Pokusím se do současného chaosu pojmů, převážně ohýbajícího původně neutrální nebo dokonce pozitivní významy negativním směrem, přidat alternativní, tedy (ze)nové variace i na lidsky odvěké téma smrti. Ne proto, abych se ospravedlnil, a nedělám si iluze, že mi bude porozuměno tak, jak o tom uvažuji a jak se to snažím naznačit: počítám nejméně se třemi generacemi, které se budou muset naučit nejen jak přirozeně a nejlépe orgasmicky porodit, ale také jak důstojně a vědomě šťastně, duchovně a v extázi, zemřít. Chci naznačit možnou alternativní interpretaci… a případný další společenský vývoj…
Tak jako jsme my Zápaďané ve srovnání s provázaností indické klasické hudby s duchovním životem člověka „hudební barbaři“, kteří neumí ani svou hudbu ani svá těla a mysli „vyladit“, jsme i v otázkách smrti a umírání, co se týká znalostí a praktik mnohých kultur, a zejména buddhistů a zvláště pak Tibeťanů (včetně jejich propracovaného rituálu powa, teorie o převtělování a existence tulků) zoufalí amatéři. Současný dalajlama na toto s duchovností propojené téma prohlásil: V souvislosti mnoha po sobě jdoucích životů je smrt něco jako když si převléknete své šaty. Když jsou šaty příliš staré a obnošené, vyměníte je za nové. To působí na váš postoj ke smrti. Vzniká tím jasnější uvědomění, že smrt je součástí života.
Okamžik smrti je velice silnou příležitostí k dosažení probuzení, cituje ve své diplomové práci o buddhistické thanatologii a eutanázii příslušnice mladé generace tibetské zdroje … a už ani nevysvětluje, že samo slovo buddha znamená probuzený. Není to pro mne osobně nic nového. Ve svých jednadvaceti letech jsem prožíval existenciální krizi, chorobně jsem se totiž bál smrti, a vyřešil to intuitivně tak, jak je u mě zvykem: rázně. Začal jsem pracovat v Pohřební službě Praha, a měl jsem pak to štěstí octnout se 21. 8. uprostřed bojů o Čs. rozhlas a v následných dnech odvážet mrtvá těla jak Čechů, tak ruských vojáků, do márnic a krematorií.
Před lety jsem pak přispěl do sborníku, který se zabýval (u nás tehdy a zatím tabu) otázkou důstojného umírání (Bojíte se smrti? Olympia 2001), a ještě předtím jsem ve čtvrtém čísle Baraky zveřejnil několik statí v této oblasti renomovaných autorů (Grof, Kübler-Rossová, Halifaxová, ale i Schroeder-Sheckerová, která hrávala umírajícím na svou harfu, a jejíž CD jsem odvysílal v pořadu Oaza na stanici Vltava)…V dobách, kdy ČT2 vysílala zajímavé diskusní pořady na různá i dnes velmi kontroverzní témata, si mne dokonce otec a syn Milan a Martin Schulzové pozvali mezi jiné „odborníky“ do pořadu Sněží právě na toto téma…
Jako ostatní, kteří před smrtí a umíráním nezavírají oči, vím, jak úzce souvisí kvalita života s kvalitou umírání – a všichni víme, nebo nechceme vědět, jak nedůstojně se umírá v Čechách – , ale i s kvalitou společnosti jako takové. Co se týká současného stavu světa, Stanislav Grof cituje Terence McKennu, který se k této záležitosti vyjádřil v roce 1992 lakonicky, ale výstižně: „Ať tak či onak, historie hloupé opice je u konce.“, a tvrdí: Zdá se, že procházíme procesem, který je paralelní s fenoménem psychologické smrti a znovuzrození…Budeme-li se i nadále nechávat slepě ovládat problematickými destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, které vyvěrají z hlubin našeho nevědomí, nelze pochybovat, že zničíme nejen sami sebe, ale i veškerý život na této planetě.
