Měla by žena o přirozeném tajemství své vagíny mlčet? A slyšíte to? I když jen čteme pojem „vagína“, v mnohých z nás okamžitě naskakuje představa sprostého slova, které – byť je ženského rodu – nám zní vulgárně a pubertálně mužsky. Podobně nepatřičně v případě ženské sexuality zní násilné a nepřirozené mužské slovo orgasmus, a ožehavé je to i s dodnes tak nečistým slovem (a procesem) menstruace. Možná proto, že muži ženám tajemství zrození života záviděli, začali o měsíčním cyklu krvácení v obranném gestu mluvit jako o něčem nečistém a hodném ukrývání (dokonce i dnes reklamy na vložky pokrytecky používají ke znázornění krve modrou barvu).
Stejně pokrytecky a povrchně se v mnoha kulturách hovořilo i o porodu a placentě, porodníci se dnes starají nikoliv o miminka nebo děťátka, ale zárodky a plody, a novorozencům se v porodních sálech co nejrychleji přestříhává pupeční šňůra, takže jsou zbavováni přirozených dávek kmenových, léčivých buněk. Nebylo by pro ženy a společnost lepší přestat takto úporně utíkat před tajemstvím přirozenosti vagíny? Není právě v době všelijakých krizí čas na zamyšlení o tom, jakým věci, jevy, sebe a svá těla a dobu pojmenováváme? Ovlivňuje nás to totiž víc, než jsme ochotni připustit.
I ty největší demografické trendy, právě tak jako ekologické krize mají částečně původ v téměř nepostřehnutelných drobných věcech – jako cesty do pekel vydlážděné dobrými úsmysly. Někteří naši všímavější předkové dobře věděli, že jméno a vstup do světa mužů si musí puberťák zasloužit, nebo že jazyk běžného života by se neměl promísit s jazykem duchovnosti (viz sanskrt). A tak může platit, že stále klesající porodnost má možná souvislost s emancipací žen a deodoranty, stejně jako rozvodovost a nekompatibilita párů s hormonální antikoncepcí.
Je to, jako ostatně s mnohým v životě lidském, až paradoxní: máme problém s pojmenováním věcí a procesů souvisejících s něčím tak přirozeným, k čemu nás lidi (a savce a všelijakou další havěť na planetě) navnadila evoluce: abychom předali geny do další generace, abychom se rozmnožovali. Přičemž, aby to nebylo jednoduché, je akt lásky k tomu všemu navíc ještě i vrcholný atletický výkon, a bez endorfinů a jiných přirozených opiátů by se jej zcela jistě většina dnes tak zhýčkaného a líného lidstva brzy celkem bez námitek vzdala.
Tak trochu do celé věci vstupuje i naše západně křesťanské zadání: máme jako motto (a měli jsme pro jeho potvrzení a připomínku donedávna téměř v každé světničce nad dveřmi kříž) ve vínku ukřižovaného člověka, a „díky“ špatnému, protože mužskému překladu z aramejštiny, jsou jako symbol utrpení vnímány i porodní bolesti. Přičemž přesnější překlad biblického výroku by měl znít: namáhavě roditi budeš… ve smyslu podobné námahy, jakou je i vášnivé milování. Nejen krása a dokonalost, ale i ďábel tkví v detailu, a my sami i celá společnost se vyvíjíme i pod vlivem nenápadných, ale o to víc normotvorných maličkostí, jako jsou jen slova.
Aby toho paradoxního nebylo málo, je tu i druhá, odvrácená tvář naší obavy s respektem pojmenovávat kdysi tabuizované. Mám na mysli počet sprostých slov, která označují lidské pohlavní orgány a činnosti spojené s fyzickým milováním (mimochodem, na českých zdech tak populární kosočtverec funguje jen a jen u nás, nikoliv v cizině, kde znám není: i to o něčem vypovídá). A co teprve, když je z mužského vulgárního slovníku začínají do toho svého (v rámci na hlavu postavené emancipace) přejímat ženy…V takovém případě pak dospívám k názoru, že právě pro ženy, přestože jsou evolučně ustrojeny k tomu, aby mluvením odpočívaly, by měl platit lehce parafrázovaný výrok geniálního, i když podivínského filosofa Wittgensteina: o čem se nemůže mluvit – a já dodávám – s láskou a respektem, o tom by se mělo mlčet. Jinak se vytrácí právě to nepopsatelné, co platí nejen pro umění, ale i pro nejhlubší lidské emoce. Vidle, na které si tak sprostě uvažující člověk nabíhá v případě pojmenovávání přirození (a aktivit spojených s vyměšováním a souloží), tkví v tom, že jen vyslovováním těchto vulgarit člověk programuje sám sebe a, světe, div se, úchylka se stává (zlo)zvykem, rutinou a posléze potřebou…
Je možná nejvyšší čas, právě tak jako to dokázali nejlepší vědci, poctivě si přiznat, že věci a procesy lidské a životní nelze prozkoumat a tedy poznat tím, že je rozebereme na součástky. Anebo že zmizí, když se budeme tvářit, že neexistují. Anebo pominou, když o nich budeme mluvit a myslet vulgárně. A zároveň, což je možná ještě důležitější, pokorně respektovat fakt, že tak jako z hlediska kvantové fyziky, i v životě běžném sám proces zkoumání, pojmenovávání a tázání ovlivňuje a někdy i poškozuje to, co je zkoumáno.
