Gorleben ve Chvaleticích « Vlastimil Marek

Gorleben ve Chvaleticích

8.4.2013

 Při dělání korektur druhého rozšířeného vydání (biografické) knihy Mikoláše Chadimy Alternativa (snad, po těch letech psaní, vyjde na podzim) jsem zjistil, že si autor, přes snahu o systematičnost, moc nepamatuje pro mne jeden z nejlepších koncertů MCh bandu, který se odehrál v červnu 1985 v letním amfiteátru Chvaletice. A tak jsem uprostřed noc podlehl vábení a začal sepisovat vzpomínky, abych přece jen poněkud strohé popisy hudebníka, ale nikoliv spisovatele, doplnil: byla by škoda nezařadit, a je nejvyšší čas docenit, co se tehdy dělo v kontextu tehdejší i pozdější doby, protože si to ta pro mne tehdy i dlouho poté vrcholová hudební a společenská událost zasloužila a zaslouží.

 V tom roce už jsme měli repertoár obehraný, na zpomalené a tím pádem nádherně a tajemně znějící smyčky jsem už uměli zaimprovizovat, a já si navíc užil dvou rozdílných situací: než jsme zahráli, procházel jsem davem mladých lidí a fotil si vlasáče, holky a malé děti. Poté, co jsme si užívali a užili jakéhosi ideálu hudební volnosti ale zároveň dokonalost. Byla v tom zároveň ukázněnost, ale také ona improvizační svoboda, revolta undergroundu, ale zároveň zvládnutá muzikálnost a hudební netrénovanost, dokazující to, o čem jsem  ve svých samizdatech psával již od poloviny 70. let: že se i tady v ČSSR tehdy dala hrát, a hrála, amatérská (od slova amare, milovat), tedy neplacená, a tedy nezcenzurovaná, ale zároveň profesionálně dělaná a zahraná hudba, která bez ohledu na nástrojové omezení, byla česká, ale zároveň snesla srovnání s kýmkoliv na světě. A publikum to také tak pochopilo a užilo si nás.

Mimochodem, Gorleben je obec v bývalém východním Německu břehu Labe. Je známá jako místo meziskladu vyhořelého jaderného paliva, a nejen za socialismu, ale i docela nedávno se tam uskutečnily velké demonstrace proti nukleární zbraním a státnímu utajování zacházení s radioaktivními materiály. Mikoláš tehdy objevil verše německého protestního básníka a písničkáře, a německy odrecitovával a parlandem zpíval v neznámé, ale u nás protestně znějící řeči verše (v jazyce, na který byli cenzoři krátcí) a pocity nezkrotitelného mladíka toužícího po, ale také aktivně bránícího, niternou svobodu.

K oné druhé fotografické situaci: ve Chvaleticích svítilo slunce, bylo červnové teploučko, a amfiteátr byl zaplněn tisícovkou (jak jsem to odhadoval) mladých lidí všeho zjevu (odpadlí opilci se malebně váleli ve vysoké trávě pod břízami podél bočních schodišť amfiteátru). Já měl již téměř rok konečně dobrý fotoaparát, protože přítel Eidži mi z Japonska přivezl zoom, tedy náhradní objektiv, který měl měnitelnou ohniskovou délku. Fotil jsem na diapozitivy, a mohl tak fotit téměř detaily i ze vzdálenosti, ze které tehdy nikoho nenapadlo, že by to mohl být on (ona), kterého fotím. Všichni se tak tvářili velmi přirozeně, nepitvořili se, neodvraceli. Užíval jsem si fotografického ráje! Po vystoupení jsem ale byl rázem „slavný“, a fotit už se téměř nedalo: jakmile jsem se nenápadně objevil v davu, všichni si začali ukazovat a šeptat… a pitvořit se.

Tak jsem fotoaparát sbalil a jen si vychutnával atmosféru splněného snu. Již od doby prvních nočních jammování ve zkušebně Extempore na Hagiboru (Jarda Neduha tam pracoval jako správce tenisových kurtů), kdy jsem objevil výhodu tranzu (do kterého jsem se dostal po pár minutách improvizace, a do kterého jsem pak toužil dostat i své spoluhráče, což se mi tehdy a tam, kdy jsme jako hudebníci na nástroj zrovna moc neuměli, sem tam i podařilo). Jenže technika hry jak mne, tak ostatní, zdržovala. A pak, již tehdy jsem zjistil, že kolegové většinou nevědí, kdy skončit. A tak jsem o tom psal do svých samizdatových časopísků (v šesti kopiích jsem je ťukal po každém koncertu, Jarda mi sem tam dodal nějakou kresbu či text písničky, a pak ten zbytek nechával kolovat v tehdy velmi oblíbených malostranských hospodách U Krále brabantského a u Glaubiců).

