Zakázat všechno, co je velké « Vlastimil Marek

Zakázat všechno, co je velké

29.4.2013

 Vzpomínáte na Velkou říjnovou socialistickou revoluci? Jako školák jsem se učil i o Velikém Leninovi a Velikém Stalinovi, a chodil jsem na příliš velké a širé lány sbírat kapitalistického brouka mandelinku bramborovou, Mao se dostal k moci pomocí Velikého pochodu, neblaze se proslavil Velikými kampaněmi (ocel, vybití vrabci, kulturní revoluce atd.) a jeho dnešní následovníci Velkými přehradami. Hussain bojoval a prohrál největší bitvu (Matku) všech bitev. Internet překypuje různými žebříčky o nejvyšší budovu světa, největší hamburger, televize soutěží ve stále větších stupidních soutěžích… A tak i v zájmu jakési okamžikové terapie naznačím další (jakkoliv naivně a utopicky vypadající) alternativní (jiné) čtení a řešení světa.

 Už mnohokrát jsem psal o tom, že jako tvorové jsme evolucí nastaveni na život (a spravedlnost a možnost obrany) ve skupině dvaceti až padesáti členů. Jinými slovy, výskyt zlodějů a podvodníků, lhářů a šmejdů v malé skupině lidí, kteří se všichni znali, byl minimální (viz můj dávný blog Ukazovátko). 

 Anonymita sídliště s řadou paneláků s osmi patry a dvaceti vchody, nebo v mnohatisícovém davu fanoušků Sparty nebo Baníku, stejně jako ta na internetu, dává křídla trollům, závistivcům, zakomplexovaným nepřejícníkům, vandalům, bitkařům a těm, kteří neustále ty ostatní jen špiní (rozuměj: byli totiž jen poškozeně porozeni a vychováni). Nemožnost vymoci právo se u nás dnes vymkla z myslitelných kloubů a bezostyšně čpí ze stránek všech (také snadno ovlivnitelných) novin a televizních zpravodajství. Když se nedávno redaktorka zeptala komentátora a novináře, kdysi protestního zpěváka Ivana Hoffmana, co tedy s tím dělat, prohlásil pragmaticky a jistě i s hořkým úsměvem na rtech: zakázat všechno, co je velké.

 Sen o tom, že další telefonní (mobilní) operátor donutí ty prozatímní velké hráče nějak zlevnit bez dalších podmínek a pastí, konečně, po tolika podobných zklamáních, pomalu vyprchává. Sen o tom, že odposlechy prokázaný pokus o korupci na ministerstvu příslušný soud patřičně potrestá, opět padl… nic se nestalo. Sen aktérů sametové revoluce o tom, že budoucnost bude konečně dokonalá, také nenápadně a docela tiše uvadl. Příčina? Roky píši o omezeních lidské psychiky (a evolučních programech, které nelze obejít), teď tedy naznačím, že čeho je moc, toho je příliš.

 Příliš velké instituce (a také příliš mnoho sanjásinů, duchovních žáků, a teey příliš velká moc nad lidmi zkorumpuje i toho nejsvatějšího), příliš velké kraje, příliš velké sumy z Evropské unie, příliš drahé přístroje a příliš velké peníze, které nutí finančně závislé politiky či lékaře a lékárníky zavírat oči a zapomenout na ty, kterým přísahali sloužit a pomáhat, tedy na občany a pacienty. Příliš velké festivaly esoteriky a výživy a zdraví nutí vystavovatele a lektory vydělávat stejně jako organizátory a pronajímatele prostor (čerstvý dodatek: ČT uvedla, že víkendový veletrh esoteriky Evoluce navštívilo asi 15 000 lidí, a každý tam utratil průměrně 1000 korun).  Jinými slovy, dokud nezačneme předem počítat s tím, že velké možnosti a peníze (a velká moc i v duchovním světě) korumpují v každém množství, a dříve nebo později každého, nic se nezlepší, a ti velcí ukřičení a motivovaně podvádějící vždy vyhrají nad těmi poctivými a dnes už až hloupě slušnými.