Samozřejmě souhlasím i s jeho názorem, že ve světě nelze očekávat žádné výrazné změny dříve, než se podaří docílit, aby lidstvo prošlo hlubokou emoční a duchovní transformací. I Grof ví a píše, že jakékoliv úsilí o změnu vývoje lidstva by mělo začít psychologickou prevencí, kterou je třeba uplatňovat již v raném období… a že to vyžaduje změnit podmínky vztahující se k těhotenství, porodu a poporodní péči, to znamená zvýšit v průběhu těhotenství úroveň emoční připravenosti matky, realizovat přirozený porod a v poporodním období zdůrazňovat význam emočně nezastupitelného kontaktu mezi matkou a dítětem. O čem jiném už nejen já více jak patnáct let znovu a znovu píši a přednáším?
Chci naznačit, že právě tak, jako jsem se učil a zvládl umění zůstat -ideologicky, lidsky i umělecky - svobodný v dobách totalitně třeskutého materialismu a komunismu, zvládl jsem i některé další aspekty, jenž v téhle konzumní a nefungující společnosti vyvolávají spíše odsuzující komentáře. Vědomá a svobodná volba okamžiku smrti je tak jen dalším korálkem na náhrdelníku lidské existence… a snad bude po nějaké době, budou-li třeba i příklady, hodným (duševního, sociologického ale hlavně ekologického) následování. Celý život jsem se totiž vědomě snažil zanechat co nejmenší „ekologickou stopu“: nikdy jsem neměl auto, a poslední roky jsem radikálně snížil spotřebu, a nejen třídím odpadky, ale i recykluji a kompostuji. I v životě běžném jsem se snažil, jako buddhisté, nezanechávat stopy (tedy ani ty emoční, v myslích jiných lidí).
Chci naznačit, že ani budoucnost smrti nebude, co bývala… tedy že se blíží doba, kdy bude běžné a pro společnost přínosné, že budou lidé umírat spíše vědomě ekologicky… než trpně a nedůstojně čekat na vysvobození z utrpení (nemocného protože od počátku poškozeného a traumatizovaného) těla.
Byly totiž doby, kdy „naši předci ještě před Inky dokázali sami určit datum, kdy zemřou. A dokonce si vybrali, kdo umře s nimi. Udělali velkou oslavu a umřeli šťastní. A teď jsou na věčnosti. Když všechno, co máte zasadit, jste zasadili, když všechno, co je třeba postavit, je postaveno, je čas jít.“ (italský architekt peruánského původu Luis Longhi, LN 14. 1. 2012) Mimochodem, není to nádherný příklad hodný následování i pro lidstvo jako takové?
Smrt, zejména v kontextu tibetského buddhismu, představuje jedinečnou a pro Západ zatím netušenou a tím i nevyužívanou příležitost k dosažení duchovního probuzení (už i u nás jsou v češtině k dostání základní knihy). Ale pojďme dál: co znamená smrt pro již probuzeného? Vědomá smrt pak v kontextu konkrétních životů není a nebude sebevraždou (tak jako není eutanázie zabitím a Nansenovo přeseknutí kočky nebylo porušením základního pravidla Nezabiješ), ale tvůrčím a inspirativním činem, přesahujícím dobové zvyky)… tedy spíše vědomým a nenásilným duchovním vyvanutím… i ve smyslu další lekce studentům současným i budoucím…
K čemu mířím? Dovedu si v této souvislosti představit, že v budoucí neagresivní a mírumilovné společnosti, když to dobře dopadne, ve které se po tři generace narodí děti přirozeně a orgasmicky, bude nejen běžná eutanázie, ale poroste počet těch, kteří již zasadili a postavili všechno, co bylo třeba, a kteří právě tak běžně, jako v Indii odcházeli do „bezdomoví“, vědomě (i s ohledem na ekologické potřeby komunity a společnosti) a oslavně ukončí svůj život…. A důvtipným v tomto okamžiku došlo, že se tím elegantně vyřeší (tak jako to vyřešila příroda: tam je dlouhé umírání protimluv, protože oběť dopadená predátorem ztuhne, jak ji zevnitř zaplaví hormony, ne stres) i umírání (což je vlastně, stejně jako porodní stoly, HDP, ekonomické „vědy“ a symfonický orchestr, ale především strach ze smrti, války, napalm, jatka a eldéenky, lidský vynález).
V duchu nadpisu tohoto zamyšlení… vědomá smrt v budoucnu bude na konci naplněného života (pro druhé) opět ctností…
