Čas na změnu

3.11.2011

Film Daniela Pinchbecka 2012: čas na změnu rozhodně stojí za shlédnutí. I ti, kteří to vše dávno vědí (a někteří i celé roky pilně přispívají rozšíření zvěsti, že musíme konečně převzít zodpovědnost jak za své individuální, tak nakonec i společenské (ne)konání v době krize (která je snad zřejmá dnes už každému, kdo má oči k vidění), rádi shlédnou unikátní záběry (a vyslechnout prorocké myšlenky a vize) např. Buckminstera Fullera (jeho konverzace s indickým guuruem Maharišim je dokonalá), Barbary Marx Hubbardové (čítal jsem její články v 80. letech, a dnes je stejně pronikavě uvažující, ač s vlasy docela bílými), Terrence McKenny a dalších.

 Jiří Zemánek (máchovský poutník, kunsthistorik a překladatel zajímavých knih) k tomu napsal: Fascinující dokument o současné době a krizi vědomi, kterou jako lidstvo procházíme. Natočil ho Daniel Pinchbeck, autor knihy Návrat Quetzacoatla, šéfredaktor internetového časopis Reality Sandwich. Ve filmu prostřednictvím své osobní cesty probuzení zkoumá, co by se mohlo stát, popřípadě co už se děje, kolem roku 2012. Pinchbeck ke svému probuzeni dospěl skrze iniciaci africkým kořenem Iboga a díky práci s ayahuaskou, kdy si plně uvědomil posun, k němuž nyní globálně dochází. Probuzeni s pomoci psychoaktivních rostlin věnuje první polovinu filmu, v jeho druhé části se věnuje řešení krize například skrze permakulturu, jógu, design, alternativní peníze, houbové mycelium pro odstraňovaní toxinů… Na rozdíl od jiných dokumentů o roce 2012 akcentuje  spíše pozitivní stránku celého transformačního procesu současného světa. Ve filmu vystupuje přes 200 známých osobností z různých oborů lidské činnosti, kteří nabízejí svůj pohled na tuto problematiku.  Mezi jinými můžete vidět například Stinga, Davida Lynche, Ellen Page, Dennise McKennu, Gilberto Gila, Barbaru Marx Hubbardovou, Penny Livingston Starkovou, a prostřednictvím archivních záběrů i Terrence McKennu, Buckminster Fullera či Mahariši Maheš Yogiho.

Během sledování filmu (konec mi v přeposlaném formátu chyběl, ale to zase až tak nevadilo) mne zaujalo pár informací, které posunu poněkud dál, a docela jiným, než obvyklým směrem. Například je stále zřejmější, že jedno souvisí s druhým i v takových mega-tendencích, jako je současný stav světa se všemi jeho krizemi… a porodnictví. Tak jako ženy bez odmlouvání (roz)daly zodpovědnost za porody (a zdravotní a psychický stav a kvalitu dalších generace) do rukou (ne)zodpovědných a také jíž špatně porozenýchh mužů (!!!) porodníků (přesněji: chirurgů), tak jsme i jako celek (západních rozvinutých zemi) (pře)dali zodpovědnost za stsav společností a světa (z lenosti, neznalosti, naivity) do (ne)zodpovědných rukou bankéřů, politiků. Zapomněli jsme, že přes jejich tak proklamovanou odbornost ani oni netuší, co to je přirozený porod, respektive co to je ekonomie a volný trh v závislosti na lidech, kteří v něm musí žít. A teď se divíme, kam se to až dostalo a kde se krize vzala, tu se už neřešitelně vzala.

 Za druhé, celou tu dobu posledních padesáti let se vždy našlo celkem dost lidí, kteří nepodlehli kolektivnímu mámení (nebo propagandě, viz už Orwell, Lilly atd.), a zvláště od 60. let min. stol. začali zkoumat sebe sama a studovat jiné duchovní kultury. Naprosto souhlasím s tvrzením jednoho filmového řečníka, který vyvrací běžnou myšlenku, že ona hippies léta nic nedokázala. Naopak, tehdy bylo zaseto hodně semínek, která vyrostla a vykvetla teprve o čtyřicet let později. Všichni ti západní studenti transcendentální a jiné meditace, zástupy zápaďanů, kteří začali cvičit hata-jógu, první experimentátoři na poli halucinogenů, zástupy ochutnavačů ayahuasky, kterým se povedlo projít a změnit své vidění sebe a světa, přišli se svou zprávou a zkušenostmi zpět do své společnosti… ale nebyli (z mnoha důvodů) vyslechnuti. Nenašli své místo.

