Být či nebýt (připoután) « Vlastimil Marek

Být či nebýt (připoután)

28.11.2011

 To je, oč v buddhismu, ale i v životě, běží. Už v dopisech v letech1980 a1981 mi můj korejský zenový mistr radil, abych nebyl připoután… k bubnování, hudbě, nebo k dobrému zazenu. A já začal tohle „nepřipoutání“ (not to be attached to…) trénovat. Nebýt připoután ke hmotě jsem docela brzy dokázal. Jenže pak jsem zjistil, že tak jako v jiných duchovních disciplínách, tohle byla jen první třída, začátek. A že ani duchovní cesta, ani nácvik umění nebýt připoután, nikdy nekončí. Zmíním se o několika variantách pokročilejšího, spíše duchovního než fyzického připoutání, a nakonec i o tom, jak jsem připraven manifestovat své nepřipoutání i k tělu a životu (ve smyslu výroku Krišnamurtiho, že Není známkou zdraví dobře se přizpůsobit hluboce nemocné společnosti).

 V roce 1984, pět let po cestě do Japonska, kde jsem na začátku a na konci dvouměsíčního pobytu bydlel u fotografa Eidžiho Tadžimy, jsem přímo zoufale toužil po kvalitním fotoaparátu. Koupil jsem si deset let předtím (na svou jedinou půjčku v životě) východoněmeckou zrcadlovku a fotil děti a spoluhráče z rockových kapel. Vyvolával jsem si fotky sám, na prkně na vaně v koupelně, a celkem brzy jsem objevil, že se dá koupil velmi lacino reprodukční fotopapír formátu A4: byl velmi tvrdý, zobrazoval jen velmi malou škálu šedé – buď černá, nebo bílá. Já ale tuhle nevýhodu přeměnil na výhodu a fotky jsem navíc dával odborně svázat ke kamarádovi knihaři do různobarevných šátků. Dodnes si v těch netradičních fotoalbech dcery i vnučky listují. Později jsem se rozhodl, že přejdu na barvu. Tedy na diapozitivy. Zajímavé bylo, že jak jsem byl vnitřně naprogramován černobíle, i když jsem ještě nekoupil první diapozitivní film, už jsem najednou „viděl“ svět barevně! Nechal jsem si tedy Eidžim přivézt japonskou zrcadlovku značky Olympus, a dokonce se zoomem! A fotil (např. festival ve Chvaleticích, kde jsme hráli s MCh Bandem) především přírodu na cestách s Emilem Pospíšilem, a malé děti. Ó to bylo vždy radosti, když jsem diáky v rámečku dával nadšeným maminkám!

Jenže pak mne na dva měsíce zavřeli, a o rok později, právě v čase, kdy jsem měl soud, nás (jaká estébáková náhoda!) vykradli. Ukradli mi samozřejmě to jediné, co jsem měl doma cenného, fotoaparát. Byl jsem zdrcen! Nevadilo mi ani tak to, že jsem přišel o ten kus kovu a skla, ke hmotě jsem už připoután nebyl. Došlo mi, že jsem se sice zbavil připoutání k fotoaparátu, ale objevil jsem jinou formu připoutání: k radosti, kterou jsem dělal kamarádkám mé tehdejší ženy diapozitivy jejich dětí.

 S jiným druhem připoutání (k nehmotným věcem) jsem se setkával v různých zenových centrech u nás i v cizině. Většina těch, kteří nakonec zvládli zazen, totiž nakonec zůstala připoutána k vnějším atributům (kimona, potvrzení o tom, že ten či ona je žákem či žačkou toho či onoho mistra), a dál, ke skutečnému probuzení, se nikdy nedostali. Když se mi v roce 1989 podařilo frnknout do Amsterodamu (mohl jsem požádat o politický azyl, protože jsem si dokumenty pro všechny případy nechal kamarádem poslat běžnou poštou poté, co jsem opustil republiku, protože jsem se logicky a správně domníval, že si cenzoři dají pokoj, ale protože jsem na CNN sledoval situaci v Praze a v Berlíně u zdi, 16. listopadu 1989 už jsem to nevydržel a vrátil se) vzal jsem s sebou gong. Český, nenaladitelný, ale s mohutným burácivým a mysl probouzejícím zvukem. Chodil jsem si (tedy, jezdil jsem tam na kole) zameditovat do nejvyššího patra známého duchovního centra poblíž nádraží. A překvapilo mne, jak byl zazen mělký, obyčejný, jako nějaké cvičení jógy na malém městě na Moravě. Nabídl jsem jim, že vyřežu zenovou hůl kyosaku, a někomu kdo o to požádá,  věnuji energii jako v klášteru v Naře, ale zhrozili se. Nabídl jsem jim tedy, že přinesu na meditaci gong a proměním tuhle jinak obyčejnou meditaci v něco pro  její účastnice velmi znělého a transformativního, ale také odmítli.

Tak jsem nenaléhal, a když už jsem byl rozhodnut, že se vrátím do Česka, jel jsem si naposledy sednout do zazenu a vzal jsem s sebou i gong. Byl jsem rozhodnut, že jim tam na závěr zahraju. A tak jsem v poslední pětiminutovce najednou vstal, popadl připravený gong, a začal hrát. Tedy, bouchat. Zvuky to byly a bývají mohutné, ale laskavě energetizující. Všichni strnuli, včetně Holanďana, který meditace vedl, ale museli zůstat bez  hnutí, v pozici. Bylo cítit, jak atmosféra zhoustla, jak se postavy vlažně a rutinně sedících narovnaly, zpevnily, tváře vyhladily… když jsem skončil, všichni se kolem seběhli, co to bylo, kde jsem to vzal atd. To byl ten nejsilnější a nejzenovější zazen v životě, vzdychala jedna malířka. I vedoucí měl zájem, a zeptal se pak, proč jsem ten nástroj nevzal dřív. Ale já chtěl, a říkal jsem vám o tom, ale vy jste to tu odmítali… A v tom mi to došlo. Holandština nezná znělé g (jejich Van Gogh je Van Choch), a tak když jsem mluvil o tak znělém gongu, jim to v uších a hlavách v transkripci znělo nezněle – chonch.