 Přiložím své polínko: kdyby se redaktorka zeptala mne (ale mne již roky na besedy a rozhovory nezvou, protože prý jsem na ně moc avantgardní), poradil bych zakázat jako první velké porodnice (a s tím související velké porodní a jiné operace, například císařský řez na přání a epidurální anestézii, a také další celoplošné akce zdravotníků, například povinná očkování či téměř automatické vnucování hormonální antikoncepce už dívkám školou povinným). Bludný kruh totiž začíná právě porodem: rutinní zásahy porodníků a prostředím narušená psychika rodiček způsobují traumatické porody a budoucí psychické potíže chlapců, kteří budou niterně nejistí (a tedy  agresivní a neschopní milovat a vcítit se), a budou nakonec muset podvádět, krást a usilovat o moc za každou cenu, a dívek, které pak také porodí traumaticky, s dřinou a utrpením (místo radosti a návalů lásky), takže další generace vyroste opět bez lásky.

 Jak se chovají velké státy (a jejich mocí opilí představitelé) a generálové velkých armád, víme opakovaně z historie i minulého století, jaký neblahý vliv na stav světa a lidí v něm mají globální instituce a podniky, ale i příliš velké sportovní stadióny a akce, příliš početné parlamenty, příliš velké banky a odměny bankéřů, příliš velká náboženství a církve, je dnes již také jasné každému, kdo má oči pro vidění a slyší souvislosti.

 Opakuji: člověk, jeho podvědomě fungující brzdy (v přírodě zdravé) agresivity, schopnost milovat či být přehnaně agresivní (zabrzděná,v druhém případě nastartovaná již v těhotenství a hlavně traumatickým porodem v traumatizujících porodnicích), fungoval, když před těmi asi dvaceti tisíci lety začal žít v malých tlupách. Někdo něco ukradl? Všichni se znali, a tak stačilo prostě se zlodějem nemluvit, potrestat ho na nějaký čas jakousi exkomunikací, a on si to pro příště pořádně rozmyslel. Jinými slovy, trest ihned následoval (pře)čin, zatímco ve velkých komunitách to dnes rvá nekonečně dlouho a „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

 Podobně jako o ukazovátku jsem psal o dalších evolučně daných limitech schopnosti a možnosti člověka napravit své chyby: o kognitivní disonanci, o naší neschopnosti nepodlehnout médiím (a televizní reklamě)… naznačuji, že příliš velká a všemocná média, vedená příliš snadno ovlivnitelnými šéfy a majiteli, a neschopností přiznat vlastní chyby zaslepení politici a bankéři, viz výše, už určují naše života prakticky téměř nekontrolovatelně a neovlivnitelně. Jinými slovy, jsme cele odtrženi od tradičních (a dlouhá staletí přece jen jakž takž fungujících) hodnot, a až na výjimky máme dojem, že skutečné řešení příčin našich krizí neexistuje.

 Je to tedy v zásadě prosté a už snad i jasné: je třeba zakázat všechno, co je příliš velké. Rodit přirozeně a nejlépe orgasmicky, aby další generace byly stále emočně vyrovnanější, ale zároveň asertivnější a nepodplatitelné, a postupně tak (z)měnit systém, aby svět (fungující, také protože rozparcelovaný do malých spolupracujících částí) nepatřil (původně jen špatně porozeným) zlodějům a šmejdům.

 

P. S.: Jenže: paradox a hlava 22 tohoto „řešení“ tkví v tom, že ti hašteřiví malí se nikdy neshodnou, a poslechnou jedině nějakého „velkého“. A tak dokud se my lidé nazačneme rodit tak přirozeně (a orgasmicky), tedy nepoškozeně, aby další generace už nesoupeřily o samice, území, potravu a moc, až do vyhlazení protivníků, ale pokoušeli se a pak i realizovali své duchovní potenciály, budeme odsouzeni podléhat nátlaku malých poškozených a tedy o zástupné problémy a náhradní velikost usilujících vůdců velkých národů a institucí.