Co mám na mysli? Nás i naše okolí ovlivňuje negativní naladění našeho myšlení a konání. Právě tím, že neustále řešíme život jako Problém, a ne jako tajemnou a přirozeně rozumově nepoznatelnou Radost, trénujeme problémy, a v konečném důsledku naší činnosti je také máme. Právě tím, že na rozdíl od domorodých kultur a třeba dávných Indů a Číňanů vnímáme akt přirozené nahoty a rozmnožování jako něco primitivně sprostého, co je třeba středověce utajovat a skrývat, ovlivňujeme i své současné a budoucí přístupy k přirozenosti a milování a svá hodnotová měřítka i ve věcech lásky (ač alespoň v poezii, v hudbě a v malířství či sochařství stále ještě vzýváme činnosti spojené s láskou, i tou tělesnou, jako vrcholné okamžiky života člověka). A nevyřeší to ani druhý extrém – záplava podrobně detailních obrázků vagín všech druhů a velikostí v porno časopisech a na internetu.
Jakmile začneme ze sexuality a jejího přirozeného prožívání dělat „problém“ (a navíc další bod programu militantního feminismu), vulgární pojmenovávání a i ty nejplamennější diskuse se stávají jen dalším přikrmováním ega, další slepou uličkou a kontraproduktivním snažením.
Zatímco napružené ženy bojovnice místo své ženskosti úplně zbytečně po- a zne-užívají mužské a tedy negativní techniky „boje“ za prosazení svých individuálních zájmů, zapomínají na možnost a nutnost jít (i v diskusi) na počátek všeho (ab ovo). A tak se pak stává, že ženy jsou spolu schopny mezi kávou a zákuskem mluvit o délce, kvalitě a četnosti orgasmu, ale stále ho dodnes, prudérně a pokrytecky, odmítají spojovat s porodem. A na fejsbuku se maminy chlubí utrpením a oznamují, že už to porodily.
Vždy je ale lepší a nakonec i levnější pracovat spíše preventivně. Raději nebýt vulgární, než se pak od vulgarity všemožně čistit – třeba i respektováním a uchováním tajemství milování a přirozenosti pohlaví. To je přitom přesně to, co tak láká muže: už byli ve vagíně stokrát, už ji (studijně anatomicky, vizuálně i hmatově) prozkoumali tak či onak, a stále je to, zaplaťpánbůh, neodolatelné a nepochopitelně lákavé tajemství… Ženský mozek byl evolucí stvořen se smyslem pro drobný detail, rovnováhu, estetiku, měkko, pečování o druhého a přijímání, zatímco mužský je vzrušován oblinami, musí pátrat, dobývat „poklad“ (nebo lovit jelena) a (roz)dávat. A vrátí-li se muži i ženy ke svému přirozenému evolučnímu zadání, sprosté se pak stane přirozeně prosté… přirozeně přirozené…a krásné. Jako při (z)rození fotografií květiny či krajiny…
P. S.:
Nepsala jsem dlouho, méně čtu, více žiju, i když Tvé články si nenechám ujít nikdy. Ale až ten dnešní mě zas jednou přiměl k reakci (úžasný článek, rozhodně si dej pašáka :-)).Všiml sis, že pro vagínu neexistuje slušné spisovné české slovo? (Ostatně ani pro penis, když pomineme obstarožní slovo pyj, které kupodivu není ve vyjmenovaných slovech, ač by tam patřilo :-D). Buď slovo převzaté – vagína, pak několik opravdu sprostých označení (to nejvulgárnější prý pochází z francouzského výrazu pro „malou kočičku“ a zůstalo tu po Napoleonových vojácích), nebo pojmenování pro děti, třeba buchtička nebo pipinka, a pak i opravdu hezká slova (ale používaná spíš v pornu) jako mušlička, štěrbinka nebo broskvička, ale nic použitelného ve spisovném textu – jak je možné, že čeština vůbec nemá slovo pro jeden z mnoha tělesných orgánů, když všechny ostatní pojmenované jsou? Vagína je dost novodobé, a navíc jak z lékařského odborného textu :-(. Nebo se použije praštěné a tak nepřirozené slovo „přirození“ :-D.
Původ zveřejněných obrázků krajin (a květin) zde
