Toto je jakási literární příloha budoucí stejnojmenné videoprezentace na YouTube, další blog-kláda (na dlouhé zimní večery). Přináší zvídavým a trpělivým čtenářům především ve formě odkazů na starší články přehled toho nejdůležitějšího z oblasti současné západní duchovnosti (a cest k ní vedoucích), jak jsem ji a je popisoval a komentoval v posledních pěti letech (na základě osobních zkušeností posledních 35 let). Netrpělivým a věčně nespokojeným (leč zapracovat na sobě líným) připomínám, že tak jako o hudbě, ani o duchovnosti by se nemělo psát: nechť vezmou tu spoustu materiálu jako jakýsi druh návodů (na použití člověka) a rad, jaké zásadní chyby Zápaďan v této oblasti dělá, jak se jich vyvarovat, a objevit přirozenou osobní a praktickou duchovnost, která už je po ruce, jen sáhnout a začít něco dělat. Protože jako kdysi a odjakživa, zvlášt dnes studovat duchovnost znamená studovat sebe. Nově, jinak číst co je to člověk a jak moc je zatím vláčen dávnými evolučními programy a iluzemi o sobě.
Čtenářské upozornění: text přečtěte klidně najednou, pak se postupně, ne najednou, proklikávejte dalšími vrstvami. Nezapomeňte ale po každém odkazu vstát od počítače, pomalou chůzí si zameditovat (v parku nebo podél potůčku), poslechnout si nějakou kvalitní new age hudbu. Vše je jen pozvánka k nějaké aktivní duchovní činnosti! Šprti mohou na blogu zvolit rubriku Duchovnost a studovat vše o zenu, kóanech, nebo, a aby je neopakovali, o chybách začátečníků.
Tak jako jsou dnes televizory a telefony jiné, než byly před třiceti, natož sto lety, a současný svět je stále vice individualizován, tak bude muset existovat docela jiná než dosavadní, většinou institucionalizovaná duchovnost (nebo tak lákavé, ale z hlediska transformace nic neřešící sekty a terapeutické davové rituály). Studovat duchovnost z mnoha desítek let (v případě cizích autorů nadvakrát špatně přeložených) spisků nemá smysl. Svět se radikálně změnil a právě tak se musí změnit i duchovnost a metody k ní vedoucí.
Současná duchovnost u nás je a musí být jiná: individualističtější, ale zároveň (při vědomí vzájemného propojení všeho se vším) globálně kosmičtější (ekologicko zodpovědnější). Všichni jsme posádka kosmické lodi Země (B. Fuller). I my Češi. Konečně nám dochází, že dosavadní způsob, jakým přežíváme (a ničíme si vlastní planetu), nefunguje. Ukazuje se, že ten, kdo pro svou mysl a tělo (duchovnost) něco pravidelně dělá (medituje, modlí se, zpívá mantry, pomáhá ostatním), je šťastnější, zdravější, soucitnější a (protože mu mozek funguje efektivněji) i daleko ekologičtější, než normální běžný občan, starající se jen o své požitky (jak nám Čechům vysvětlil dr. Koukolík v televizním pořadu z roku 2000). Jinými slovy, za pár let budeme muset být všichni (včetně politiků a bankéřů) daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec. To, jak chápeme sebe a duchovnost, se bude muset radikálně změnit. Naznačím souvislosti a několik alternativních možností, jak to provést.
Buddhovy čtyři pravdy (teze) o existenci utrpení, o existenci vzniku utrpení, o existenci zániku utrpení a existenci cesty k zániku utrpení (které bylo nutno před 2600 lety formulovat právě takto, negativně, a definovat tak postup cesty pro naprosté začátečníky)…. totiž mají pozitivní variantu: Existuje štěstí, zdraví a pohoda. Existují podmínky štěstí, zdraví a pohody. Existuje možnost dosažení štěstí zdraví a pohody. Existují metody dosažení štěstí, zdraví a pohody. Změněný svět a docela jiné společnosti (a docela jiná, dnes v těchto provinciích zbytečná poškození mozku a těla člověka “díky” medikalizovaným porodům) vyžadují docela jiné metody cesty k realizaci svých potenciálů.
