… a státy umírají. Tak by se dal nazvat i můj celoživotní subjektivní pocit ze světa, který mne obklopoval (z té druhé, negativní strany mince). I po okupaci sovětskými vojsky a za normalizace jsem ale pilně tvořil co to šlo, abych ty vnější pohromy a povodně osudu v rovině lidské co nejvíc zharmonizoval, a i po „revoluci“, které se říká sametová, jsem si prakticky souběžně (viz mé oblíbené slovíčko zároveň) zkusil jak plusy (dostal jsem stipendium a možnost studovat s Rupertem Sheldrakem na Schumacher college, a prakticky vzápětí jsem studoval na tzv. Středoevropské univerzitě, kterou v Praze založil a dotoval miliardář Soroš, dějiny umění v angličtině), tak mínusy: hned v následném roce byla tato univerzita naším již tehdy nebetyčně sebestředným (a na úspěchy a knihy jiných žárlivým) kohoutem, pardon, premiérem VK, exkomunikována do Budapešti. A mé rodné a milované (jsem přece Vlastimil) Československo, i díky pilné práci ega téhož, i když ve spolupráci s jiným takovým kohoutem, i když slovenské národnosti, umřelo.
Chci vzpomínkově (a delším citátem) naznačit, že to, v jaké situaci dnes jsme, samozřejmě není náhoda, a že se na ni zadělávalo, ale také před ní varovalo, celé ty roky: ale většina mávala rukama, že to není nic vážného, moudré nebo varující neposlouchala, a ti šikovní mezitím kradli jak straky (a ukradli nám nejen úspory, důchody, banky, ale i stát a budoucnost). Letošní přímé prezidentské volby jsem, až na ty nadšené, leč pilně z cigaret popotahující mladé nadšence se samolepkami Volím Karla (protože jedno z jejich ústředí bylo přímo vedle vchodu domu, ve kterém jsem si pronajal svou celu) raději ignoroval. Věděl jsem až příliš dobře, na základě minulých zkušeností (svět vyšší politiky jsem si vyzkoušel jako poslanec za OF do prvních svobodných voleb), jak (špatně) to nakonec dopadne. A také to, že od dob psané historie moudří věděli, že holt dějiny civilizací a států jedinec neovlivní, ale může ovlivnit svůj vztah k životu v nich.
Když jsem v 90. letech min. stol. na víkendových a ještě častěji na týdenních seminářích učil zpívat Lásko Bože lásko jako mantru (jen tahle tři pozitivní slova na všem nám dobře známou melodii), mezi jednotlivými „slokami“ jsem do ticha nádechu krátkými poznámkami provokoval zpívající, aby si uvědomili praktickou aplikovatelnost moudra lidové písničky: Lásko Bože lásko… zazpívali, a já rychle dodal: Upadnete na ulici… Lásko Bože lásko, pokračovalo, a já také: Ukradnou vám peněženku se všemi doklady, ale vy si v klidu jen budete dál zpívat … Lásko Bože lásko… propustili vás z práce, ale vy jen budete pokračovat… Lásko Bože lásko… a na závěr jsem dodal: Klaus bude prezident… a to už nevydrželi a při absurdní představě Václava Klause coby prezidenta republiky vyprskli v hurónský smích. Já ale už tušil své a tak jsem jejich smíchem nebyl překvapen, ani když jsem za pět let dodával: Klaus bude po druhé prezidentem…
Ani letos nemělo cenu se pokoušet české voliče, tak snadno opitelné mediálním rohlíkem, alespoň varovat tvrzením, že je nakonec jedno, jestli Klaus, Losna nebo Maňák, tedy v tomto případě od reality tak odtržení důchodci, jako Zeman nebo Schwarzenberg, a že by stálo za to zvolit nějakou ženu, anebo „vygenerovat“ (jak zní další oblíbená politická floskule) někoho z generace, která nebyla vychována (rozuměj: pokřivena) socialismem a v posledních dvou dekádách partokracií pragmatického a spíše vexláckého ale našeho kapitalismu (jinými slovy, jak to, že většina lidí nechápe, že dlouhodobá politická nebo poslanecká kariéra u nás je spíše diagnóza, než povolání?). Zpátky do minulosti, tak nazval svůj článek (O Klausovi a Zemanovi) v LN komentátor Martin Weiss, a napsal: …zajetost ve svých zvyklostech, malichertnost a mstivost, kteerá je našim stárnoucím titánům společná, ke typickou vlastností vrtošivých staříků…
Naznačuji, že vůbec nejsem překvapen současnou politickou a ekonomicko ekologickou situací. A že slovo už opravdu nic neváží. Například ekologický pořad Nedej se byl letos na ČT 2 přesunut do ještě méně sledovatelného televizního času, a zcela jistě shora okleštěn, ale stejně se téměř nedá sledovat: výtky a nepřímá poukazování prstem, jakož i citace starších pravd, obviňujících magistrátní a ministerské byrokraty ze zcela jistě zištné spolupráce s developery a jinými zloději orné půdy a klidu a zeleně, teď padají ostře a přesně jako nikdy předtím, ale nikdo to už v záplavě jiných a mediálně vděčnějších událostí ani neslyší: teď naposledy to bylo „jadrně“ o jaderné energii, tedy, jak to nemohl nenazvat ex ministr životního prostředí Bursík, o gigantickém tunelu Čezu a dalších spiklenců, kteří si podvodně a vlastně vyčůraně zajistili miliardové příjmy na úkor nás, svých klientů, kteří stále se zvedající cenu vlastně nadbytečné elektřiny nakonec v blízké budoucnosti zaplatíme…
