Západní myslitelé se stále brodí v salónních diskurzech a na rozdíl od zenových mistrů všech dob trpělivě a slepě dobrovolně padají do pastí jazyka. Tak jako západní cvičenci jógy a obdivovatelé indické a čínské středověké duchovnosti padají do pastí vnější formy a špatných překladů, ani filosofové posledního půltisíciletí se pastem ukrytým v jazyce nevyhnuli (až na několik čestných výjimek). Kdykoliv totiž pracujeme s všeobecnými termíny (například společnost, ale i vypínač), už jsme v pasti, a zenový učitel by nás rovnou přetáhl holí, aby nás varoval a vzpamatoval.
Už v 80. letech min. stol. jsem napsal fejeton s názvem Vypínač je, když není. V jeho duchu bych dnes mohl uvažovat o tom, že společnost neexistuje, nebo že teprve když „zemře“, můžeme ji, podobně jako mrtvé jazyky, odborně studovat. Nabízí se i jiná, anatomická paralela: tělo (ať už rostliny, zvířete, nebo člověka) také můžeme v klidu a objektivně vědecky studovat, pitvat, rozebírat a analyzovat, až když je v herbáři, pod mikroskopem, nebo na pitevním stole.
Zpět k metafoře vypínače a pasti jazyka: vypínač je chybějící kousek drátu v obvodu. Když je vypínač zapnut, drát je souvislý, proud prochází a žárovka svítí. Vypnutím vypínače drát přerušíme a potvrdíme tak existenci a účel vypínače tím, že funkčně existuje, jen když drát (v tom kousku, kterému říkáme vypínač) neexistuje. Zavedená, automatická, tedy zbrklá a povrchní logika jazyka nás ale nutí nikdy nedojít k závěru, že vypínač je, když není… V tomto kontextu jsou plané i všechny výkřiky politiků o nutnosti společenské změny, protože společnost je jen množinou jedinců. A stejně tak měli pravdu dávní taoisté a konfuciáni, když tvrdili, že nejlepší panovník (systém vlády) je takový, o kterém lid vůbec neví…
Když dnes čtu úvodníky a titulky novin, napadá mne, že snad konečně nastal čas, kdy je to, co tvrdí a probírají angažovaní filosofové (Bělohradský), nepředpojatě myslící vědci (Cílek), sečtělí a informovaní sociologové (Keller), sem tam bráno vážně. Dochází tak k zajímavému posunu, který zmiňuje i berlínský filosof chorvatského původu Boris Buden (viz dlouhý rozhovor v A2 24/13): To, co jsme kdysi nazývali společnosti, dnes nacházíme v kultuře. Je jazykem, v němž se společnost vyjadřuje, jelikož ztratila svůj vlastní V prizmatu tohoto tvrzení vzpomínám na své samizdatové úvahy na téma, jak důležitá byla tehdy amatérská tvorba českých rockových snaživců o uchování svobody v 70. letech minulého století (nad kterými si i rockeři v malostranských hodpodách ťukali na čela). A uvědomuji si, jak smutné a až životu nebezpečné je soudobé, stále až orwellovsky nefunkční ministerstvo kultury, jak smutný je i zatím nevyjádřený celospolečenský vděk za každého umělce, který umanutě a riskantně tvořil navzdory režimu.
V souvislosti se svou dnešní úvahou musím ale zmínit i ty, kteří se tehdy intuitivně pokusili své materialismem a totalitní ideologií ušpiněné mozky vyčistit pokusy o meditaci a alespoň povrchním ponorem do praktického buddhismu. Škoda, že už tenkrát tyto pokusy ztroskotaly mimo jiné právě na ztracení se v překladu (súter, kóanů, základních dálněvýchodních termínů): tehdejší česká sangha se vzápětí rozpadla v žabomyších sporech, jestli zpívat sútry v sanskrtu, v originálu mistra (japonsky, nebo korejsky), nebo v češtině.
Podobnost některých současných filosofů a sociologů se slepými mudrci, kteří zkoumají slona a tvrdí, že slon je sloup (jak tvrdil mudrc, který zkoumal nohu), silná hadice (ten, který zkoumal chobot) či stanová plachta (mudrc, zkoumající sloní ucho), je přímo symptomatická. Profesně slepí jsou nevědomky i mnozí dnešní vědci: Molekulární biologové zkoumající bakterie netuší, co dělají a co objevili kolegové v laboratoři vedle, kde pracují s kvasinkami: každé odvětví má svůj jazyk, svůj vlastní časopis, odborný slovník, a vzájemná domluva bývá obtížná (napsal biolog a teolog Marek Vácha, LN 30. 11. 2013) Nebo: Ekonomům převládajících myšlenkových škol stále něco podstatného uniká… dluhy jsou z principu nesplatitelné. Bankroty a chronická zadluženost všech subjektů, od státu přes firmy až po domácnost, je zabudovaná v samé podstatě našeho finančního systému… (Adam Wotruba v knize Paradox úroků, viz Sedmá generace 5/13). Také proto jsem nesčetněkrát velebil spíše jazyk umění než vědy, a proto jsem také „přednášel“ pomocí hudby a později i vibrací tibetských mís v prostorech kostelů ve smyslu dávného citátu: Hudba je lepší než slova, protože je přesnější než slova.
Motto hnutí new age Jednej lokálně, mysli globálně se svou pozdější tak důležitou modifikací Změň se individuálně tak zůstalo nejen u nás (bohu a tomuto hnutí žel) nerealizováno dalších jednadvacet let. Společnost, režim, systém, StB, KSČ(M), ODS anebo Ministerstvo zdravotnictví jsou přitom jen abstraktní pojmy a jevy, které začnou principiálně fungovat, až když se naučíme jednat ne s nějakou všestranně nezodpovědnou abstraktní veličinou, ale s jedinci, po kterých budeme vyžadovat přímou právní, trestní a hmotnou zodpovědnost. Jak adept duchovna, tak společnost potřebují čas, aby myšlenka nepředběhla hmotu a nedošlo k nějakému úrazu. Ale jednadvacet let je snad dost dlouhá doba a všeobecná krize vůkol nás je snad dostatečně průkazná, aby nastal čas nejen pasivního čtení, ale aktivního kladení správných otázek…
