Co je platné, že už staří Řekové věděli, že Historia magistra est, když je třída plná slepých a hluchých žáků, posteskl si parafrází známého citátu i jeden český komentátor, a já postesknutí Holanďana Jacoba van Bloma o slepých a hluchých použiji ke komentáři toho, co se dělo na a po koncertu v čajovně Dharmasala. Omlouvám se těm několika pokročilým a nadšencům: brblal jsem v čajovně, brblám i teď, protože nemůžu jinak: jakoby se u nás už docela potratil respekt ke kvalitě (nástroje, stavby, blogu, knihy, koncertu, člověka).
Koncert v krásně zařízené a provozované tibetské čajovně v Karlíně byl po delší době výjimkou, hrál jsem na místní mísy, jak nejlépe jsem uměl jen asi 17 minut, protože velká část posluchačů nevnímala zvuky mís, ale spíše své naučené postoje a fráze: místo aby se jejich bzučivé úly mezi ušima postupně vypnuly, naopak zapnuly obvyklý rej komentářů a postojů. Na počátku setkání jsem poznamenal, že se historie vrací na místo činu, že na Karlínském náměstí jsem uspořádal přesně před dvaceti lety tehdy zdaleka největší koncert na tibetské mísy: sešlo se nás kolem dvou set (a mís bylo přes sto), všichni otevřeně trpěliví, postupně tiší, soustředění a otevření. Hrával jsem tehdy běžně tak 40 minut, než jsem cítil, že už jsou posluchači plní…
Včera jsem si užíval svůj vlastní souzvuk s mísami. A kdybych se neostýchal rušit, tak bych se smál i plakal nahlas, napsal jeden pokročilý student, a druhý přidal: Ten koncert na mísy mě dostal. To bylo poprvé, co se mi po víc jak hodině meditace vsedě nechtělo ani pohnout, natož vstávat. Nohy i tělo byly úplně v pohodě, prokrvené, a mysl utichlá… Když dozněla poslední miska koncertu, slyšel jsem zvenku snad kroky nebo nějaké tiché klepání, které přesně rytmicky navázalo na vibrační křivku toho posledního doznívajícího zvuku mísy…
I já jsem si to užil. Pak se ale ozvala dotčená ega (i mí studenti si toho všimli): Zajímavá byla rovněž následná rozhořčená reakce těch, jejichž ega se cítila být tvými slovy dotčena a ohrožena. Pěkná ilustrace toho, o čem jsi mluvil, napsal jeden, a druhý si postěžoval: Jen mě trošku mrzí, že jsem musel tak rychle začít řešit kóan, co udělám, když někdo začne odklepávat popel na buddhu (rušit doznívání krásné přednášky tím, že z chuděry mísy vyloudí tak nepříjemné zvuky).
Nejde o to, že někdo je na začátku Cesty, nebo nikdy předtím mísy nebo jiné zvuky dokonalosti neslyšel. Jen mne překvapila intenzita netolerance a absence respektu k prostředí a k situaci. Jistě, před třiceti a více lety se začátečníci chovali stejně humpolácky, ale bylo jich jen pár a rušili jen chvíli, pak je síla nadšení převahy těch jiných zastavila. V průběhu nynějšího koncertu si jedna mladá blondýna v první řadě opakovaně zapalovačem ožehávala nějaký kousek uhlíku, a pak byla první, která se zeptala: Jaká byla vaše první? Vypadala dotčeně, když jsem zvedl obočí a podivil se, co jí pomůže informace o tom, jaká byla má první… Žuch, bylo určitě slyšet mé zklamání a padnutí přece jen jakés takés naděje, že třeba tady a teď, na koncertu tibetských mís, budou přítomní jiní, přinejmenším jako ti před dvaceti lety.
A neplatí případná potenciální námitka drzých začátečníků o tom, že dotčen jsem byl spíše já. Šlo a i dnes jde o to, že společnost neumí a není schopna tyhle (čím méně poučené, tím drzejší) zneužívače situací (kteří přece mají právo na svou zábavu, a kteří, tak jako kuřáci, jenž nejsou schopni empatie, prostě nejsou schopni pochopit, o čem to tady píši) zastavit, umravnit. Neumí dát najevo, že si nenechá několika provokatéry s abnormálně přerostlými egy přerušit a pokazit už už dosažený pocit nepopsatelné harmonie a dokonalosti.
V tomto smyslu byla atmosféra po koncertu reflexí naší současné společnosti: několik psychopatů svými eskapádami a absolutní absencí základní schopnosti empatie terorizuje a zpřízemňuje všechny naděje, které jsme vkládali do možné transformace materialismem a pokrytectvím pokřiveného režimu. Kvůli několika procentům zlodějů a násilníků máme zbytněle nefunkční soudní systém, práva se u nás nedovoláte, zámky na dveřích, v autech a na kolo jsou stále silnější a dražší…Abychom si rozuměli: neviním je, protože i oni jsou oběti obětí traumatických porodů a mnoha generacemi pokrytectví, ale je mi líto, že ti, kterým to vadí, jen pasivně mlčí, i když trpí (viz i výše citované reakce studentů)…
Žuch, opadla ve mně i naděje, že snad po letech dorostla nová, všímavější, neverbálně otevřenější a pozornější generace. Nesnesitelně snadná pravděpodobnost, že se současní začátečníci života nechají obalamutit nejen nabídkou cigaret a jiných zážitků, totiž každým rokem narůstá – Češi a Češky vedou světové statistiky spotřeby piva, drog, cigaret, a jsou první i ve výskytu rakoviny tlustého střeva i v počtu supermarketů na počet obyvatel. Historie výstavby paneláků, zabírání center a okolí měst překladišti, úbytek orné půdy nebo marné varování západních intelektuálů před pádem do konzumerismu nám rozhodně nebyly učitelkou: nepoučili jsme se a s dvacetiletým zpožděním jsme ochotně naskákali do pastí současné krize západní společnosti. A rezonuje to i v chování současné mladé generace, jak v pravopise, ne-vzdělanosti, oprsklosti, tak na koncertu tibetských mís.
Začal jsem hned po sametu používat na „probuzení“ svých spoluobčanů právě zvuk, jinou hudbu, a především tibetské mísy (nebo mantry či alikvotní zpěv), které jediné mají sílu natrhávat stávající a vlastně pohodlnou ego-realitu v myslích ignorantů. Hlavy a mozky naprosté většiny českých mladíků a mladic jsou dnes tak přeplněné nabídkou všeho hned (nebo na půjčku) a časopiseckých receptů na život, že už ani dokonale rozumem neuchopitelný zvuk zpívajících mís nemá šanci onu iluzi vytvářenou programy ega a doby natrhnout, nebo dokonce prorazit.
Nejde a nešlo jen o publikum v čajovně: zklamání z mladých psychologů, religionistů, i studentů duchovnosti jsem zde již několikrát ventiloval. Chtělo by se povzdechnout: Co bylo platných čtyřicet let mého nadšení při studiu a poté výuce praktické a české duchovnosti? Co bylo platných dvacet let práce se zpívajícími mísami? Co je platné vše, co jsem dělal a udělal a pokusil se předat?
P. S.: Přesto se 1. února od jedné odpoledne na sobotním odpoledním workshopu v čajovně Dharmasala opět pokusím podělit o své zkušenosti s výběrem mís, jejich terapeutickým i duchovním používáním a nekončícími vibračními možnostmi. Protože nemůžu jinak.
