…i když ani tohle vyjádření není tak zcela relevantní, protože i sloveso je jen slovo, které – zvláště když nás ho učí rozebírat a časovat – představuje pouze velmi přibližný pokus o zhmotnění a zastavení vlny. V tomto smyslu jsou výborné pohádky, fantasy a hlavně sci-fi: trénují fantazii a učí racionalitu vymýšlet si věci a jevy ve fyzickém světě nemožné. Jistým způsobem jsme my, hmotní a hřmotní lidé, zároveň i způsob, jakým vlny zkoumají (a možná vychutnávají) samy sebe. Zvu k dalším trhlinám (v jinak pohodlné realitě) a potěšení z takto otevřeného myšlení…
Už jsem na toto téma kdysi cosi psal, a dnes umím nasednout na vlnu života a jeho nabídek v jakkoliv omezeném prostoru bytí: poprvé jsem to trénoval měsíc v cele japonského zenového kláštera v Naře v roce 1979, po druhé dva měsíce v cele ruzyňské věznice v roce 1986, a teď už si to užívám nepřetržitě už více jak rok v pronajaté cele na Smíchově. Zkušeně nic nečekám, nic si nepřeji, ale jsem připraven na vše. Tehdy v 80. letech jsem pak navíc v dnes legendárních amerických (a hlavně kalifornských) měsíčnících s ušima červenýma vzrušením čítával rozhovory s představiteli hnutí New Age, a před usnutím si pak vychutnával rozkoš z myšlení: inspirací mi tehdy byly krátké věty, které propichovaly mou realitu a zněly tehdy jako z ještě nenapsaných románů sci-fi. Například: Bůh je černoch. A je to žena.
Revue Prostor pořádá v sobotu 7. prosince večer při příležitosti vydání speciálního čísla, věnovaného kalifornskému hnutí (pátrání po celistvosti ve fragmentovaném světě). Je příznačné, že v roce 1992 (kdy jsem opět jel na dlouhé vlně) mi otiskli práci Na okraji (a rozhovor s Rupertem Sheldrakem, a jinde mi vyšel sborník překladů referátů z 12. mezinárodní konference transpersonální psychologie Na vlnách změn, ČT v přímém přenosu odvysílala můj koncert na tibetské mísy ze zrcadlové síně Klementina, a v jinak nepřístupné zahradě Šternberského paláce na Hradčanech jsem uspořádal besedu s Ram Dassem), což snad tehdy napomohlo i nesamizdatovým českým čtenářům pootevřít trhlinu v jejich tehdejší realitě… Z pohledu vlnového světa kvantového vesmíru pravděpodobných možností bylo a je nejen mé nadšenectví sebenaplňujícím se proroctvím, i když mu to, zvláště v naší kotlině, trvá.
Jsou-li svět a hmota spíše energií nabité prázdno potenciálních vln, pak posledních více jak dvacet let rozhodně nebylo ztracených, ač si to většina současníků zklamaně myslí. Právě tak jako „hnutí“ hippies, bez kterých by neexistovala ani svoboda rockových posunů v umění vytvářet písně a komponované celky (kluci si začali svobodně a umanutě hrát), ani množství jiných forem kultury, politických oblev a tání zkostnatělých předchozích generací, i hnutí Nové doby přes pozdější komercionalizaci (a zatvrzelý odpor různých klubů skeptiků zaštítěných nálepkou jediné Vědy, připomínající surfery, marně se znovu a pracně pokoušející naskočit na vlnu, ale prostě ji míjejí, a pak píší vědecké práce o tom, že ta správná vlna neexistuje) sehrálo a hraje svou emancipační roli.
Kde taková vlna změny společenského (nejen vědeckého) paradigmatu začíná (u kultury, ekonomičtí, političtí a bankovní panáčči, v kultuře) a kde končí, si většinou nejsme schopni uvědomit, protože jsme buď právě v ní, anebo na ní dokonce jedeme. A platí to jak o několika tehdy výstředních myslitelích, básnících a pionýrech, tak o mladších a již zkušenějších surferech na vlnách další generace. Ti už ale, pravda, nemusí podnikat to, co jejich předchůdci museli tvrdě, někdy i za cenu vězení obhajovat… Pomohu si příkladem z oblasti výpočetní techniky: když vynálezkyně principu, na kterém fungují dnešní mobily a GPS, publikovala v 50. letech min. stol. své závěry, klepali jí na ramena, jak je to chytré, ale zároveň mávali rukama nad případnou užitečností tak abstraktní vědy. Nikdo, ani ona sama, nebyl schopen dohlédnout konec vlny, která se ještě stále cunamicky a transformativně řítí námi stále ještě většinově neregistrovaným časem a prostorem doby.
