My materialisté, ať už praktičtí, nebo teoretičtí, žijeme v iluzi o pevnosti hmoty a věříme, také abychom v našem světě přežili, svým smyslům. Teoreticky přitom víme, že Země je kulatá, i když naše smysly nám tvrdí opak, že dole je dole, i když víme, že protinožci v Sydney to mají naopak, a také že hmota je vlastně stlačená energie. Možná někteří i tušíme, že náš život mezi hmotou je nějak ovlivněn i námi spíše nevnímanými energiemi a že krajina (i krajina těla) byla zformována právě díky těmto energetickým proudům – podobně jako tekoucí láva nebo kůra poraněného stromu nakonec ztuhnou do hmoty a stvoří nádherné tvary.
V roce 1995 jsem při pobytu na havajském Velkém ostrově (Big Island) na svažitém soukromém pozemku jedné tamní tibetské buddhistky sešel do lávou kdysi vytvořené jeskyně, kde prý s oblibou před lety meditoval nějaký lama. Usedl jsem na energeticky velmi silné místo, které vypadalo jako nějaká velikánská jóni, ženská vagína, i s klitorisem. A hned mi došlo, jak asi tahle dvoumetrová jóni vznikla, proč se tak líbila tibetskému lámovi a jak se, ne náhodně, morfologicky, nejen takhle kamenná vagína, ale i ty skutečné, ženské, vytvarovaly.
Celé ty roky jsem o tomto zážitku nemluvil, až teď, když se ke mně dostaly fotografie přírodních vagín. Jedna z nich, dokumentující puklou kůru stromu, dokonale ilustruje nejen to, na čem jsem seděl na Havaji, ale i to, co chci, v jakémsi pokračování minulých úvah o sprostém nebo přirozeném, ještě dodat: že totiž jemné energie jsou na počátku nejen naších těl a pocitů, ale také přírodních a tělesných tvarů, společenských jevů a událostí.
V roce 2000 jsem v čísle 6 časopisu Baraka otiskl stať ing. Vladimíra Rajdy Elektrodiagnostika, metoda hodnocení zdravotního stavu stromů, ve kterém tento prakticky uvažující lesník představil jednoduchou metodu měření průběhu elektrické energie (říká tomu geo fyto elektrické proudy) ve stromech. Čtenář tak mohl získat jiný než obvyklý a hlubinnější náhled na zázraky hmoty, vytvořené proudy energií a zmrzlé v čase, a o to víc žasnout nad zázrakem života a našeho vědomí, které umožňuje tyhle a jiné zázraky vnímat.
Jinými slovy, jakmile proud lávy nebo mízy z poraněné kůry stromu narazí na nějakou pevnější překážku, obepluje ji, a až zatuhne, přirozeně vytvoří tvar jóni, vagíny. Podobně se v průběhu evoluce utvářely anatomické detaily vagín všech savců, včetně žen. Mimochodem, už chápete, proč jsem se již tehdy naučil pomocí vlaštovky a virgule hledat různé ty ze země vyvěrající víry a gejzíry energií zemského podloží (zóny) a spodních toků a pramenů? Rád a ochotně jsem tuto dovednost předal Rupertovi Sheldrakeovi, autoru dodnes nedoceněných a velmi originálních teorií morfických rezonancí, tedy také důsledků a příčin vzniku tvarů a fyzikálních věcí (a tvarových zářičů, což je na jiný, další blog v budoucnu)
Všeobecněji, zatímco ortodoxní věda již pár století vyznává vlastní „objektivní“ paradigma, našli se a nacházejí alternativně myslící autoři, kteří namítají: Přirozený prostor (tedy ten přírodní, ne geometrický a lidmi vymyšlený a chápaný, pozn. aut.) není svým obsahem omezován, nýbrž otevírán. Právě v tom spočívá jeho přirozenost! Vždyť přirozenost, natura, znamená doslova „to, co se zrodí“, píše ve svém článku Tao biologie Zdeněk Neubauer, a pokračuje: Jsem přesvědčen, že Tao (staročínský termín právě pro tyto jemné ale vše ovlivňující energie, pozn. aut.) je označením právě pro toto tajemství přirozenosti, pro schopnost přírody neustále přesahovat a překračovat samu sebe (transcendovat). V tom je sama příroda „nad-přirozená“ (metafyzická). Tato její zázračná povaha však přitom odpovídá přirozené, každodenní, běžné vnitřní zkušenosti…Do rigidního a hotového pseudoprostoru objektivní reality, do něhož se tradiční metaparadigma rozhodlo všechno umístit, se naproti tomu život nevejde. Je v něm místo nanejvýš pro umělá, druhotná jsoucna, a to ještě v omezeném množství. (Také proto se nedá se členy klubu skeptiků Sysifos a jinými scientisty vůbec domluvit.) Pro přirozená jsoucna – tj. taková, jejichž bytí spočívá v tvůrčí sebeproměně – tady není místo vůbec… Mechanický prostor prostě nezná Tao. Je to prostor pouhých statických projekcí, nikoli prostor tvořivého vývoje.
