klidu a míru, tak by asi zněl přibližný překlad sanskrtského termínu šánti nilaya z oblasti duchovna (sanskrt byl jazyk neoznačující hmotné věci, ale spíše vibrace duchovnosti, stejně jako bývávala latina), označující náš termín smrt, zde neoddělitelně propojený, bez jakéhokoliv (evropocentrického) negativního významu, s termínem život po smrti. Obecně a v poněkud jiné souvislosti se také stále častěji používá i termín kosmické vědomí. Pokusím se naznačit, jak spolu souvisí konečný klid a mír (ve smyslu duchovní realizace potenciálů lidské mysli), s tím, co jsem se pokusil popsat v blogu Jak přijít tak odejít. Tedy v naší společnosti zatím neznámou, protože nediskutovanou a neuvažovanou, dobrou smrt (jako průchod tibetským bardem, chcete-li, světlem na konci tunelu, do jiné dimenze). Jinými slovy, že smrt nemusí nutně být utrpení, konec a zánik všeho (jak západní mysl špatně protože negativně překládá termín nirvána), ale právě onen konečný domov (návrat domů, do hlubokého klidu a míru).
Za poslední století se euroamerická civilizace velmi vzdálila i termínu (a konceptu), který až celkem nedávno pomohl znovuobjevit dr Moody – světlo na konci tunelu. Kdysi bývali lidé se smrtí v daleko častějším a užším kontaktu a věřili v nebe a posmrtný život, píše i autorka úvah o životě a umírání (v knize Světlo na konci tunelu, Jota 2012) Elizabeth Kübler-Rossová: To, že stále méně lidí opravdu ví, že život pokračuje i po smrti našeho fyzického těla, je otázkou možná posledních sta let. My všichni, kteří jsme se narodili z onoho zdroje a z Boha, část toho božského zdroje chováme ve svém nitru. Mnoho lidí si začíná uvědomovat, že jejich fyzické tělo je jen příbytkem, chrámem, nebo kuklou, která nám byla svěřena na určitý počet let, do chvíle, než absolvujeme onu proměnu, kterou označujeme jako smrt. V okamžiku smrti tuto kuklu odhodíme a jsme volní jako motýli…
Kübler-Rossová se (také díky zážitku kosmického vědomí) naučila (a poté učila umírající) přestat se smrtí a utrpením bojovat (což je i paralela k počátku života, porodu). Jinými slovy, ten, kdo zažil ono propojení všeho se vším, a dokázal interferovat s vibracemi všeho ostatního, tedy splynout se Světlem, kdo tedy na vlastní tělo a mysl zažije sám sebe jako součást Všeho, se pak může vyrovnat s představou smrti a efektivně pomáhat umírat i jiným (velký rozhovor s Kübler-Rossovou jsem otiskl v Barace č. 4, 1997). Naznačuji, že nejen to, jak jsme byli porozeni a (ne)vychováváni, ale i to, jak důkladně jsme smrt odsunuli ze svých životů do nemocnic, nám brání i realizaci duchovnosti, a nakonec i návratu ke zdroji všeho, ať už tomu říkáme Bráhman, Bůh, kosmické vědomí, nebo kvantové přeskoky.
Co když spolu souvisí entoptické vize, zážitky zakladatelů všech náboženství, drogové tripy, šamanské rituály, orgasmické porody, rocková a jiná trip hudba, princip oktávy, kvantové přeskoky atd. víc než předpokládáme? Kübler-Rossové prý trvalo několik dnů, než se po zážitku kosmického vědomí vrátila do (fyzického) života se všemi jeho trivialitami, a několik měsíců, než se jí podařilo to popsat slovy. Její zkušenost je ale stejné podstaty, jako mystické, náboženské a extatické zážitky svatých, šamanů a guru a jiných osvícených lidí… a průchod světlem na konci tunelu u těch, kteří dobře umřeli.