Vizionáři a snílci všech zemí a dob jsou neustále, nějak, záhadně a nespočitatelně, navíc přirozeně nepředvídatelně propojeni, a každý z nich, i ti ve své době nejvysmívanější, přispěli svou troškou nadšení k vlně společenského vývoje myšlení. Navzdory věčným snahám byrokratů a krátkozrace myslících psychopatů v čele bank a korporací tyhle nepraktické lidi bojkotovat lze naštěstí pro nás všechny konstatovat, že z dlouhodobého hlediska nakonec tihle blázniví surfaři na vlnách fantazie a dobového nepředstavitelna (z)vítězí na celé čáře. Nikdo dnes nezná jména ve své době mocných politiků, ale všichni slyšeli o Picassovi, Joyceovi, Henry Millerovi, Ginsbergovi, Snyderovi či Johnu Lennonovi (kterému jeho tetička, u které vyrůstal, neustále vyčítala: Johne, nech tu kytaru, ta tě neuživí…).
Ono niterné puzení hrát si, tvořit a nakonec třeba i pochopit své potenciály a poslání totiž odedávna a přes lineární čas propojuje nehmotné dědictví dávných snílků všech dob a kultur se světem nepředpojatého myšlení skutečné (protože hravé, tvůrčí a zdravě zvědavé) vědy. Svět je, opakuji, sloveso, a to je vlnou stejně jako náš život se všemi jeho zázraky (i s naprosto zbytečným, námi lidmi samoobslužně vytvářeným utrpením). Jinými slovy, pokoušet se komentovat, natož změnit směr a výšku vlny někde na jejím konci, jak to dělají materialistické vědy, je nemožné. Vždyť vždy tvoříme budoucnost teď a jedině nyní tím, co a jak děláme a hlavně myslíme a zkoušíme realizovat Here and Now (Teď a Tady), jak znělo hlavní motto nejen kalifornského hnutí.
Nejen z tohoto hlediska posledních dvacet českých let nebylo, opakuji, a není ztracených v blbé náladě: to jen, právě tak jako v duchovním vývoji člověka, mysl občas předběhne tělo, a jedna část vývoje pak musí dohnat jinou, aby nedošlo k úrazu. Holt jsme kusy své historie v českých hospodách a parlamentech neokecali a teď si je musíme zopakovávat. Ale zase máme jako KPZ smysl pro humor, a ve vtipech jsme pravohemisférovější a tím pádem intuitivně přesnější a moudřejší:
Američan, Francouz a Čech měli smrtelnou dopravní nehodu a stojí frontu před branou do nebe. Čert, který je má na starost, jim navrhne: Kluci, já mám dneska narozeniny, takže pro vás mám návrh. Mějte přání, a když vám ho nedokážu splnit, vyhráli jste a půjdete támhle naproti ke svatému Petrovi do nebe. Když vám přání splním, nic se nedá dělat, půjdete k nám do pekla. A tak Američan si přál zlatý Cadillac se stříbrnými koly a diamantovým volantem. Lup ho, už tam stál, a amík šel do pekla. Francouz si přál jachtu s devětadevadesáti kajutami, ve kterých se povaluje devětadevadesát nahých dívek, každá v jiné barvě pleti. Lup, už tam stála, a šel do pekla. Čech se upšoukl a měl přání: Pochromovat.
Evangelium (radostná zvěst) je nabíledni: Lidé, hrajte si, blbněte a neberte všechno tak osobně a navíc vážně… A nad lamentováním starší generace (uvězněné a naplno zaměstnané půtkami na dobově rozbouřených hladinách v hrnečcích zvyků a kultury), že svět je stále horší a dobře už bylo, mávejte rukama právě tak, jako oni jimi lomí nad vámi. Nikdo z nich totiž, jako ta Lennonova tetička, ještě netuší, na co svým blbnutím trénujete vy, anebo jak si hrají vaše děti, čím se budou živit a co z dnešních pitominek a nepraktičností, kterými se zabývají, změní svět.
Protože ty nejpřevratnější vlny jsou také nejméně předvídatelné a často i časově nejdelší… protože bůh v každém člověku, a zvláště v těch tak geniálně jiných, až ve své době nepochopených, je sloveso… a neustále vytváří další hravé vlny potenciálních změn.
P. S. Mimochodem, neodpustím si (s výše uvedeným meziřádkově nepřímo související) osobní poznámku: dlouho jsem obdivně nechápal, jak mohli mnozí velcí mužové a ženy lidských dějin pracovat a vytvořit ohromná díla s chronickými bolestmi a nemocemi: dnes umím bolest strčit do hary, prostě si jí nevšímat, a tak se zabrat do psaní (uprostřed nocí beze spánku), že jsem pochopil i jejich motivaci a výkonnost.