Podobně (a mně mile) kacířsky píše a přednáší již od roku 1984, kdy vydal svou převratnou knihu o morfických rezonancích, i další současný ale provokativně uvažující myslitel: Fyzika se také pomalu dostává ze staré představy mechanistického vesmíru, prohlásil později Rupert Sheldrake v rozhovoru pro americký časopis WIE (What Is Enlightment), když komentoval současnou změnu paradigmatu (které si čeští odborníci na všech úrovních tvrdohlavě nevšimli a stále nevšímají). Předpoklad, že tady existují nikdy se neměnící universální zákony od samého začátku, je jen čirý předpoklad. Není pro to žádný empirický důkaz. Na místo toho se v posledních letech zjišťuje, že právě ty neměnné zákony a konstanty se různí. Např. taková konstantní rychlost světla. Jestliže se podíváte na údaje, tak zjistíte, že v posledních padesáti nebo stech letech se konstantní rychlost světla vlastně neustále mění. Tyto fluktuace jsou považovány za jakési experimentální chyby…Věda je založena na metafyzických předpokladech o podstatě vesmíru, souzní Sheldrake s Neubauerem a dalšími. Velká část mé práce je založena na předpokladu, že tzv. zákony přírody možná nejsou vždy neměnné…a ony se podle mého názoru skutečně vyvíjejí, nejsou to zákony, možná to jsou spíše zvyky. Možná je to spíš určitá paměť přírody.
Naznačuji, že čím dříve si zvláště v nynější době krizí a nutné transformace všeho uvědomíme pasti svého pohodlně rigidního myšlení, a čím méně budeme spoléhat na „neměnné“ společenské (vztahové, porodnické, psychologické) a vědecké zvyklosti, a jako buddhisté, nebudeme čekat nic, ale budeme připravení na všechno, tím snadněji pak spatříme jak pasti svého myšlení, tak odpovědi na právě kladené otázky (které s sebou již nesou energie odpovědí): protože to všechno pružná, nezkostnatělá mysl fungující na principu symbiózy hmotných neuronů a nehmotné energie vědomí umožňuje.
P. S.: Jemným a (makro i mikro) morfologizujícím energiím jsem se věnoval systematicky: např. ve čtvrtletnících Mana a Baraka jsem se otevřeně a obdivně hlásil ke svým dvěma (alternativně) myšlenkovým, a dodnes nedoceněným a nepochopeným inspiracím: Rupertovi Sheldrakeovi (viz třeba mé články v časopisech Barka 3 a 5, předmluva ke knize Teorie morfických rezonancí, Elfa 2002), a Zdeňkovi Neubauerovi (viz jeho články v časopisech Mana 3, 4, a Baraka 3 a 9). V nultém čísle čtvrtletníku Baraka jsem zveřejnil svůj článek o energii krajiny, v šestém čísle jsem se hned několikrát věnoval staročínskému (a především hongkongskými současnými architekty rehabilitovanému) umění geomantie, tedy jak optimálně umístit stavbu do prostoru (krajiny ale i bytu), feng šuej, a v čísle 11 i kruhům v obilí. Vše souvisí a je dohledatelné na mém blogu.
