicka je v tom, že je příliš mohutný. Příliš košatý, příliš astrální pro jedno lidské vědomí, tvrdí výstižně jedna z mnoha recenzí na internetu, a má i nemá pravdu. Některé recenze jsou vedle, např. kameraman se chová jako epileptik se steadycamem, neustále vyjíždí ze záběrů, a co nepokazil on, to dokonala pětice střihačů v nesrozumitelném gejzíru záběrů. Hm. Vůbec mi to tak nepřipadlo, naopak, rychlejší střih odpovídá tomu, co vídáme v jiných médiích. Ano, Strom života je polyfonní past na všechny, kteří si filmy (a svůj život) třídí podle bodové stupnice, ale především je to filmová událost, oslava života a umění zachytit filmově základní otázku každého dítěte -  „Jak mohu být dobrý, když svět kolem mne dobrý není?“ Kdo z nás si ji v době dospívání nepoložil? Odpověď je obrazová a náznaková. Jednou jedinkrát ji i uslyšíme: Milovat je jediný způsob jak být šťastný. Jestliže nemilujete, život vás mine.

 Jinými slovy, konečně americký film, kde se nestřílí a nezabíjí, kde se nikdo nepitvoří. Konečně něžný film o tom, o čem se (zvláště mezi muži) nemluví: o psychickém násilí špatně porozených otců, kteří neumí dát najevo své city. Konečně film o tom, že kromě jídla a střechy nad hlavou je člověku třeba lásky i duše. Celý film žene kupředu nejen střih, ale hlavně režisérův panteismus. Ten neznamená, že Boha hledáme i v šuplíku u stolu, ale že uvěříme společnému jízdnímu řádu pro celý vesmír…Film pluje od smutku rodičů až k dospělosti nejstaršího syna Jacka mezi detaily paměti a příběhem Jackova dospívání a jeho morální bitvy mezi filozofií dobra a poctivosti, kterou v něm pěstují jeho rodiče, krutým pokrytectvím jeho otce, a snahou prostě být chlapcem a být poslušen instinktů, které se tím aktivují, a přesto nebýt příčinou smutku pro svou milovanou, andělskou matku… Terrence Malick dává do kontrastu (ostatně jako každé mistrovské umění, pozn. aut.) to, co je absolutně osobní a intimní, s tím, co je univerzální a obrovské.  Jistě není náhoda, že část filmu byla natočena v místě, kde se Malick před osmašedesáti lety narodil a jistu dobu žil. Ale autobiografickým je jeho film vlastně pro každého diváka.

 Být režisérem a nespadnout do pasti tisíců záběrů, udržet původní koncept v hlavě a nenechat se vyrušit a odradit, nepropadnout mediálního zájmu (a nesnesitelně snadné výmluvě na nutnost sebe/propagace), vymyslet scénář a pak přesvědčit producenty, že se jim vyplatí investovat pár set milionů do tak podivného projektu, jako je pokus o vizuální vysvětlení záhady vzniku života (Malick před třiceti lety právě na tomto námětu ztroskotal, a dvacet let  pak jen psal scénáře), který je tak zázračný, a přitom jej míjíme jak přílišným soustředěním na to, jak (v očích jiných) vypadáme (od dětství nesnáším vyčítavou větu „Co by tomu řekli lidi?“), tak (převážně mužskou, dnes ale i ženskou) neschopností říci jiným, že je milujeme, to je výkon hodný excentrického a přitom umanutého introvertního génia.

 Malick si na festivalech nechodí pro ceny, nedává rozhovory, a jeho soustředěnost na to, co je ve filmu, který právě točí, nebo v životě to podstatné, přímo čpí i z jeho (teprve pátého filmu) Stromu života. Odvaha, s jakou si troufne vizuálně zpracovat námět stvoření našeho vesmíru, nebo života, až drzá metoda, s jakou často (v téměř neznatelných pohybech velkých detailů očí a tváří chlapce či matky) nechává na divákovi, aby si (autobiograficky) domýšlel negativní možnosti jednání, přičemž on jen naznačí, úmysl záměrně nedotáhne, a uhranutí nádhernými záběry vodopádů, sopek, lesů, pláží po odlivu… by v režii kohokoliv jiného (po Kurosawovi, Fellinim a Bergmanovi) dopadla katastrofálně. Zde ale přispívá také k iluzi, že 138 minut trvá jen chvíli.

 Vychytávky (opakování počítačových kouzel iluzí, propletenec časosledů, náznaky empatie u ještěrů a pterosaurů, nádherná hudba včetně Smetany, nebo úvodní titulky na samotný závěr filmu (takže jak přemýšlivému, tak nepozornému divákovi nakonec dojde režisérovo poselství, že to co se děje světě, a co naznačoval film, nemusí být konec, může to být začátek), dokazují režisérovu profesionalitu a zároveň dokonalý smysl pro detail.  

 Jak Terrence Malick, tak (představitel milujícího, ale krutého otce) Brad Pitt jsou rodiče, a z vlastní zkušenosti, ale i ze statistik vědí, že naprostá většina zápaďanů přijde na emociální omyly života až na smrtelné posteli. „Možná je fanatismus a nenávist něco, co si lidé přinášejí z dětství: takový kluk, kterého jeho otec mlátí, nebude spokojený, dokud nebude mlátit zase svého syna,“ říká Brad Pitt v rozhovoru jinde. A pokračuje: „Terrence Malick je hluboce věřící člověk, ale zajímá se i o vědu, o vše, co souvisí s podstatou lidské existence. O to, co všechno ovlivňuje naše jednání, kam směřujeme…“

 Celé 20. století bylo věkem obrovského utrpení, také protože otcové hráli role přísných, nikdy neplačících vůdců, protože se to tak od nich v pokrytecké společnosti očekávalo (a každou další generaci poškozenější ženy rodily každým dalším traumatickým porodem víc traumatizované chlapce, kteří byli nespravedlivě šikanováni otci, a když měli syny, sami je právě tak nespravedlivě šikanovali). Co když „strom“ života (pokrytecké a stále jen předstírající) euroamerické civilizace, jakkoli košatý a udivující, skutečně stojí na prohnilých kořenech neschopnosti být autentický? Pokud bychom tuhle diagnózu znali, pokud bychom si ji vůbec připustili (protože všechny korporace a instituce jsou tvořeny lidmi, se všemi jejich slabostmi a zděděnými i v dětství vnucenými nejistotami), jistě bychom pak našli i lék.

 Poslední film Terrence Malicka (distribuce u nás začne 21. července) otevírá tuhle zásadní diskusi v každém pozorném divákovi. Je to zároveň film velmi náročný, a tak doporučuji totéž, co hodlám udělat i já: až bude dostupný na DVD, zakoupím, a shlédnu po dvacetiminutových kouscích (uděláme si se studenty přestávky a budeme o tom, co jsme viděli, diskutovat). Svět vypadá v běžném tv zpravodajství bezvýchodně a krutě, ale na zahradě, pod stromem ořešákem, nebo po shlédnutí Stromu života, skýtá i alternativní pohled, a tím pádem i jistou naději.