Ocituji z článku dr. Koukolíka, neúnavně skeptického propagátora nejnovějších psychologických studií o psychopatech a iluzích, kterými jsme nevědomky řízeni, a paralelně budu (na individuální rovině) ironicky komentovat zdánlivě racionální chování tzv. seminářových bohyň (nebo, chcete-li, biomaželek), jinak žen, které si prostě jen (ať to stojí co to stojí, jinými slovy, které nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou) chtějí užít a poznat sebe samy. Ony za to až tak nemohou, až na výjimky byly poškozeně porozeny (nebo poškozeně porodily), a přestože, anebo právě protože mají vysokoškolské vzdělání, jim vládne automatické, nevědomé nutkání, tedy evoluce. Naznačím mezi řádky, že potíže státu souvisí s krizí rodiny, a ta s krizí současného novodobého a ve své podstatě neukotveného Ženství (náznak přícin a řešení, přiznávám, jen pro pokročilé, před koncem).
Po celém světě najdeme lidi, kteří sami sobě škodí, píše dr. Koukolík v článku Jak si zamilovat systém, a pokračuje: Proč se tak vysoký podíl lidí chová proti svým základním zájmům a podporuje systém, který je poškozuje? Proč je něco tak paradoxního tak dokonale funkční? Protože to v mnoha ohledech vyhovuje naší přirozenosti, nabízí neveselou odpověď současné evoluční a sociální psychologie i neurovědy. zvláště teorie kognitivní disonance: jestliže máme v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které se vzájemně vylučují, není nám dobře. A budeme se proto snažit, aby se nám udělalo lépe.
Parafrázuji zásadní otázku: proč se dnes mnohé ženy chovají ve vztahu ke svým partnerům (a ke svým tělům a jeho cyklům) jako slonice v porcelánu? Když totiž emancipovaná a vysokoškolsky (v)zdělaná mladá žena intenzivně chce (dle vzoru strakatých časopisů) udělat kariéru, ale zároveň jí tikají biologické hodiny (a její racionalita je pravidelně narušována menstruačním cyklem, tedy hormonálním utlumením kognitivních částí mozku), její tělo a psychika zažívají niterné rozpory, a taková niterně nespokojená žena má nutkání něco s tím (samozřejmě racionálně) udělat. Jenže netuší, že místo aby našla sebe sama, spadla do (dobových, genderových a logických) pastí kognitivní disonance.
Rozporné myšlenky se přitom mohou týkat čehokoliv. Našich postojů, víry, našeho vlastního chování, faktů, které jsou v rozporu s tím, co si myslíme, jak se chováme, co nebo koho máme rádi. Uděláme možné a nemožné, abychom se svého nepříjemného pocitu zbavili, takže změníme své postoje, prožívání i chování tak, abychom se dostali – bez ohledu na skutečnost – do rovnováhy, chcete-li do harmonie sami se sebou.
A tak zbrkle a při prvních potížích v komunikaci mnohé české emancipované ženy opustí své životní Lásky, a mnohdy i malé děti. Manželští poradci a zkušení psychologové radí komunikovat. Jenže taková sama na sebe nasměrovaná žena neslyší na argumenty (je vypnutá, neposlouchá), anebo vůbec nekomunikuje (nechci se o tom bavit, nebudu si povídat, dnes ne, až jindy). Znával jsem ženu, která si trucovitě a přes všechny indicie naznačující kontraproduktivnost jejích činů a postojů prosadila své právo na „vlastní chyby“.
Protože na lidi čemukoli hluboce věřící neplatí jakkoli racionální argumentace. Říká se tomu racionalizace. Je dalším v ohromné zahradě neformálních logických klamů, jimiž šidíme a zavádíme jak sebe sami, tak své bližní. Podobné mechanismy platí, tvrdí dr. Koukolík, i co se týká celé společnosti: Lidé nejen rádi věří, že je systém, v němž žijí, spravedlivý a legitimní. Lidé chtějí věřit, že je takový, a to bez ohledu na jeho do očí bijící selhání. Pak se i vzdělaná žena s titulem chová spíše nelogicky a hrdě, ale o to umanutěji, jako přeskakující gramofonová deska: stereotypy nám v našem hledání smíření se světem vůbec velmi pomáhají. Zjednodušují zpracovávání informací, například tím, že je automatizují. Šetří tím duševní námahu. Jsou nevědomé, automatické, spotřeba energie minimální. Díky stereotypům můžeme snáz dosáhnout kýženého klidu.
A nastupují rozvedené kamarádky. Ty poskytnou klid a „pochopení“, vysvětlení vlastních postojů, chválu ženských stereotypů, a argumenty racionální (levé mozkové) hemisféře. Přičemž si vysokoškolsky vzdělaná žena vystačí s tím, co do ní nalili na škole před mnoha lety, a nová zjištění, vyvracející iluze, o kterých se učila, prostě neregistruje: Ona má přece vzdělání. K našemu nepochopení přispívá i přesvědčení, že člověk je tvor racionální. Získali jsme jej díky antické tradici a je to omyl stejně tragický jako komický. Podobá se osvícenskému bludu tvrdícímu, že lidé budou lepší, budou-li vzdělanější. Vzdělání může učinit lidi vzdělanější. Lepší však jen někdy, jindy je udělá horší.