Hameroffův (a Penrosův) model vědomí a hmoty naznačuje, že to něco tajemného, co dává vzniknout hmotě a mysli, je možná věcí kvantově prostoročasové geometrie. Ve védické tradici se jí říká Brahman, ale jinde je známa spíše jako duch, kosmos… naše realita tak může být fundamentálně duchovní, napsal jsem v článku Kvantové přeskoky. Hameroff totiž také popisuje, že už dávné buddhistické texty popisují tzv. čisté vědomí, a že vesmír možná není složen z částic a hmoty, ale je to spíše proces (kvantových) událostí: lidský mozek není jen sto miliard jinak „němých“ neuronů, ale spíše že každý neuron je nesmírně složitý útvar a má jakousi vnitřní inteligenci samu o sobě. Tedy že místo aby každý neuron rozeznal a dokázal nastolit stav ano nebo ne (jednička nebo nula, jako v počítači), má díky aktivitám v mikrotubulínech potenciál tisíců trilionů početních operací každou vteřinu.
V naší hmotné realitě by se to dalo vysvětlit takto: Když se při meditaci dostanete až na úroveň ničeho, nebo toho, čemu lidé říkají nicota, není to nicota. Myslím, že to je ona prostoročasová geometrie, a vy se blížíte zdroji osvícené moudrosti která je součástí tohoto fundamentálního pole, a začínáte si toho být vědomi, tvrdí Hameroff. Duchovní metody, jako třeba meditace, vám umožní ponořit se do platónského světa moudrosti a světla, který je základem všech věcí, jak hmotných, tak mentálních. A bude-li tahle hypotéza kvantového vědomí potvrzena, potvrdí to reálnou existenci základní duchovnosti života, podemele převládající materialistický světonázor, a dá lidem až neskutečnou naději.
O tom celé ty roky přednáším a píši, to se snažím naznačovat. Zdaleka nejsem sám, jen navazuji, a současným (českým) jazykem interpretuji zjištění dávných i nedávných výzkumníků na poli ducha (a hudby která ladí a proto léčí, a kvantové fyziky). Tak jako se (zatím marně) snažím propagovat spíše prevenci než léčbu (v oblasti hudby i porodnictví a výchovy), i současný autor Richard Merrick ví jasně, že skutečná změna (společnosti a našeho světa) přijde až poté, co nejchytřejší vědci a učitelé přestanou hledat rozdíly, a začnou hledat a zabývat se tím, co máme s přírodou a vesmírem společného. A až ženy začnou chtěně a pak přirozeně rodit příští buddhy, dodávám… A děti jejich dětí pak přestanou brát smrt tak vážně. V tomto ohledu se mi líbí námitky Jaroslava Duška (Papežem by měl být indián, Reflex 11/13): Jak to, že Kristus visí na kříži? Pointa příběhu je přece zmrtvýchvstání, že znovu ožije. Jak to, že příběh byl zastavený před pointou?
Naznačuji, že tak jako v případě porodů (to hlavně přístup rodičky, negativní, nebo pozitivní, určuje, jestli to nechá na porodnících a budou to dřina a riziko, nebo návaly lásky), i v případě umírání a smrti rozhoduje právě postoj a stávající tradice – a my pak máme, co (i když zmanipulovaně a jaksi automaticky podvědomě) chceme: strach a utrpení, a tedy zánik všech nadějí (a neustálé a věčné opakování chyb v kole samsáry)… anebo zážitky kosmického vědomí, a šanti nilaya, konečný domov klidu a míru.
Informací a knih na toto téma přibývá, stejně jako důkazů, že (to naše) něco je jinak… Celé roky jsem překládal a citoval lidi jako Grof, Dass, Huxley, Wilson, Wilber, Pribram, Bohm, McKenna, Shinoda-Bolenová, Watts, Snyder, Halifaxová, Zukav, Eislerová, Gimbutasová, ale i Sheldrake, Narby, Hameroff, Merrick, a samozřejmě i zde citovanou Kübler-Rossovou. Celé ty roky mi mí Češi nevěřili. Co kdyby ale všichni ti uvedení měli pravdu právě tak jako stovky a dnes už i tisíce bezejmenných výzkumníků ducha, stejně jako mnozí šamani a guruové a zenoví mistři všech dob? Co když je nejvyšší a poslední čas se postupně probudit (2600 let po Buddhovi) a dosáhnout osvícení lidstva? Jinými slovy, co když už začíná být tak zle, že může začít být lépe, třeba právě proto, že se začneme zabývat ne tím, co nás rozděluje, ale naopak tím, co všechny ty uvedené a od védických a šamanských dob citované výzkumníky ducha a podstaty světa spojuje – tedy kosmickým vědomím (ať už mu říkáme Brahman, Bůh, nebe, nebo šánti nilaya), k němuž je i dobrá smrt odpovídající branou?
