Šangri-La je smyšleným místem, které se objevuje v knize Lost Horizon (1933, v češtině Ztracený obzor) od britského autora Jamese Hiltona. Šangri-La se stalo synonymem pro ráj na zemi, ale jedná se také o mýtickou himálajskou utopii, zemi žijící v neustálém míru a štěstí, izolovanou od okolního světa. Toto slovo také připomíná snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele Západu místem záhad a tajemství (citováno z české wikipedie). Pod názvem v titulku začne v tibetské čajovně Dharmasala na Karlínském náměstí (Peckova 15, naproti kostelu) ve středu 15. ledna od 19:00 můj koncert na jejich tibetské mísy (které si tam hodinku předtím vyberu), spojený s následným povídáním (viz níže).
Jen dvě čtenářky se mne totiž e-mailem dotázaly, jestli jsem ztratil inspiraci, že nemají na mém blogu v Novém roce (poslední blog jsem tam zavěsil den před Silvestrem) co číst. Hm. Nejde o inspiraci, ta se vždy najde, a v počítači několik rozepsaných blogů a zamyšlení mám, ale chybí mi důvod k dalšímu házení hrachu na v tomto případě virtuální stěnu. Vše co bylo třeba jsem totiž, jestli jste si nevšimli, dávno napsal, sem tam i zpátky a znovu okomentoval, potřebné a nezbytné metody a možnosti popsal, různá desatera pro vás sepsal, řadu hyperblogů (uvnitř s hypertextovými odkazy na další blogy s hypertextovými odkazy) sestavil, několik přednášel nechal natočit a umístil na Youtube (hledejte pod heslem Vlasta Marek), a nic (nechal jsem si zjistit, jak moc na odkazy v blozích klikáte: kromě několika stálých čtenářů a čtenářek vůbec neklikáte). Asi jste v současné nabídce zábavy ztratili důvod, anebo motivaci. Možná jste většinou už (při vší úctě k těm několika zbylým aktivním čtenářům) příliš zmlsaní, než abyste se museli či dokonce chtěli trápit mými dlouhými souvětími a výzvami, abyste něco začali dělat, nejen o duchovnosti číst.
Skutečně hledající přitom už dávno naleznou na tomto blogu vše, co je třeba, a ještě budou muset v tom množtví (neumí-li používat vyhledávací řádek vpravo nahoře) dlouze pátrat, aby se neztratili v podružnostech, tedy Orientovali. Ti skutečně aktivní si mne totiž vždy našli… ať už v rámci duchovního poradenství po e-mailu, anebo dokonce osobně (a setkávají se se mnou).
Situace se stále opakuje: v 80. letech min. stol. jsme vždy, když jsme koncertovali někde v Ostravě nebo poblíž, nocovali u Holušů v Dolní Lhotě. Já tam zájemcům vozil své na psacím stroji naťukané překlady a komentáře. Jednou jsem je zapomněl. A dostal jsem téměř vynadáno, jak si to přestavuji, co že budou číst? Tak jsem jim tehdy řekl, že už jim nic pod nos nepřivezu, ať se naučí anglicky, a začnou něco taky dělat.
Dobře jsem udělal. Po letech jsem pak přednášel na Tibetských dnech v Ostravě, a ukázalo se, že jedna organizátorka je dcerou jedné mé posluchačky tehdy od Holušů, jenž začala hned jak to bylo možné jezdit do Indie a Ladaku, a k maturitě koupila své tehdy znuděné dceři, která netušila, co bude dělat a co ji bude zajímat, fotoaparát. Paní o dalších deset let později strávila nějaký čas v buddhistickém klášteru v Ladaku (na jednom mém semináři nám všem o svých nádherných zážitcích a transformativních zkušenostech popovídala). Dcera již několik let organizuje putovní výstavy fotografií právě z Ladaku, festivaly tibetské kultury jak v Ostravě, tak i jinde v Čechách a na Moravě, dovezla k nám skupinu mnichů z tamního kláštera, a pomáhá organizovat stavbu školy pro mnišky tibetského buddhismu právě v Ladaku. Našla svou životní inspiraci a motivaci.
Před téměř dvěma lety jsem při svém dvouměsíčním pobytu na Sklenářce potkal třídu bývalých žáků paní učitelky Holušové: ukázalo se, že jim tehdy dávala mé samizdatové překlady číst, a několik z nich (někdejší spolužáci se, dnes i se svými dětmi, každý rok setkávají, a jedna z nich mne i po sametu stále sledovala, i co se týká přirozených porodů) mé tehdejší překlady pozitivně ovlivnily. (Mimochodem, i na Sklenářce se situace vyřešila, kuřáci a podnikatelé odtáhli a nové osazenstvo pilně pracuje na obnově a uchování genia loci).
Čímž naznačuji, že totéž přeji i dalším. Kromě výše zmíněného koncertu budu totiž v nejbližší budoucnosti k vidění a slyšení jen osobně, jednou za měsíc ve středy právě v tibetské čajovně Dharmasala: tak když mne budetech chtít zažít naživo (a to je vždycky o moc hlubinnější než mne jen číst), budete se muset zvednout ze židlí a přijít. Po koncertu bude vždy následovat vzpomínání na historii tibetských mís (i se spoustou veselých a jiných příběhů z „natáčení“, a popisů různých česko-tibetských kulturních nedorozumění, ve smyslu naivního očekávání nějaké české variace Šangri-la). Ano, uvažuji také o možnosti pro přespolní: vždy jednu sobotu v měsíci tamtéž navíc uspořádám(e) workshop, testování mís a zodpovídání dotazů skutečných, tedy aktivních zájemců. Howgh, domluvil (a dopsal) jsem…
P. S.: Upozornění: abych vám to ztížil, místo je nutné a lepší si předem rezervovat na stránkách čajovny zde: http://www.dharmasala.cz/wp/15-1-vlastimil-marek-tibetske-misy-koncert-dharmasala/