Především (opět narážím na špatné překlady), Buddha slovem utrpení nemyslel fyzické, tělesně bolestivé utrpení (jak si to dnes většinou povrchně překládáme), ale ono neustálé bažení po nových věcech, zážitcích, slastech (tohle utrpení je podobné utrpení šestiletého chlapce před výkladní skříní, za níž je velké nádherné autíčko, bez kterého nemůže být a potřebuje jej), a následná zklamání, když to či ono nedostaneme. Prožíváme totiž dobu relativní hojnosti všeho, ve které právě tohle utrpení mění charaktery a poslání i těch, kteří mají víc než dost, ale přesto “trpí”neukojitelnou touhou mít víc: jako žena rybáře (z Puškinovy pohádky), který vylovil a pustil zlatou rybku a mohl mít tři přání. Buddhův recept na tohle utrpení je platný i po všech těch letech (v tomto smyslu je buddhismus ne náboženstvím, ale terapií)), a metody “léčby” fungují i na nás.
Poškozeni porodem (některé části mozku se tak vůbec nevyvinou a pozdější směřování k duchovnosti ani není možné), autoritářskou výchovou, ponižujícím vzděláním a z toho vyplývající automatickou nedůvěrou k jakýmkoliv autoritám, ale také společenským spěchem a neschopností delší dobu vytrvale pracovat, jakož i špatnými překlady… chápeme meditaci jako „soustředění“, místo abychom tělo a mysl uvolnili (tak jako jsme z porodu udělali operaci a usilovné tlačení, místo aby se ženy prostě uvolnily a nepřekážely tělu a přírodě). Přitom je to právě a jen tělo, jako nástroj, který nám umožňuje zažít duchovnost, které, popletené, zmanipulované a celé nakřivo, podává mozku mylné a falešné informace (kterým samozřejmě zatvrzele věříme a „novinek“ se bojíme).
Podrobněji (a v parafrázi ke známým vysvětlivkám „čtyř ušlechtilých pravd“) by opak, tedy pozitivní pojmenování a nasměrování základního smyslu života mohlo vypadat takto: Život by mohl a měl být plný okamžiků radosti a štěstí (jako když si zdravé nakrmené dvouleté dítě hraje v bezpečné blízkosti své milující matky). Až na sem tam nějakou bolest vzniklou v rámci zkoumání světa (a využívanou coby indikátoru tělesných a emočních potřeb) život skutečně je štěstí, zdraví, radost a pohoda. Podmínky k dosažení a dosahování štěstí, zdraví a pohody, a tedy přirozené samozřejmé duchovnosti, jsou už známy: šťastné těhotenství v dostatku lásky a (nijak nekontaminované) potravy, přirozený nejlépe orgasmický porod a další rok nepřetržité péče milující a hormonálně ustálené mateřské lásky, a další roky jen ve chvále a lásce (aby se tak vytvořil dokonale ustálená struktura základních, v tomto případě nanejvýš pozitivních emocí na celý život). S tím souvisí i škola hrou, pomoc druhým a práce jako koníček.
Současný osvícený je ovšem daleko osvícenější než byl Buddha (tvrdí i Ken Wilber). Ona podstata všeho, jakési neměnné bezčasé pole (brahma, buddhovská přirozenost, neměnná a věčná povaha všech bytostí) je tatáž, ale za 2600 let se svět formy (a objem vzdělání a poznání) změnil. Tak jako první obrázky z vesmíru ukazující tu malou modravou kouli, které říkáme Země, konečně donutily mysl běžného občana akceptovat fakt, že to, co vidí kolem sebe, není skutečná Pravda. Podobně tak paradigma měnící je např. současná hypotéza, že vesmír je „vědomý“… (že v tubulínech v mozkových neuronech dochází ke kvantovým přeskokům právě tak, jako k tomu ve vesmír ném měřítku asi došlo v okamžiku Velkého Ách (jak by pozitivně měl být pojmenován okamžik vzniku našeho vesmíru a všeho v něm), viz obrázek neuronu s dendrity a vznikající galaxie někde ve vesmíru.
Zásadní potíž tkví v tom, že duchovnost Zápaďana je (od přírody, tedy “díky” jak všem problémům, které jsme na sebe nabalili za posledních pár set let traumaty poroodů a dětství, tak arogantnímu neposlouchání tomu, co objevili jiné, v našich očích “primitivní” kultury) pracnější a bolestivější: i v duchovnosti, a nejen v ní, totiž hodně záleží už na způsobu startu. Angličan Rob Preece na toto téma napsal: Většina našeho utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství“: Hlavní odlišností, která ovlivňuje duchovní praxi na Západě od Východu, je – kromě silného důrazu na individualismus – právě vysoká míra neurózy pramenící z dětských traumat. Společenství kolem asijských ášramů a chrámů totiž stále představuje mnohem tradičnější společnost, nepoznamenanou tolik stresem a rodinným zneužíváním, kdežto v Evropě nebo USA se právě dědictví dětských zranění stává často hlavním vnitřním motivem, proč se vůbec do hledání vyššího přesahu pouštět. Duchovnost se pod jeho vlivem mění v únik, lpění na čistotě v popírání vlastní slabosti, vztah ke guru v projekci ideálního otce, služba druhým v patologické naplňování role oběti.
