aneb další komentované citáty (ehm, pardon, poněkud delší). To, že bohužel a neustále i ti, kteří již o negativních jevech a trendech současné doby houfně píší, zatím ze všech stran rozebírají spíše mléko, které bylo již dávno rozlito, a kvalitu hadru a mopů, než skutečné příčiny, komentuji pravidelně již od oněch 80. let, kdy mi jedna Američanka z Floridy začala pravidelně posílat časopisy a zprávy, jež měla předplacené. Například Brain Mind Bulletin, vydávaný autorkou dodnes do češtiny nepřeložené zásadní knihy hnutí new age Aquarian Conspiracy Marilyn Fergusonové z roku 1980 (dvě delší kapitoly jsem česky vydal v Barace, viz linky na konci blogu).
Malý xeroxovaný formát přinášel ve formě bulletinů zprávy o prvních (revolučních) objevech o tom, jak skutečně funguje lidský mozek, a jaké iluze a z nich vyplývající mýty doposud lidé a politici slepě vyznávali (tehdy to, hnutí lidských potenciálů, kterému se začalo říkat New Age, totiž právě v Kalifornii začalo): mezi řádky to byl jakýsi malý, ale o to pádnější nápravník lidských omylů, a pro mne již tehdy to nejpádnější (po)tvrzení správnosti mé umanuté Cesty: že žijeme v Máji, v bludech a iluzích.
Kniha Rogera Scrutona o potřebě pesimismu (The Uses of Pessimism and the Danger of False Hopes), v níž známý anglický filosof vysvětluje a objasňuje největší bludy, které rozkládají západní civilizaci (a kterou komentuje Alexandr Tomský) je opět jen promyšleným popisem současné krize… ale ani Scruton ani Tomský nedošli dost zpátky, aby si všimli, že všechno to vytírání rozlitého mléka začalo někdy a někde jinde: v porodnicích (a školách) světa. A tak pro srandu králíkům (protože dnes už málokdo umí číst a přiznat si pravdu) ocituji a budu komentovat (upozorňuji, že jde o náročné čtení, vyžadující plnou a delší pozornost, ale také optimismus, umožňující dohlédnout východisko):
Scruton analyzuje osm smrtelných hříchů naší doby, které přežily sovětskou ideologii, a hledá v nich společného jmenovatele. Zřejmě za nejzávažnější považuje problém, jenž v první kapitole nazval gramaticky „První osobou budoucího času“. Na světě se sváří dva postoje. První je jakési univerzální fanaticky optimistické já, které vidí neomezené možnosti lidského rozvoje, vždyť věda, technika a medicína neustále člověka osvobozují. Nesmíme klást žádná omezení experimentální vědě; morálka a tradice jsou jako každá regulace odvozeny z minulosti a brzdí vývoj. Veškerý pokrok znamená rozšíření individuálních možností.
Na vlastní tělo a mysl jsem tohle nadšení zažil a vychutnal si například, když jsme jako školáčci recitovali verše sovětských nebo českých (ano, i verše Pavla Kohouta) básníků, opěvujících nejen Stalina (jehož fotografie jsme pak hromadně vytrhávali z čítanek), ale především radost, že žijeme v táboře míru a socialismu a že (jak nařídil Nikita Chruščov) to budeme právě my, děti s rudým pionýrským šátkem na krku, kdo se jako první na Zemi dožijeme komunismu. Jak jsem byl pyšný (a v prvomájových průvodech zpíval písně o tom, že se proletáři všech zemí spojí, a těšil se, až naše vítězství vlajky rudé, na stožáry světa vyletí) i na zprávy o pokroku sovětského kosmického průmyslu (z Rudého Práva jsem vystřihoval každou zmínku o každém Sputniku i o dalších raketách a Lajkách, až ke Gagarinovi a Leonovovi a Těreškovové), a vydržel jsem s tím hodně dlouho, i když už to ostatní přestalo bavit: já mezitím začal číst kdejakou sci-fi, která tehdy opěvovala právě onu šťastnou budoucnost vědy a vítězství pracujícího lidu a marxisticko-leninské ideologie. Hm. Takže pro mne to dnešní bankéřské a ekologické vystřízlivění některých informovanějších autorů už po třetí v životě (podruhé to bylo v období po roce 1968) není nic nového.