Jiný řečník ve filmu opět konstatuje, že v oněch pionýrských 60. letech tu nebyli, a tím pádem moc chyběli  „stařešinové“, moudří znalci se zkušenostmi. Dnes, o čtyřicet let později, už tu jsou, jenže moderní uspěchaná společnost začala krátkozrace vyznávat kult mládí a na (moudré) starce reklama (a tedy i společnost) kašle. Onen skok ve vědomí, jak to nazvala Hubbardová, jejíž knihy a články před třiceti lety reprezentovaly a symbolizovaly hnutí New Age 80. let, byl ostrakizovanán, zesměšňován, a někdy trestán právě tak, jak jsou dnes zesměšňovány hlasy některých rozumných, a tedy varovných klimatologů, genetiků, myslitelů.

 Právě dnes jsou slova B. Fullera o tom, že nejde o typy vlád nebo politik nebo ekonomik, a že nejde ani o politiky nebo ekonomy, ale o krizi systému a vědomí: o to, že každý jedinec by si měl přiznat stav věcí individuálních i společenských… tedy o odvahu začít opět žít v pravdě. A to lze jedině tak, že se sami změníme (Jednej lokálně, mysli globálně, změň se individuálně). Jen na tomto blogu je přitom rad a přímých metod celá řada, stačí se rozhodnout a žít pro druhé. A převzít vlastní zodpovědnost.

Ve filmu mne potěšil i dlouhodobý cvičenec jógy a pilný cestovatel po různých částech světa, kde lidé ještě umí být součástí přírody, hudebník Sting. Poznamenal mimo jiné, že jsme tady a teď, takoví jací jsme, díky krizím… a že i tahle současná krize je zároveň šancí ke změně.

 Neodpustím si osobní poznámku: když jsem v 80. letech překládal, šířil a komentoval tyhle a podobné myšlenky na svých tehdy ilegálních přednáškách (většinou před koncerty indické hudby s Emilem Pospíšilem), anebo po večerech, v rámci ubytování v soukromí po koncertech v různých klubech a centrech, většinou jsem se cítil jako házeč hrachu na stěny neinformovanosti a neschopnosti brát tyhle a jiné „podvratné“ myšlenky a vize jako něco, co pomůže: spíše to bylo bráno jako to, co  posluchače, ohrožuje, a na co raději hned po návratu domů zapomenou. Samozřejmě jsem věděl, že (právě tak jako s přednáškami o zenovém buddhismu, nebo s tvrzením, že hudba léčí, ale ne ta naše) to chce čas… netušil jsem ale, že to bude chtít třicet  let, tedy celou jednu generaci.

 Napsat tedy, že „na všechna má slova konečně došlo, nebo dochází“, je (na blogu, což je individuální a subjektivní formát) omluvitelná, ale jen polopravda:  i já jsem tehdy jen navazoval na myšlenky a názory osobností předešlé generace (a díky za tohle zviditelnění některých z nich)… jen jsem je dobově a zkušenostně interpretoval. Právě tak je teď na další generaci, v tomto případě na Danielu Pinchbeckovi, aby „přeložil“ a ve stravitelné formě předložil svou verzi pochopení svého světa.

 Zaplaťpánbůh, i tento film (a potvrzuje to jeho úspěch, i úspěch ostatních podobných videí a filmů a věrozvěstů nutných změn na internetu) už je přijímán přece jen se zájmem a ne s otevřenou kudlou v kapse: s otevřenější myslí posluchačů a diváků. Jen jestli není pozdě… (s panem doktorem Tomášem jsme se vášnivě hádali o formu výuky cest k duchovnosti: já naříkal, že času je málo a voda stoupá, on byl zastáncem pomaloučké, indické, celoživotní cesty) ale to už je výzva právě pro téhle nastupující generaci, která má navíc k dispozici YouTube…

http://www.youtube.com/watch?v=mrFkkgb1cUE&feature=related