Důležitost prvních dvou z osmi dílů jógy, jamy a nijamy (v 60. letech min. stol. se tomu začalo mezi západními psychology říkat set a setting) nebyla na Západě téměř zaznamenána: zatímco jsme dbali na očistu bot, šatů, vlasů i zubů, odjakživa nám chyběl kartáček na mysl. Drogy a halucinogeny prostě jen zesílily v myslích pokusných osob to, co tam už bylo: v mnoha případech to byli nevyrovnaní, psychicky poškození, emočně nevybouření jedinci, kterým se pak dostalo, místo kosmických cest, létání a jasných světel duchovna, spíše hororových a psychiku dále poškozujících zážitků. Duchovní člověk totiž z vlastní zkušenosti ví, že když zalže, něco ukradne, když myslí negativně, projeví se to na kvalitě jeho myšlení. Ví, že lež brzdí myšlení tak jako energeticky tak náročné trávení masa či uzenin (ze zvířat trápených, stresovaných při chovu nebo na jatkách). Jinými slovy, pro nevyčištěného jsou duchovní metody jen další ego-tripy, spíše destruktivní týrání těla (ásány), což zákonitě kýžené “sjednocení” (jak zní význam slova jóga), chcete-li, duševní rovnováhu, nepřinese.
Zatímco heslo nového věku v 70. letech min. stol. na Západě (v případě hudby prohlásil Ravi Šankar, že ta indická klasická je “new age”už hezkých pár tisíc let) bylo Mysli globálně, jednej lokálně, v 90. letech se logicky přidala pro nás ta nejpotřebnější věta: změň se individuálně. Revoluce musí proběhnout v hlavě každého z nás. Neurovědci dneška už nejen laboratorně bádají, ale zároveň i meditují (začal to John Lilly): tak jako si malíř musí udržovat své štětce umyté a čisté, tak je třeba, aby si vědec, politik nebo lékař udržoval (tělesně a emočně) čistý svůj nástroj nástrojů, mozek. Jen takto, očistou vlastní mysli, lze zjistit, že svět je přesně takový, jakým jej chceme (podvědomě) mít.
Mysl duchovního člověka (a jeho mozek) totiž funguje efektivněji (už protože zvládl jinak překážející a energii vysávající emoce), a dokáže a nebojí se myslet a jednat v souvislostech. Nejefektivnějším průvodcem na cestě do hlubin podvědomí a mysli je i dnes zvuk a “jiná” než obvyklá hudba (např. sférická píšťala, nebo dešťová hůl s patnáctiminutovým bílým šumem). Přibylo objevů, jak fungujeme: např. se zjistilo, že nám mozek neustále cenzuruje všechny vjemy (např. slyšíme vědomě jen 8% registrovaných zvuků), a že jsme mateni a zmateni rozumem. Navíc je ženská duchovnost docela jiná, než mužská, přičemž 99% knih o meditaci (tak jako o porodech a kojení!) napsali muži!!! Proto ženy dříve zvládnou základy meditace, ale pak se zaseknou a dál neprojdou.
Už také i z vědeckého tábora začínají navíc zaznívat názory, že vědomí je pole! Zjistilo se, že je-li váš přítel šťastný (umí-li být), máte i vy o 15% větší pravděpodobnost, že i vy budete šťastný. Je-li jeho přítel, kterého ani nemusí znát, také šťastný, pravděpodobnost vašeho štěstí se zvýší o dalších 10%. Informace o vnějšku a zvnějšku nejsou v případě Cesty a sebetransformace relevantní, to o co jde jsou informace o způsobech vyčištění a nalezení bran k tomu, co máme každý v sobě: vědomí souvislosti a propojenosti,. A potom už jen vytrvalost, umanutost a v ideálním případě osvědčený a důvěryhodný učitel (protože student vnímá jen 10% informací učitele vědomě, 90% vnímá podvědomě: proto je tak důležité sedat u nohou mistra… a proto čtení o duchovnosti a popisy ásan nikam nevedou).
