Třeba někdy začne platit zlaté heslo budoucího homo sapiens sapiens: jak se do tohoto světa narodím, tak z tohoto světa odejdu. Mám na mysli především důstojnost (a potenciály). Přirozený, ze zázraku života vyplývající respekt k rodičkám a novorozencům na počátku života, ale také respekt (a patřičný státní a institucionální servis a ideálně orientální úcta) k těm, kteří jsou na konci svých životů. Je to přece logické: právě proto, že již tak dlouho informuji o možnostech a výhodách přirozeného porodu, a také protože jsem již několik let důchodce, je čas informovat o (u nás zatím jen teoretické) možnosti důstojně a v pravý čas vědomě odejít z tohoto světa.
Zároveň jde o alternativu myšlení: jsme už až příliš zajatci racionality, a tedy v pasti. Tak jako jsme zázrak zrození života přemístili do nemocnic, tedy porodnic, tak i z konce života, tedy umírání a smrti, jsme místo oslavy a důstojného rituálu (v blízkosti rodiny či přátel) udělali patologickou záležitost. Jakmile se opět naučíme myslet jinak (a změnit otázky a přístupy), stačí zvládnout jeden problém, a vyřešíme všechny ostatní (ostatně ne náhodou se mé knihy a přednášky jmenují Hudba JINAK, Duchovnost JINAK, nebo jsou o porodech a teď i umírání a hlavně smrti JINAK).
Svět kolem nás? Krize kam se podíváš: ekonomové stále a marně škrtají a vymýšlejí, přitom řešení je mimo rámec toho, v čem se pohybují jejich vzorce negativního a (zlo)zvykem omezeného myšlení: co takhle buddhistická ekonomika (poznámka: tučně vytištěné termíny jsou k vyhledání nejen na mém blogu)? Skončil krátkodobý porodní boom a už zase překotně vymíráme: dětí se rodí stále méně (a stále víc těch poškozených, viz DDT porodnictví). I lékaři, porodníci a ministerstva (zdravotnictví i školství) se pohybují ve starých, neřešitelných vzorcích (shrnutí zde): co takhle přirozené porody a škola hrou?
Ve stejné rovině lze vyřešit problémy se stárnutím a umíráním. Podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2010 čekalo v hlavním městě na umístění do domova pro seniory téměř osm tisíc důchodců. A dnešní mladí půjdou do důchodu v daleko starším věku, pokud vůbec na nějaký důchod bude stát mít: co takhle budouc(t)nost smrti úplně jinak, jako něco vrcholně humanistického, protože ekologického a radostně vědomého? Přitom vše musí a může začít pouhými změnami myšlení, na které nejsou třeba peníze: chytré by bylo začít od počátku, tedy od početí, těhotenství a porodů (třeba změnou porodnictví)…
Teoreticky jsem tohle téma promyslel a popsal ve fejetonu Budouc(t)nost smrti: Dovedu si v této souvislosti představit, že v budoucí neagresivní a mírumilovné společnosti (když to dobře dopadne), ve které se po tři generace budou rodit děti přirozeně a orgasmicky, bude nejen běžná eutanázie, ale poroste počet těch, kteří již zasadili a postavili všechno, co bylo třeba, a kteří právě tak běžně, jako v v komunitách před Inky (viz citát ve zmíněném blogu) a v Indii odcházeli do „bezdomoví“, vědomě (i s ohledem na ekologické potřeby komunity a společnosti) a oslavně (v rámci správného rituálu) ukončit svůj život.
Důvtipným a nepředpojatým v tomto okamžiku jistě došlo, že se tím elegantně vyřeší (tak jako to vyřešila příroda: tam je dlouhé umírání protimluv, protože oběť dopadená predátorem ztuhne, jak ji zevnitř zaplaví hormony, ne stres) i umírání (což je vlastně, stejně jako strach ze smrti, porodní stoly a symfonický orchestr, ale především války, napalm, jatka a eldéenky, lidský vynález)… Vědomá smrt v budoucnu (opakuji: v tom správném čase a tím správně důstojným způsobem) bude na konci naplněného života (pro druhé) opět ctností…
Tak jako jsou porodní bolesti spíše kulturní indoktrinací (početí „nebolí“ tak jako sebevášnivější sex, a porod by měl být právě tak orgasmický), jsme zmanipulováni historickým vývojem… a umírání (a smrt) jsou spíše iluzorním strašákem. Ještě jinak, doposud tak jak přicházíme na svět, tedy v odcizených nemocnicích, s křikem, často krvavě, protože v naprosté většině případů zbytečně medikalizovaně, tedy v slzách, tak také ze světa odcházíme: s utrpením (ani ti přemýšliví zatím nereagují na správné podněty a jiné otázky z této oblasti). Sám princip eutanázie lékaři posunuli mimo oblast spirituality, ale třeba se dočkáme…
Rostoucí a neřešitelná finanční náročnost státní sociální (zdravotní) a v ideálním případě paliativní péče o staré lidi (a že jich v nejbližší době bude) naznačuje trendy: schovávat staré a umírající (tak jako do nedávné doby i tělesně, a dosud mentálně postižené) a smrt jako takovou za zdi ústavů už přestává fungovat. Diktát medicínsko-farmaceutického (plastického a kosmetického) průmyslu dosahuje vrcholu, a objevují se (už ani neskrývané) reklamy jak na možnost připlatit si (jako nadstandard) lepší (rozuměj, dražší) služby dražšího porodníka, tak na luxusní, ale pro běžného smrtelníka penzistu nezaplatitelné domovy důchodců (přehledně viz zde) a předražené pohřby… Co takhle vzít si příklad z Tibeťanů a od jednadvacátého roku věku se postupně připravovat na smrt jako na šanci na přechod na vyšší duchovní úroveň (více v příštím blogu)…
Naznačuji už hezky dlouho, že na každý problém je tu řešení… jen jaksi mimo rámec dosavadního myšlení (a dosavadních zadání a otázek). Ale stále platí, že si nejprve musíme přiznat, že jsme v pasti (a klamáni rozumem), abychom vůbec zjistili, že v ní jsme, a začali hledat alternativní způsoby kladení otázek a navrhování řešení. Takže: jak se (opět přirozeně a orgasmicky) začneme rodit, tak budeme i (důstojně a slavnostně) umírat, a jako rasa se vyvíjet (až ke hvězdám)… a že potenciály tu jsou! Opakuji: v nejbližší budoucnosti budeme muset být všichni daleko duchovnější, ve zrození i ve smrti, nebo nebudeme vůbec.