Musím tak znovu pochválit další blog Benjamina Kurase, který čte i za mne: v komentované recenzi knihy How Civilizations Die (Jak civilizace umírají) Davida P. Goldmana, jehož sloupky vycházejí v řadě Kurasem i za nás sledovaných internetových časopisů a je finanční analytik a investiční manažer (jednu dobu byl ekonomickým poradcem prezidenta Reagana a redaktorem The Wall Street Journal). Masochisti a flagelanti, čtěmež:
Mizerná zpráva pro ateisty. Vymřou. Místo nich svět ovládnou věřící a čím náruživěji věří, tím větší šanci mají. Je to jednoduše proto, že atheisté se přestali množit, věřící se množí dál. Převážně atheistická Evropa začíná vymírat průměrnou porodností 1,3, silně náboženská Amerika zůstává nad 2. Amerika možná přežije, Evropa se do konce tohoto století stane pouhou historickou památkou. Když lidé ztratí smysl pro posvátno, ztratí touhu po životě. Odmítnutí rodit děti je vrcholným projevem nihilismu. Bohaté národy mají materiální komfort, ale ztratily motivaci předávat život dalším generacím. Evropa se během jedné generace stane domovem důchodců bez dostatečné ekonomické báze. Populační kolaps, provázený kolapsem ekonomickým, kulturním a duchovním, je důsledkem ztráty víry, která je „pátým jezdcem Apokalypsy“ likvidujícím naši civilizaci. Nehrozí konec světa, jen konec nás.
Zároveň s námi vymírá i náš dnešní nepřítel – svět islámu, kde po desetiletích prudké porodnosti nastává v ještě kratším období ještě prudší kolaps, nejnápadněji v zemích jako Irán a Turecko, kde se už rodí méně než 2 děti na dospělou ženu. Přímou příčinou je vzdělanost tamních žen, pro něž odmítnout mateřství je formou protestu proti krutosti bigotní mužské tyranie podepřené náboženstvím. Porodnost prudce klesá i v severoafrických islámských zemích, kde se z někdejších průměrných čtyř až pěti blíží oné kritické dvojce (pod niž už klesl celý Západ kromě Ameriky a Izraele). Čím jsou v islámu ženy vzdělanější (rozuměj: rychlokvašeně emancipovanější, pozn. aut.), tím méně rodí.
Goldman připomíná historii kolapsů velkých západních civilizací: Středomořské předhistorické civilizace bronzového věku – mykénská, chetitská, syrsko-egyptská a kanánská – zanikly po šedesáti letech požárů a drancování v polovině 12. století př. n. l. Druhým velkým kolapsem bylo zhroucení helénské civilizace v prvních dvou stoletích př. n. l. Třetím byl pád Říma. Čtvrtý prožíváme teď. Každý takový kolaps začínal zhroucením porodnosti, stárnutím, slábnutím a apatií populace a končil jejím nahrazením jinou… A uzavírá: Křesťanskou moralitu nahradila „moralita sebezájmu“, která ztratila dimenzi nadčasovosti, trvanlivosti a nesmrtelnosti. Bez touhy po nesmrtelnosti (rozuměj: autentické duchovnosti, pozn. aut.) život ztrácí smysl… Solidní společnost dokáže napravit vadný stát, ale ani ten nedokonaleji zkonstruovaný stát se nedá udržet vadnou občanskou společností.
Jak se čas zrychloval ve všech oborech lidských, měl jsem tu čest a privilegium užít si za jeden život vzmach a naivní obnovu společnosti po 2. světové válce (jako dítě, takže v radosti a běhu), období naděje mladého muže (rok 67 a 68), následného pádu (a o to víc éry tvorby a studia v 70. a 80. letech) a znovu naděje (rok 89 a 90)… a nakonec období šíření duchovnosti a alternativní hudby a moudrosti formou koncertů, knih, přednášek a seminářů (v letech 90. tých), a zároveň od roku 2001 (hned po 11. září jsem tvrdil, že svět už nikdy nebude jako dřív, a tehdy mne na tehdejším blogu málem ukamenovali, že se nic nezmění) a pak i 2002 (i já byl vyplaven) také, z pozice komentujícího svědka, pomalých ale neodvratných (i když společností ignorovaných) vůkolních zániků (států i společností). Hmmm…
Připomínám, že jsem si jist, že jak Benjamin Kuras, tak i citovaný skeptik Goldman a mnozí další čtou, překládají a píší proto, aby varovali: tedy že to myslí pozitivně, jakkoliv musí zacházet s negativně vypovídajícími daty. Já ovšem navíc, coby umanutě horlivý propagátor pozitivismu a celoživotní bojovník za pravdu a spravedlnost, varuji i před přílišným používáním negativismu: už se ví, že aniž to kritik tuší, pokud neustále kritizuje, načichne kritikou a negativismem víc, než je zdrávo jemu i jeho okolí.
Jinými slovy, ze všech sil se snažím nabádat k umění umět se a nechat poučit. Zatím jsme coby lidstvo neustále nepoučitelní… Naděje tu ale stále je: třeba se, vy co se toho dožijete, i díky trpělivé práci těch moudřejších, nakonec přece jen, i ze zániku států a civilizací, poučíte.