Naopak, západní mysl je tak dokonalá, že se dokáže naučit prakticky na přání vyvolat si náboženskou extázi, (entoptické) vize, zážitek propojení všeho i zážitek Boha (oné již zmíněné vesmírné kvantové podstaty všeho, ve smyslu jak nahoře, ve vesmíru, tak dole, v neuronech mozku). Jinými slovy, tak jako každá kapka podvědomě ví, co to je moře, přestože si může připadat osamocena a izolována, každý člověk je potenciálně osvícený…ale protože zápaďan spěchá a neumí naslouchat, padá do pasti iluzí, vyrobených na přání ega (a každý notorik původně hledal spiritualitu, jenže ne v sobě, ale ve špiritusu
V japonském zenovém buddhismu na to mají termín, ilustrující ony mozkem nastolené klamné vize, někdy dokonce předstírající dosažení osvícení: makyo. Zatímco instrukce tamních mistrů zní – nevšímej si toho, pokračuj v zazenu, v meditaci, jsou to jen klamy, ničemu neprospívající iluze, špatně porozený Zápaďan tady končí, a nadále pak vzývá ne skutečnou podstatu všeho, ale jen představu svých (nezvládnutými emocemi a chemikáliemi v ovzduší, ve vodě a v potravinách ušpiněných) progamů mysli. Indové odjakživa věděli, k čemu západní věda dospěla teprve nedávno: že to, co považujeme za realitu, je mája, iluze. Zápaďana čeká trpké přiznání, že je v pasti, a pracná očista (myšlení). Ukazuje se ovšem, že jediný recept na změnu světa je duchovnost (a s tím související změna porodnictví).
V tomto smyslu již lze sestavit seznam několika základních předpokladů duchovnosti jinak:
Rozhodující je úmysl.
Pozitivní myšlení je základ všeho dalšího pokroku.
Cokoliv děláme na 100% stává se terapií a meditací.
Meditace není usilovné soustředění.
Zvuk a k tomu určená hudba pomáhá (zvláště mužům) nalézt autentickou duchovnost.
Rituály jiných kultur v Čechách nefungují. I duchovní moc korumpuje (a skupina stoupenců nad 40 členů už zavání sektou).
Za tři měsíce usilovné práce narostou v mozku neuronům nové jiné dendrity.
Ženská duchovnost je jiná než mužská.
Takže již v blízké budoucnosti, bude-li jaká, bude platit, že být dobře porozen (Buddha měl při narození 32 znaků dokonalosti a 80 vedlejších znamení, zcela jistě měl dokonalé prenatální období – a nebyl nijak poškozen porodem) bude znamenat mít větší předpoklady a potenciály k realizaci svých potenciálů (k dosažení osvícení).
Zadání pro (nejen české ženy, které s vaničkou emancipace vylily i dítě duchovnosti) je jasné: informací už je dostatek, takže ke každému těhotenství a porodu lze přistoupit pozitivně, s úmyslem zrodit příštího Buddhu… Přičemž duchovnost ženy se velmi liší od duchovnosti muže (má propojenější mozkové hemisféry, 75% mozku jí ale stále, i poté, co vědomě uvolní vše, co uvolnit může, překotně funguje). Zatímco my muži musíme léta meditovat a jezdit do ášramů, ženě stačí přirozeně (orgasmicky) porodit (přirozenou ženskou duchovnost v ní (hormonálně) nastartuje těhotenství a mateřství autentickou, přirozeně ženskou duchovnost.
Duchovnost existuje a je integrální součástí mysli prakticky každého (přirozeně porozeného a laskavě vychovaného) zdravého člověka. Jen bude muset mít jinou, současnější formu. My totiž zatím stale vnímáme, chápeme a “vykládáme” svět a sebe docela špatně: přitom chybný a chorobný výklad čehokoliv se zničující (jak už ví a symptomaticky prohlásil mluvčí současné vlády Jan Osúch). Když je mléko rozlito, studovat a analyzovat kvalitu hadrů na vytírání a délku násady koštěte nepomůže: je třeba jít ke skutečné příčině, a tou je právě poškozené vynímání a zkreslené myšlení. Protože nefunguje ani stávající duchovnost, je třeba hledat, a nalézt (už existuje!) duchovnost jinak.