Proti takovému optimismu a víře v neomezený pokrok klade Scruton obezřetný postoj, který vychází z gramatiky množného čísla „my“, z potřeby života v normativním společenství. Žádný člověk není ostrov. Takový postoj vychází z vědomí omezených možností rozumu, svobody a přírodních zdrojů. Ví, že ve společenském uspořádání je mnohé generacemi prověřené a osvědčené. „Svobodě se daří v zodpovědnosti – kybernetický prostor nám připomíná, jak dvousečné jsou nové technologie. Lidé jsou nedokonalí, lidská komunita křehká, a proto musí mít pevné hranice. Revolucionáři jsou schopni zničit sociální i přírodní prostředí.
V raných šedesátých letech to ale nebylo tak jasné, a důsledy tak zákonitě revoluční, jaké panovaly mezi studenty revolučních let 68 a 69 v USA i v Německu a ve Francii, a jako je to jasné (i když zase jen úzké vrstvě informovaných a dnes konzumem a médií nezaslepených) dnešním nespokojeným (protože většinou sice vzdělaným, ale nezaměstnaným) mladým (Řekům, Španělům či Afričanům):
Inženýři budoucnosti jsou přesvědčení, že každá radikální nebo originální změna je pokrok, je pozitivní, a zapomínají, že to může být pravda jen výjimečně. Neznají pravidlo nepředvídaných důsledků. Nepočítají s nejhorším možným scénářem a náklady, které odnesou jiní nebo příští generace, je nezajímají. Co se vlastně skrývá za optimismem takového myšlení? Není to jakási „futuristická narkomanie“, snaha nahradit omezenou a omezující realitu vlastní poddajnou servilní iluzí? Změnou nedokonalého co je, na to, co teprve má nastat. Takhle triumfuje nereálné nad reálným. Spekulanti budoucnosti projektují ten nejlepší ze všech teoreticky možných scénářů.
Teprve samizdatově na psacím stroji přepisovaný Orwell a nová vlna britské sci-fi (kterou jsem si v 80. letech min. stol. začal podpultově půjčovat v oddělení anglických knih a časopisů v Univerzitní knihovně) mi začala otevírat oči, a když pak kyber punk, Blade Runner a jiné pokusy a opusy začaly zeširoka popisovat spíše reálnou, rozuměj, postkatastrofickou „budoucí“ situaci bez růžových brýlí bezmezné víry v člověka a jeho Rozum (či nové a spásné technologie), i mnozí jiná začali překvapeně a objevně mžourat a přemýšlet o tom, do jaké místy je člověk moderní člověkem jenž má a užívá to, co se označuje termínem svobodná vůle:
A pak tu je syndrom, jenž Scruton nazývá podle Rousseaua svobodou od narození. Svoboda je chápána jako to, co zůstane, když si odmyslíme omezující instituce, hierarchie a zákony. Jeho následovníci věřili, že taková svoboda vede k bratrství a nikoli k válce všech proti všem. Proto ono rozporuplné liberté, egalité, fraternité, triáda, která zničila stát a vedla k anarchii teroru. Zajímavé, že navzdory masivním historickým důkazům tato víra dodnes žije v umění, pedagogice, politice i ve „filosofii“ sexuální revoluce. Jak ukázal Hegel, jsou instituce a normy součástí svobody, protože ti druzí chtějí také něco realizovat. Existence samotného nadjá je iluzí nejen solipsismu, ale i každé neodvolatelné ideologické nadvlády.
Když jsem v 70. a 80. letech (se zkušenostmi jak ze socialistického školství, tak z prozření nadšených ale ruskou okupací probuzených, tedy tak trochu v mírných mezích pokroku zákona osvícených komunistů) četl nejen zmíněné bulletiny a dobové úvahy o té které Cestě k řešení světa (opět s tlustými sešity pod postelí, plnými nalepovaných výstřižků z tehdejší Mladé fronty, přinášející nadšené zprávy o tom, jak postupně míří celá Afrika k demokratické revoluci… dnes s podobným pocitem nezbytného dobře myšleného ironického úšklebku sleduji rychle vadnoucí nadšení západu nad revolucí a demokratizací arabského a islámského světa) ale i literaturu o buddhismu (a jeho tibetské verzi), jehož důraz na individuální poznání jako nezbytné východisko veškerých dalších úvah o změně nespravedlivého světa, věděl jsem, že tak jako s chronickou nemocí ústrojí rovnováhy, tak s řešením světových problémů mi nikdo jiný nepomůže: že cesta k poznání jak výchozího stavu, tak náznaku (a nakonec i realizace) prozření, osvícení, je přísně individuální (o to nadšenější jsem byl z toho, že k podobným východiskům došli i američtí new age myslitelé, jejichž sloganem pak bylo Mysli globálně, jednej lokálně, a o generaci později i změň se individuálně).