Vysokoškolský titul před jménem (často novým, „uměleckým“) je totiž další iluzí tvora, který se sám označil jako homo sapiens (člověk rozumný). Ve skutečnosti je člověk bytost vysoce citová (rozuměj: nevyrovnaně emoční). Myslí magicky a v rámci jeho emotivity mu lze do mysli vložit téměř cokoli (cynici užívají pojem nabulíkovat). Mimochodem, emancipované ženy také velmi rády (zne)užívají mužské argumenty a práva, když se jim to hodí, ale právě tak nesnesitelně snadno (zne)užívají výhod ženství.
I inteligence (a paměť) je v tomto ohledu velmi snadno zneužitelná, zvláště když už víme, že spolehlivou oporou není ani paměť. Lépe si pamatujeme a vybavujeme informace, které vyhovují naší snaze o ospravedlnění systému, než informace opačné. I tady nás mozek klame.
Co se týká společenských poměrů, je dr. Koukolík spíše lehce pesimistický (a ani on nedospěl ke skutečným příčinám současého stavu člověka i jeho společnosti, viz níže): Velmi nespravedlivý systém časem skončí. Někdy za lidsky nepředstavitelnou cenu, vzácně sametově vznikne jiný systém, jehož distribuce moci a majetku je podobně nebo více nespravedlivá. Přitom se nový systém (někdy) může technicky a vědecky rozvinout do větší dokonalosti a složitosti než ten předchozí. Pak máme pocit pokroku. Nicméně těžiště problému, to znamená příliš nerovnoměrná distribuce moci a majetku, zůstane.
Proč lidé nedokážou svůj systém (nebo své destruktivní chování) změnit na něco (ale ne zcela) méně nebezpečného? Odpověď je zdánlivě prostá: protože uchování statu quo je niterný cíl, vědomý i nevědomý. Jakmile se nějaký systém ustaví a upevní (jakmile se rychlokvašená bohyně po víkendovém semináři rozhodne, že ten její jí není hoden, pozn. aut.), lidé ho chrání. Krutovláda, která není zcela iracionální (v našem případu obviňování partnera z neschopnosti mít děti), dává pocit „pravidel“ . Prožívání statu quo, který si lidé dokáží niterně ospravedlnit (nebo v případu nespokojenek opakovaně schválit rozvedenými kamarádkami), jim dá daleko menší duševní námahu než prožívání nejistoty.
Mimochodem, dovolte osobní přípodotek k všeobecně platnému tématu o systému: případné podobnosti s chováním nějaké seminářové bohyně jsou samozřejmě čistě náhodné (a bohu, ženám i nám mužům žel stále obecněji platné): neberte je, dámy, osobně. A za druhé, lze jistě namítnout, že má mužská, možná naivní, ale určitě důvěřivá a věrně dlouhodobá zkušenost s ženami může být podobná jako zkušenosti jiných žen s jinými muži. Ale zas tak úplně nesouhlasím: muži jsou zranitelnější, a náprava zásadního genderového nedorozumění musí začít od počátku (ab ovo, tedy od vajíčka,), čili od ženy. Od těhotenství a porodu. Nedostatek skutečné hormonální (oxytocinové) mateřské lásky v minulém století ( století bez lásky, dle Odenta), zapřičiněný pak i dvěma válkami a medikalizací porodnictví, je základem téměř vší další negace ve všech aspektech západní civilizace. Dokud se nezmění porodnictví, nemá naději žádná systémová změna, viz výše. A i v případě změny českého a západního medikalizovaného porodnictví to bude bohužel trvat tři generace, než si, když to dobře dopadne, ženy s muži, a teprve pak opačně, porozumí.
Dostaneme se z toho – jako jedinec, nebo aspoň jako skupina, dejme tomu národ – vůbec někdy, ptá se řečnicky dr. Koukolík, a vzápětí si odpovídá neodpovídá: Možné to je. Lidé nejsou jen hříčky fyzikálních sil, mohou myslet a jednat. Pravda, fakta biologické evoluce nezmění. Teoreticky však mohou nejdřív pochopit a pak věci změnit k lepšímu. To však chce odvahu a schopnost (i sebe sama, pozn. aut.) altruisticky trestat: to znamená potrestat parazity ve jménu svých bližních za cenu vlastní oběti (anebo přiznat si, že jsem v pasti iluzí, nechat si poradit, a pak, samozřejmě velmi pracně, napravovat vztahy, pozn. aut.). Z e-mailů žen, které na to už individuálně přišly (i když až po třech rozvodech, mimochodem, nabízí se otázka pro pokročilé: kolika yugami bude muset lidstvo projít než se také poučí a uvědomí si svou Máju?) vím, že to je možné. Navíc dr. Koukolík nepočítá s duchovně realizovanými buddhy budoucnost. Hm…
Ne že by se tedy něco pomaličku neměnilo: nedávno mne potěšilo, a doufám že i další muže a ženské ženy potěší, zjištění jedné takové (která se naučila číst mé blogy a dokonce je i mne pochválit): Prokletí žen je vskutku v hledání složitostí tam, kde nejsou, totiž u mužů… Vás stačí nakrmit, pohladit a nechat lovit virtuální jeleny (ať už v televizi nebo na PC), ale nám ženám to je v dnešní době halt málo, zhýčkané nesmysly moderního času. Upřímně, mnoho z nás by mělo žít na venkově (aspoň na nějaký čas), pracovat na zahradě, dojit krávy, krmit slepice a nemít čas vymýšlet kraviny! S vděkem a úsměvem bychom čekaly na muže, až se vrátí domů. M. H.