Snil jsem už od té doby o tom, že budeme umět na nástroje (cvičíval jsem tehdy hodinku denně na cvičné soupravě v malinkém kumbálku ve skladu potřeb pro výtvarníky v Náprstkově ulici), ale nezapomeneme dostat se do tranzu. Tedy o tom umění, které dělá z hra na hudební nástroj umění. Kdy, jako o každé vrcholové lidské činnosti, to nebude rychlost prstů na hmatníku nebo bláně bubínku, ty se přizpůsobí, budou-li dostatečně uvolněné (jak jsem zjistil o pár let později, kdy jsem prodal bicí soupravu, pořídil si indické bubínky tabla a začal zároveň meditovat, abych zjistil, do čeho jsem to upadal při jammování, a zároveň trpělivě hrát pomalu a přesně, abych uvolnil emoce a ruce a hlavu).

Jak je snad vidět z fotek (fotil Jirka Volek, a při vyvolávání papíry ve vývojce na mžik osvítil, přičemž došlo k tzv. efektu Sabatiera: ta část fotky, kde se stýkaly bílé a černé plochy, se ohraničila tenkými jakoby nakreslenými čarami kontrastního odstínu, což z obyčejné momentky, když se to umí a nepřežene, udělá umění), byla radost hrát, a snad si pamětníci vzpomenou, jak souhra náhod vytvořila unikátní a neopakovatelný koktejl radosti ze svobody (umínění pořadatelé dokázali vše zorganizovat a pod svícnem StB uspořádat, výslechy poté, jakož i zrušení pořadatelské organizace již nemohlo na tom uskutečněném zázraku nic změnit). Obrázek s elektrickou kytarou dokazuje, že i tehdy jsme v některých pasážích každý improvizoval na nástroj, na který hrát neumíme – abychom nebyli zajatci techniky hry a místo improvizace nepřehrávali kdysi natrénované stupnice.

Když jsme u Mikoláše doma pořad Gorleben nacvičovali, trochu jsem se bál, jestli nás předepsaná (a ostatními z not čtená a přehrávaná) struktura nesváže, ale právě kombinace zvládnutí struktury (často lichých rytmů), a tam uvolňující červnové teplo, četné vstřícné publikum, a zároveň neustálý tok inspirujících zvuků z přednatočených a zpomalených smyček, nás uvolnila tak, že došlo k jevu, který jsem pak zažil ještě třeba rok poté, co jsem se vrátil koncem září z vězení a hráli jsme na vernisáži Rittstena v galerii bří Čapků poblíž náměstí Míru: ve Chvaleticích jsme to nehráli my, ale hrálo to samo. Ukázněně a přesně, ale zároveň uvolněně, lehce, s přehledem a nadhledem… a publikum cítilo, že se přímo před jejich očima a ušima děje něco neopakovatelného, co je přímo zenově a osvíceně utvářeno teď a tady…

Když se jeden novinář kdysi ptal Armstronga, co je to jazz, slavný trumpetista a chraplavý černošský zpěvák odpověděl: Když se na to musíte ptát, tak byste to stejně nikdy nepochopil. Popisovat okamžiky hudebního a člověčího uvolnění v rámci přísné struktury složitých skladeb je u nás dodnes a stále spíše otázkou kulturního nedorozumění, tak jako když si free jazzmani v 50. létech min. stol. nerozuměli s indickými klasickými hudebníky, kteří byli taky „free“: jenže jejich svoboda byla totální, podmíněna a krmena improvizační svobodou, ale vybudována i na celoživotní řeholi nácviku hry… aby se pak dokázali z techniky povznést nad limity hry, a omezenou strukturou rágy (jejíž stupnice byla jiná vzestupná a jiná sestupná). Mimochodem, Mikoláš se v knize zmiňuje i o u nás stále nedoceněné hudební osobnosti, Emilu Pospíšilovi… Rozumem to vysvětlit (a slovy popsat) nelze, ale každý, kdo to jako hudebník, a někdy i posluchač, zažil, už navždy věděl, o čem to je, a nemusí se na to ptát.

To, co jsem zažil několikrát i jinde a jindy (povrchní žurnalista by psal o propojení hudby s duchovností), a co bylo přímo exemplárně cítit i ve Chvaleticích, mi později umožnilo odvážit se a napsat řadu fejetonů, a pak i knihy (Tajné dějiny hudba a Hudba jinak) o jiné, svobodné a duši povznášející hudbě, mělo svůj základ v zážitcích právě z takovýchto koncertů.

http://blog.baraka.cz/2009/01/rane-extempore-1973-74/

http://blog.baraka.cz/2011/11/jak-to-bylo-s-pocatkem-extempore/

http://blog.baraka.cz/?s=hudba+Karlova+mostu

http://blog.baraka.cz/2009/01/kafkuv-pank/

http://blog.baraka.cz/2010/07/3707/  (tibetská)

http://blog.baraka.cz/2010/01/vnimej-zvuk-sveta/

http://blog.baraka.cz/2009/01/tajemstvi-indicke-hudby/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hudba-nad-zlato/

 

http://blog.baraka.cz/2009/01/emil-pospisil-a-sitar/