…a metoda z mysli do mysli. To je to, oč tu dnes běží. Využiji rčení, že tři unce praxe vynahradí tři tuny teorie, k objasnění už zcela nezpochybnitelné zkušenosti: že totiž uvažovat a diskutovat o zdraví těla a mysli není totéž jako skutečně cvičit. Zatímco v 70. a 80. letech minulého století bylo třeba informovat o tom, že je možno a třeba cvičit nejen tělo, ale i mysl, v 90. letech jsem už raději přednášel o nejrůznějších a dostupných metodách kultivace těla a ducha pro malé motivované skupinky zájemců, rozuměj: z mysli do mysli.
V druhé dekádě třetího tisíciletí jsem ale narazil na paradox psaného a čteného: uspěchaní adepti poznání sebe sama si dnes docela vystačí s tím, že si o té či oné metodě přečtou, případně zajdou na přednášku či víkendový seminář… a už dále moc necvičí. Naopak, mnozí z nich to či ono začnou vzápětí rovnou přednášet a učit, což rozhodně není cesta ven ze sobectví. Připouštím, že chtít po tolika staletích napravit, co bylo a je neustále pěstováno, je naivita – sobectví je totiž základem západní civilizace, jak prohlásil americký senátor Dawson v roce 1887.
Marxistická a materialistická věda a také po celá staletí jen s informacemi zacházející dogmatické školství v nás vypěstovaly tendenci prakticky všechno, i hudbu a duchovnost, vnímat a pojímat „hlavou“, tedy slovy, nebo (dnes oblíbená floskule) objektivně. Setrvačnost společenského vývoje a vrozená tendence k uchovávání statutu quo pak tento zlozvyk předaly a předávají dalším generacím, a tak naděje po-sametového období na změnu jsou dnes nadobro zasuty pragmatičností a blbou náladou.
Byl jsem si hned po Sametu vědom nebezpečí čteného, kdy mysl vnímá výhradně očima, tedy levou mozkovou hemisférou, odkud pochází většina pochyb a zásadních nedorozumění, a proto jsem se vyjadřoval spíše hudbou, a záměrně ne tou západní. Zároveň jsem přednášel a seminářoval vždy pro menší skupinku zájemců, právě proto, aby přenos nebyl omezen levou hemisférou a probíhal z mysli do mysli. Přestože jsem v poslední době řadu svých přednášek nechal natočit i na video, jsem si vědom, že to je zase jen pro uspěchané, po povrchu událostí a vztahů kmitající oči. Protože čtené a viděné rozhodně není totéž co slyšené nebo dokonce zažité. Proto jsem taky tak často citoval rčení: Viděl jsem, a zapomněl. Slyšel jsem, a zapamatoval si. Udělal jsem, a pochopil.
Co chci naznačit? Přestože je dnes v knihách, kurzech, seminářích i na internetu k mání všechno potřebné k dosažení osvícení, počet osvícených se nezvýšil. Všechny ty knihy, semináře, kurzy a videa jsou v podstatě k ničemu i proto, že skutečná, ne jen vyčtená duchovní praxe, je dlouhá a vyžaduje nejen intelekt, ale i umanutost, vytrvalost, soustředění, (sou)cit a spoustu práce. Přečíst knihu nebo užít si víkendový seminář tantry je spolehlivě snadné, ale zároveň pochopitelně i rychlokvašené. A i těch několik procent populace, které se přece jen snaží něco se sebou dělat, vší tou nabídkou zpohodlnělo: stačilo jim něco si přečíst, zhlédnout, a už byli přesvědčeni, že nic víc dělat nemusí. Vůbec nezačali, anebo se vzápětí přestali ptát, protože si myslí, že jim stačí něco si přečíst a hned všemu porozumí. Jenže platí, že stejně jako se nenaučí cizí jazyk jen tím, že si přečtou učebnici, nestanou se šťastnými a vyrovnanými osobnostmi přečtením nebo vyslechnutím nějakého rychlokvašeného návodu na duchovnost a pocit štěstí.
S ignorancí společnosti, ale i mnichů a konjunkturálních zájemců měl potíže už Buddha, a ani dnes to v tomto smyslu není lepší. Výhody moderních technologií jsou dnes egem, sobectvím a intelektem bez soucitu ihned zamaskovány do tisíců pastí, o kterých mudroval už Hamlet: slova, slova, slova. Stále ale platí, že pasivní přenos duchovnosti je slovy (i v jakékoliv vizuální podobě) nemožný. Odjakživa to fungovalo jen z mysli do mysli, v malých skupinkách. Vždy musel být na počátku správný, tedy pozitivní úmysl, to ano, ale pak musela následovat i praxe těla, toho jediného nástroje, který nám umožňuje zažívat duchovnost.
Stejně jako o hudbě a životě, ani o duchovnosti se nedá a nemá jen číst, mluvit a psát (snad jen v návodech jak a k čemu to použít). Celé cykly kurzů, řady esoterických festivalů, stovky knih a videopřednášek na YouTube nevynahradí zážitek a zkušenost transu z hodinového bubnování, rozpuštění ega a bezpečného vypnutí spěchu racionality v pomalé meditaci v chůzi, pocitu splynutí s prostorem mimo čas při objímání stromu, dokonalé očisty mysli při hodinovém zpěvu mantry nebo patnáctiminutovém ponoru do šumu dvoumetrové dešťové hole.
I na pasti slov a ega se dá vymyslet fígl, například prostřednictvím kóanů, manter nebo pravé, improvizované a západně nerozladěné jednoduché hudby. Naštěstí stále platí, že nad tunami teorie vítězí pár uncí praxe denně, třeba i díky možnosti osobně uvidět a správně se zeptat zkušenějšího, odpovědi si poslechnout zblízka, z mysli do mysli (to funguje holisticky, synesteticky), metody praktikovat a nakonec tedy i pochopit a žít.