 Byli (tak jak většina ostatních Zápaďanů, včetně většiny Čechů) připoutáni k bezpečnému typu salónního zazenu, a hůl nebo gong nechtěli připustit, protože tam z toho žili! Jeden večer stál pět guldenů pro každého… a pokud by se tam používala hůl, ti, kteří o jejích blahodárných účincích tělesných duchovní předem nic netušili, by prostě nepřišli, a zenový kroužek by si nevydělal ani na pronájem místnosti, natož na živobytí instruktorů. A v případě gongu byli zase (nevědomě, tak jak to obvykle bývá) připoutáni ke své výslovnosti písmena g (a tak jsem jim gong věnoval). Příznačné bylo i to, že když jsem pak vyšel ven, zjistil jsem, že mi někdo ukradl, jak je tam dobrým zvykem, kolo. Tak jsem došel těch asi 6 kilometrůdomů pěšky, nepřipoután ani ke kolu, ani ke gongu, ani k možnosti získat politický azyl: druhý den jsem nasedl na vlak směrem Praha hlavní nádraží.

 K čemu mířím? Když už jsem (po třiceti letech praxe) tahle nepřipoutání ke hmotným, a posléze i nehmotným věcem zenově natrénoval (zopakuju pro nové čtenáře: nepiju, nekouřím, nesladím, neřídím, recykluju, kompostuju, jezdím na kole atd., a navíc jsem se v poslední době zbavil cédéček, hudebních nástrojů, knih), a když už jsem všechno, co jsem chtěl a hodlal, uskutečnil (časopisy, knihy, blogy, videa), mám akorát tak čas (vzhledem k tomu, jak a kam se svět kolem vyvíjí) se odpoutat jak od hmoty těla, tak jeho důsledku a výsledku - od života (i tělo samo už na mnoha frontách začíná vypovídat a odmítá tak pokračovat v Kropotkinově „vadné práci“): u toho, co vás ostatní čeká, už nemusím a nechci být. A pasívně čekat, až se něco začne prakticky měnit, už nemám čas. A tak  odcházím do „bezdomoví“ (viz odkaz na video dole).

Již v 70. letech min. stol. jsem velmi dobře věděl, a taky o tom psal ve svých samizdatových občasnících, že rock může změnit svět (a historie alternativního rocku a Plastiků na počátku Charty77 a dalších událostí to dokázala). Právě tak jsem již tehdy začínal vědět, že lze změnit sám sebe a vymanit se z „osudu“ (a objevit a realizovat své duchovní potenciály). Právě tak dnes vím, že se musí změnit i porodnictví (a i když jsou pozitivní změny na můj vkus příliš pomalé, existují, a je stále zřejmější, že pokud bychom změnili porodnictví, za tři generace bude svět bez agrese a násilí), ale také banky a politika – a už je to tady (a ve světě). Osobně jsem pro tyhle změny, jakkoli zatím vypadají utopicky, dělal a udělal co se dalo (to, o co mi vždy šlo, byla idea, vize, samo provedení pak bylo a je už  jen otázkou času). Kostky změn byly a jsou vrženy (jak jsem prorokoval svému estébáckému vyšetřovateli již ve věznici Ruzyně v roce 1986. Ale i on měl pravdu, když tvrdil, že se všemi, které vyslýchal, se jejich manželky rozvedly, a že to i zdravotně odnesu).

 Byl jsem při tom. A vše, o čem jsem snil, se naplnilo a naplňuje (jen ty ženy, které nevydržely být šťastné, mne a sebe nakonec vždy zklamaly). Mám splněno. Teď už se všemu jenom směji. Naučil jsem se život a své tělo si užívat (viz posledních více jak dvacet let, ale i pingpong v současnosti), ale také už umím i nebýt k ničemu z toho připoután.

P. S.: Hned vzápětí přišla správná (i když trochu mimo hlavní mísu) otázka pozorného a zdravě drzého čtenáře: Lze být připoután k nepřipoutanosti? Odpověděl jsem (jemu i dalším pozorným): U nás ne, v Indii ano. Chápete?

P. P. S.: A moje připoutanost se na mě šklebí, abych ji snad nepřehlídla. Nevím, jestli v bezdomoví existuje internet nebo číslo na mobil. Neumím si zatím vůbec představit, že bych Ti neměla kam napsat nebo už nikdy nedostala od Tebe dopis. Jsi jeden z lidí, kteří v mém životě vyryli opravdu hlubokou brázdu. A tak prožívám připoutanost jako hrom :-), napsala má nejlepší čtenářka, paní učitelka z Pelhřimova, a jako jediná udeřila hřebíček na hlavičku: snažím se a snažil jsem se svým čtenářům naznačit, že „připoutání“ k Buddhovi (potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu) či Markovi je právě tak závažím, jako připoutání k seminářům, dietám nebo jinému ezošrotu.

P.P. P. S.: Víc napoví video: http://www.osud.cz/film-na-vikend-kvantovy-aktivista-film-o-spiritualite-kvantove-fyziky

.