První reakce na knihu Porodit buddhu byla rychlejší, než jsem čekal. Ozvala se jedna lektorka (reaguje na fejeton Co se ženám také nabízí, ve kterém se podivuji nad některými nabídkami jakýchsi rychlokurzů ženství na internetu). Prý se jí líbí mé knihy, ale…: Je mi líto, že Váš popis mého kurzu působí spíš nepříjemně či lacině. Já neslibuji ženám osvícení, ani nalezení sebe za víkend, ale zas na druhou stranu pozoruji, že ženské setkávání se v kruhu a povídání si na témata kolem přirozenosti těla (včetně porodu) a ženských cyklů (které odráží cykly v přírodě) může být velice přínosné. A tak nejen jí opět naznačím, o co ve skutečnosti jde (reaguje na informaci z druhé ruky, tak aby věděla víc).
Začnu zdánlivou oklikou, informací o tom, co proslavil Woody Allen ve svých povídkách a scénách filmů – tedy o psychoanalytické pohovce, na které leží klient, a za jeho hlavou v koženém křesle sedí psychoanalytik (draze a velmi dlouhodobě placený posluchač… ne náhodou se o těchto odbornících mluví jako o cvokařích, slangově shrink, srážet se, scvrknout). Amerika své psychoanalytiky milovala, jinak by si je tak dlouze (a téměř dodnes) nepěstovala. Jenže, tak jako dnes už víme o skutečné účinnosti některých terapií (a módních léků, či většinou zbytečné medikalizaci porodnictví) přece jen více, víme už také, že psychoanalýza dosahovala asi 30% úspěšnosti (tedy vyléčených psychických potíží) Ponechme teď stranou oněch 70% lidí, kteří celé roky platili předražené seance, a naprosto zbytečně… Ukázalo se totiž nakonec, že když si člověk jen tak popovídá se svým (kdysi rodinným) lékařem, nebo dokonce, v případě ženy, s kamarádkou, až ve 30% případů se svých zdravotních či psychických potíží zbaví. Jinými slovy, všechen ten psychoanalytický humbuk byl a je jen humbuk (dnes bychom řekli marketing).
Naznačuji, a psal jsem o tom mnohokrát, že když žena mluví, funguje v obou mozkových hemisférách, a… odpočívá. Jinými slovy, dnešním, po emancipaci tak toužícím (a věčně nespokojeným) moderním ženám chybí především to, co sloužilo celá staletí jejich babičkám: možnost aspoň jednou týdně si pokecat s kamarádkami. Všechny ty venkovské a maloměstské spolky, veselky, bály, ale i nedělní korza po náměstíčkách, všechno to společné draní peří a pečení (posvícenských či svatebních a pohřebních a jiných) koláčků, všechny poutě (a zpěv při poutích) a další možnosti žen si vzájemně popovídat plnily celá staletí právě tuhle (terapeutickou) funkci… a právě ty dnes (tak jako mužům rituály přechodu) ženám tolik chybí.
Chci opět naznačit, že pouhé povídání (tak jako „pouhé“ evoluční tělesné a hormonální naprogramování ženám umožní bezpečně porodit, a to i v kómatu) je to, oč tu (i terapeuticky) běží. Všechny ty módní a exotické řeči o bohyních, šamankách, běhání s vlky a „bytí sama sebou“ jsou pro české ženy (protože ty. pokud rezignovaly na své přirozené ženství, podléhají reklamám o možnosti stát se bohyní sexu za víkend nejochotněji) vlastně zbytečné a svým způsobem i (návykově) nebezpečné (o naivním guláši tradic příště). Koketování s naprosto odlišnými kulturami (a vibracemi) totiž není řešení oné dnes základní ženské nespokojenosti a podrážděnosti (která samozřejmě pramení z napětí, vyvolaného rozporem mezi archetypálními cykly ženského těla na jedné, a vší až diktátorskou moderní racionalitou mužského světa současnosti na druhé straně).