Všichni socialisté podnes pevně věří v Marxovu formulaci nadhodnoty. Každý zisk je něčí ztráta. Tragický důsledek má ale tahle rovnice především ve školství. Představa, že spravedlnost vyžaduje intelektuální zrovnoprávnění, že vzdělávací systém nesmí být šitý na míru odlišných schopností, protože jedněm umožňuje dosáhnout vysoké mety a tím znevýhodňuje ostatní, způsobila už hotovou katastrofu. Školy a univerzity pohřbívají talent (který by společnosti prospěl mnohonásobně), chrlí -náctileté poloanalfabety a vysokoškolské humanitní polovzdělance.
Prolistoval jsem i tehdejší učebnice ekonomie (kapitalismu a hlavně socialismu) a žasl nad naivitou a dogmatickou (odbornou?) a tedy nepoučitelnou zaslepeností nejen našich politiků a ministrů (ano, i těch adorovaných, jako byli Ota Šik a později Valtr Komárek). Dnes sleduji tento bezbřehý a až fanaticky dogmatický (a nepoučitelný) optimismus v již třetí verzi (lidé ochotně a bez námitek používají mobily, místo telefonů na kliky, ale řídí se společenskými a ekonomickými zákony 19. století):
Představa 19. století, že neustále se měnící politické, právní a administrativní zásahy povedou automaticky k větší důstojnosti a respektu, se ukázala naivní. Společnost se dnes hroutí. Dochází ke ztrátě morálních norem, přestože blahobyt a pečovatelský stát odstranil tvrdá omezení daná chudobou. Statistika ukazuje, že nám méně dřiny a více zábavy, lepší strava a lékařská péče, mnohem více životních možností ke spokojenosti nestačí, ví dnes nejen Scruton, ale i Tomský: Indikátor rozvodů, čili téměř masový krach partnerských vztahů a tím i poškození následných generací, u kterých se objevují stavy nejistoty, úzkosti a deprese, obezita, drogy, násilí a bezdomovectví v tak nevídané míře, jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně snížený průměrný věk dožití, ale téměř patologickou neschopnost navázat „normální“ důvěřivé a optimistické vztahy. Nemluvě o schopnosti trvalé lásky. Pokrok se evidentně zastavil.
Hm. Jako školák jsem pilně sledoval další a další údernicky splněné a o tolik a tolik procent překročené plány v těžbě uhlí (jeden sovětský úderník se jmenoval Stachanov), výrobě oceli a hovězího masa nebo mléka (nejdojivější sovětská světová rekordmanka se ppříznačně jmenovala Poslušnica), ale i celých pětiletek (tedy v éře, kdy do kosmu a ke hvězdám létaly fiktivní mezinárodní, z černochů, eskymáků a bílých komunistů složené posádky) a byl jsem na tento nezastavitelný pokrok lidstva a jeho naplánování do nejbližší budoucnosti hodně pyšný.
Všichni reformátoři mají kromě víry ještě jedno společné – plánují. Evropské národy se ocitají v expandující síti ničivých sociálních a ekonomických regulací (znásilňovaná matérie se bouří první), jež postupně likvidují invenci i sociální kapitál celé Evropy. Plánování dobra není empirický pokus a omyl, každé rozhodnutí je předem legitimní a neodvolatelé. Podobně jako v komunismu se však plán někam ztratil a ve jménu standardizace se vytváří jen více pravidel, více regulací, více moci a vlády centra.
Když jsem se pak před deseti lety, tedy již na počátku 3. tisíciletí, marně snažil najít vydavatele své knihy Nová doba porodní, případně fejetonů právě na témata odhalených iluzí o tom, jak fungujeme (včetně před oněmi dvaceti lety tak posměšně komentovaných rozdílů mezi mozkovými hemisférami, a tedy i muži a ženami, a nutnosti individuální změny, nejlépe pomocí duchovnosti, každého z nás), setkal jsem se osobně (a předal mu pár desítek fejetonů na ukázku) i s Alexandrem Tomským. Tehdy by ho v roli dalšího z řady mrtvých brouků ani nenapadlo, že dnes zmíní takové slovo, jakým je transcedence (byl profesionálně slušný, slíbil, že si něco přečte, ale pak se neozval a dal se zapírat sekretářkou: evidentně se, jako britsky vzdělaný český emigrant ruského původu, zarazil na slovu duchovnost, a na tvrzeních o vlivu porodů na budoucí charakter člověka).
