Makrobiotický špek

14.3.2013

 Kdo je moudřejší, zazněla otázka, nebo blíž ideálu duchovní Cesty: jógín, který dokáže třeba desítku let sedět se zdviženou rukou, nebo zenový mistr? Pokusil jsem se ústně (a teď tedy i písemně) nejprve naznačit, že takovéto otázky, vyplývající z mužského porovnávání a soupeření (generací konzumentek a konzumentů odkojených materialismem) míří od okamžiku svého vyslovení špatným směrem. A dále, že lepení západních a českých nálepek na exotické a cizokrajné kultury a pojmy je nesmysl a slepá ulička. Jinými slovy, zatímco kus špeku je pro anorektičku nebo přísného vegetariána téměř jedem, pro Eskymáka je to (v jeho kultuře, podnebí a regionu) zdravá makrobiotická strava.

 Ještě jinak: dnes víme, že Japonci jako etnikum mají ve střevech (a genech) zařízeno, že jim chutnají a neškodí mořské řasy (podnebí, region i epigenetika sehrály svou roli), latinoameričani a původní Indiáni nemají schopnost odstranit z krve alkohol (a proto ohnivá voda zdecimovala celé tamní kmeny), a my běloši se nedokážeme vyrovnat s nikotinem (tabákem). Běžným konzumentům přepychu ani u nás nedochází, že když si o Vánocích dají zmrzlinu s ananasem (což je ovoce tropů, které rozšiřuje cévy), dostanou chřipku (jejich imunitní systém a organismus, staletími natrénovány maximálně tak na křížaly, nápor bacilů nezvládne). Nebo odjinud, i jinak globální stravitelnost a srozumitelnost hudby má své limity, a japonská gagaku nebo čínská chrámová hudba je Evropanovi protivná až mučivá téměř tak, jako heavy metal islámským teroristům. Naznačuji, že otrocké přenášení kulturních, stravovacích, nebo dokonce rituálních zvyků, vzniklých a podmíněných tamním vývojem a tradicí (a podnebím a stravou a historií) může být někdy přímo škodlivé.

 Když si víkendová skupinka českých žen pomaluje těla symboly, používanými ve starém Egyptě nebo jihoamerickými šamany, a pokecáním mezi sebou uvolněné ještě včera dámy a dnes šamanky a čarodějnice do rána nahé křepčí a hrají si na domorodky, může to být exotická zábava, ale někdy i nepříjemná zdravotní a především psychická komplikace s případnými následky. Pokud víkend vede nějaká šamanka, babička z Peru, která ten který obřad vykonává od dětství, přece jen je nějaká záruka, že pokud se něco zvrtne, zasáhne, a nepřežene to: zná své a rituální limity a brzdy. Co když ale seminář nebo kurz vede Češka, která se nedávno (v Česku, nebo na zájezdu) zúčastnila předvádění nějakého rituálu, z internetu si nastudovala názvy bohů a bohyň, a teď používá tuhle duchovní a ezoterickou exotiku spíše marketingově (a vydělává si tak na živobytí, a navíc třeba neplatí daně z příjmu)? Je to jako když podobně rychlokvašená dula, která nikdy neměla děti, chodí pomáhat k porodům svých kamarádek, a ty pak šmahem rodí císařským řezem a považují to za osud…

 Případné následné tělesné a duševní zmatení se často podobá zmatku,  který v těle jinak pružného muže vyvolá dvacetiminutový břišní (orientální) tanec: pohyby, vycházející z pohybů rodičky (jejíž tělo hledá optimální polohu pro bezpečný a vlastně bezbolestný porod), a pracující s jinak polarizovanými ženskými centry energie a s jinou hmotností pánve a boků, u útlobokého a jinak energeticky uspořádaného těla (a mysli) muže spolehlivě vyvolá nepříjemné, až ke zvracení vedoucí reakce a pocity. Ostatně na podobné téma jsem psal často: jak v komentáři k románu Biomanželka (kde jsem uvedl celou řadu faktů a informací a odkazů), tak k jakési bibli českých emancipovaných žen, románu Ženy které běhaly s vlky.

 Odpověď na otázku z úvodu je tedy nasnadě, a při jejím hledání, ostatně jako vždy v podobných situacích, pomůže kontrolní podotázka, jestli to, co ten který duchovní člověk dělá, slouží jen jemu (přesněji a častěji, jeho egu), nebo ostatním lidem. Ukázka síly vůle je v podání indického fakíra (jógína) sice impozantní, ale na nic. Nikomu to nepomůže (skeptik a cynik by řekl, že to je dokonalý ego-trip). Naproti tomu slib všech buddhistů (který skládají při vstupu do mnišského stavu) pomoci všem lidem zbavit se utrpení (přesněji, dosáhl-li jsem osvícení, udělám vše, co lze, abych pomohl dosáhnout osvícení co největšímu počtu dalších lidí) je pojistkou proti zblbnutí či zneužití (duchovní moci). A také dokonalým ukazatelem správného směru, návěstidlem na celoživotní Cestě.

 My tady ve střední Evropě prostě již velmi dlouho nemáme relevantní (natož žijící) duchovní a jiné vzory, a tak při hledání metod vedoucích k nějaké funkční a autentické duchovnosti prostě musíme sáhnout do těch kultur, ve kterých to nebylo cele zapomenuto, ve kterých to (třeba ve formě architektury, svátků, interiérů a zvyků, nebo nepřerušené duchovní tradice kooperujících náboženství) stále žije. Znám řadu západních duchovních osobností, které se k vlastní autentické duchovnosti dostaly přes indickou, japonskou či čínskou tradici, a na stará kolena objevili původní duchovnost (takový Rupert Sheldrake chodí běžně do kostela a modlí se, a řada mých známých se k vlastní a české autentické a praktické duchovnosti dostala právě až přes jógu nebo reiki). A proto jsem také, když jsem se rozhodl, že se pokusím Čechy znovu rozezpívat, začal indickými mantrami (tedy výpůjčkou z kultury, ve které hudba a zpěv umí stále léčit a povznášet), abych ty, kteří podlehli dojmu, že mají hudební hluch, znovu rozezpíval a otevřel.

 Naznačuji, že zatímco otrocké přejímání zvyků, mravů a rituálů jiných kultur nefunguje, a bývalo a je často zneužíváno kariéristy všeho druhu a obého pohlaví (a každý fanatismus je fanatismem, ve smyslu známého „rčení“ hospodského furianta, že on není rasista, že cikány nenávidí stejně jako černochy a židy) – je-li na počátku snažení pozitivní úmysl objevit a realizovat své lidské potenciály, a má-li takový člověk dostatek vytrvalosti a píle, pak si dokáže i z jiných kultur bezpečně (pře)vzít to, co funguje každému člověku (který dýchá a nebo by se chtěl zklidnit, a pak mu pomůže třeba indická pránajáma, nebo různé staletími ověřené a vyzkoušené meditační techniky). Jen si musí dát pozor, aby neskočil(a) na špek nějakému českému makrobiotickému rychloguruovi (nebo moravské orientální tanečnici a bohyni, slibující a inzerující zvládnutí dvaceti let vývoje za víkend)…