V posledních deseti letech jsem byl svědkem několika tragikomických záchvatů emancipace žen mých přátel, a také adresátem jak desítek urážlivých a vulgárních e-mailů postižených hus, pardon, seminářových bohyň, tak většího počtu e-mailových postesknutí těch mužů, jejichž manželky také „nemohly jinak“ a odešly od milujících partnerů a malých dětí (aby mi některé z nich po pár letech napsaly, že jsem měl pravdu, že také podlehly mámení víkendové emancipace a šamanských kurzů, odešly od rodin a dětí, a teď litují, ale vrátit zpět to už nejde).
Nesnesitelná snadnost, s jakou se tyhle ženy, posíleny zážitkem ženské pospolitosti na nějakém tom víkendovém kurzu (přičemž jim organizátorky, protože to také, ponořeny až po uši ve vší té exotice, netuší, neřekly, že to není zásluhou kurzu nebo lektorky, ale jen a jen díky tomu, že si všechny mohly pár dnů odpočinout od mužského světa a žensky si popovídat mezi sebou) daly zmámit, postihla, a jak je vidět z reakce, jenž vyvolala námitky, a na kterou nepřímo odpovídám, i nadále postihuje překvapivě značnou část současné generace žen.
Zkuste si tedy nepředpojatě přečíst i další někdejší blogy na toto téma (viz níže), které navíc obsahují řadu odkazů na další, podrobnější zamyšlení. Celé ty roky se navíc snažím psát a mluvit o tom, že krize partnerů se neřeší tím, že žena (protože je to v posledních letech většinou ona, která rozbíjí rodinu) odejde (rozvod je dnes právě tak snadný, jako si koupit nový svetřík, přičemž jeden z partnerů, a pak stát jako celek, radikálně zchudne), ale naopak, že když spolu muž a žena partnerskou krizi překonají, když se naučí spolu komunikovat, krize se stane šancí posunout se lidsky dále, a oba je to vnitřně a na celý další život sblíží a posílí. Útěk (rozvod), nebo víkendový kurz rychlokvašené a exotickým kořením slov o bohyních vylepšené ženskosti většinou není řešením (a četnost dalších rozvodů stoupá). Vida, vida…
http://blog.baraka.cz/2010/10/emancipace-v-kine/
http://blog.baraka.cz/2012/12/dvacetilete-zpozdeni/
http://blog.baraka.cz/2012/11/muzska-reseni-zenske-city/
P. S.: Plná ženskost se skutečně rodí s těhotenstvím, porodem a mateřstvím. Ženy bez dětí možná volí náhradní cesty, jak být užitečné. Jejich nabídka odpovídá současné poptávce, to znamená, nechat se opečovat, když na to mám, ať je to rychle, protože zítra už zase musím být ta dokonalá, emancipovaná, nebo dokonale hloupá…. Ale doba dnes je tak rychlá, že mluvit a uvažovat o něčem pořádně prostě není čas… opravdu vůbec těm zájmům bohatých žen nerozumím, pro mě je to všechno prázdné, napsala mi matka dvou dětí a výborná učitelka, když si přečetla vše uvedené, a dodala vševysvětlující a snad sebehledačkám naznačující, o co úpornou ztrátou ženství a mateřství přicházejí: Ale chtěla jsem Vám napsat o jednom svém zážitku, abyste pochopil, jak já nechápu… Od malička jsem měla často návaly lásky ke všemu živému (možná i neživému :o)) Takové vlny tělem. Včera jsem viděla sedět na obrubníku malého chlapce. Pochutnával si na nějaké housce, schoulený se hrbil zabrán do jídla. Mým tělem projel zase ten silný pocit lásky, potřeby ho ochránit, stisknout, pečovat o něj… Nevím, jestli muži mají také takové pocity. Mně to připadá velmi ženské. Je to dost podobné orgasmu, musí to být jistě stejné hormony, celým tělem projíždí příjemné jemné brnění. To je pro mě ženství. Nádhera… Po porodu a těch šest sedm let, co jsem obě děti kojila, jsem byla v tomhle stavu vlastně nepřetržitě, dnes to mnou projede, kdykoli ucítím jejich vůni. Jsou to všechno tak dokonale pudové věci! Takový dar! No, tak to jsou moje semináře :o) to je můj svět.
Vida vida…