Jak je možné, ptá se anglický filosof (a dnes tedy také Tomský), že na takové zjevné absurdity žádné důkazy neplatí? Odpověď nalezli Aurel Kolnai a Eric Voegelin: jde o sekulární, světské spekulace zasažené utopií, čili metafyzickou potřebou lidské mysli věřit. Jde o přenos transcendence do reálného světa, o požadavek finálního konce (eschatonu) nedokonalého světa, o primární kacířství, představu, že někdo zná tajemství budoucího vývoje světa (gnozi) a také o mesianistickou alternativu vůči křesťanské doktríně spásy.
Jak je možné, ptávám se již nejméně třicet let, a z toho posledních patnáct zvláště naléhavě, a cituji celou řadu porodníků světového jména, že když už ne bývalí socialističtí porodníci a dlouhá řada posledních ministrů zdravotnictví, prakticky žádný ekonom nebo filosof si nevšiml statistických dat a nenapadlo ho, že nepoučitelnost člověka, který mezitím dosáhl téměř optimálních podmínek pro porod a vývoj svých dětí (už není hlad a nemoci) na jedné, anebo naopak dvě světové a řada lokálních válek (a jasné statistické důkazy bezprecedentního nárůstu depresí a kriminality a násilí osmnáct a více let později) na druhé straně se rodí stále poškozenější, anebo mu to nebylo alespoň podezřelé? Jasně, sem tam se našel osvícený porodník (a ekonom nebo psycholog), který začal opatrně naznačovvat něco, co se vymykalo převládajícímu „světonázoru“ těch nejvzdělanějších, ale jako obvykle ho statní odborníci ubili pohrdáním a vyštípali z diskuse (anebo, což je nejúspěšnější taktika žab na prameni, dělali mrtvé brouky). Jak dnes tuší i klasicky vzdělaný a sečtělý Alexandr Tomský, nejvíce si překážíme rozumem (a takzvaným vzděláním).
Světskou utopii vyvolal v život paradoxně jako svůj protiklad osvícenský rozum a přestože po sobě v totalitní verzi zanechala hekatomby mrtvých, je racionálně nevyvratitelná. Existuje navzdory rozumu. Scholastická teologie středověku byla založena na dogmatice víry, ale podporovala partnerství rozumu. Nové světské věrouky, dnes už i univerzitní obory, jako feministická, ekologická, mírová a jiná studia jsou proti racionální argumentaci vnitřně imunní, jsou tautologická. V jakémsi zavilém kruhu rozvíjejí svůj agresivní revoluční nonsens.
Jak Roger Scruton, tak Alexander Tomský už tuší, kde je zakopán pes, a mně jejich (z dnešního hlediska a stavu světa opět až příliš naivně optimistické) tvrzení: Teprve až nalezneme pozitivní ideál nového řádu, který bude v souladu s lidskou matrix (matečnou látkou) přirozenosti, tak se nám podaří být legitimními spolutvůrci světa… teď pomůže k oslímu můstku: teprve až odborníci všech zemí najdou odvahu přiznat, že to oni (a třeba) jejich nemocniční diktatura posledních sto let svým arogantním a nepoučitelným přístupem (tedy nesmyslnou medikalizací porodů) bránili přirozeným porodům a velkou měrou způsobili, že, cituji znovu:
Indikátor rozvodů, téměř masový krach partnerských vztahů a tím i poškození následných generací, u kterých se objevují stavy nejistoty, úzkosti a deprese, obezita, drogy, násilí a bezdomovectví v tak nevídané míře, jasně ukazuje, že děti let devadesátých budou mít nejen radikálně snížený průměrný věk dožití, ale téměř patologickou neschopnost navázat „normální“ důvěřivé a optimistické vztahy. Nemluvě o schopnosti trvalé lásky. Pokrok se evidentně zastavil.
P. S. O (nejprve individuálních) cestách k pochopení a řešení píši hóódně dlouho. Snažím se už třiadvacet let pouze nepopisovat, ale přinášet (už zdaleka ne jen naivně pokrokové) návody na lepší použití člověka. A desítky mých studentů, tedy těch, kteří začali se sebou a sývmi podvědomými programy něco dělat, už ví, že to je možné a reálné… změnit se individuálně, jednat pomalu, ale přesvědčivě lokálně, a uvažovat (nepředpojatě) globálně…
http://blog.baraka.cz/2009/01/marilyn-fergusonova-nove-zpusoby-uceni/
http://blog.baraka.cz/2009/01/marylin-fergusonova-prava-moc/
