My, nadšení čtenáři dobré sci-fi víme, jak je důležité snít a odvážit se překračovat jak limity stávající vědy, tak vlastního myšlení… nejen při zkoumání vesmíru. Hvězdárny a kosmické teleskopy jsou stále výkonnější, ale mysl (a hravou zvědavost cenzurující status quo vědeckého paradigmatu) pokulhává. Objevily se zprávy, které mne vyprovokovaly ke komentářům (a naznačení, kudy by se případně mohly ubírat další dnes sci-fi a pozítří realistické a sestavitelné struktury myšlení, a pak i skutečné kosmické lodi na skutečnou cestu vesmírem). Ocituji, a podělím se s nadšenci o další dvě inspirace, po kterých by dobrému čtenáři (s nezglajchšaltovaným myšlením) měly zčervenat uši vzrušením…
Nejmyslitelnější uspořádání plavidla do vzdáleného vesmíru je koncept generační lodi, píše se v první zprávě. Ta se neobejde bez uzavřeného ekosystému, který zajistí dostatečné množství vody, potravy i vzduchu. Mnohogenerační výprava by navíc byla vystavena zásadním biologickým, sociálním i morálním výzvám. Počet cestujících přitom není problém z hlediska reprodukce, kterou ulehčí spermabanky a umělé oplodnění… I když loď v pořádku dorazí k cíli, bude posádka připravena na to, co tam najde? Nemusí to totiž být jen zelení mužíčci, ale také vojenská kapela a pozvánka do nejsledovanější talk show. Chvíli potom, co loď vyrazí například na dvě století trvající cestu, může být na Zemi vynalezena technologie, která ke stejnému cíli dostane druhou loď jen za padesát let. Vyslání robotické sondy, potažmo lidské posádky k blízké hvězdě každopádně bude vícegenerační záležitost i na Zemi. Návrh a stavba lodi potrvají mnoho desítek let a budou stát obrovské prostředky. Mohlo by jít o první skutečně globální projekt, kterým bude žit celé lidstvo… píše se v článku o letech k dalekým exo-planetám…
Ale hlavním problémem je spíše obava, že zatím nikdo neví, kam se vyvinou hodnoty a způsoby soužití v mikrospolečnosti, která bude po mnoho generací čítat například jen sto lidí. Do jaké míry a jakým způsobem se mentálně odpoutají od Země? Co když generace žijící v průběhu letu ztratí smysl pro splnění úkolu, když ani nepoznají cíl? Vzpoury či krize hodnot nelze předvídat, přitom mohou celou misi zhatit. Hm. Projektujeme cesty do kosmu, ale zavíráme oči před výzkumem mysli, emocí nebo dokonce vědomí. V dobách sovětského socialismu bylo známo, že kolem moskevské oblasti se začaly lesknout střechy domečků a dač: místní papaláši si nechali přivézt a nakradli titanový plech ze stavěných a spadlých raket.
Mí pravidelní čtenáři si jistě vzpomenou, kolikrát jsem zde již psal o tom, že vše řeší skutečná, i když u většiny zatím jen potenciální duchovnost (podobně jako by všechny současné ekonomické a sociální problémy, působené také negativním a přehnaně kritickým myšlením, a dnes již nastupující krize společností, mířících ke kolapsu, postupně vyřešila např. buddhistická ekonomika). Věřte mi, zenový mistr (nebo osvícený kosmonaut na vícegenerační lodi) si poradí se vším, protože své emoce i psychiku zvládl, a osvícený rodič pak zvládne vychovat a nepřekáživě povzbudit i další generace směřující jak ke koherentněji fungující mysli, tak k exo-planetám… A nám přízemně myslícím a žijícím by třeba právě ke kosmu namířené nadšení pomohlo vnímat zároveň co se děje kolem, ale i kam to všechno, jestli vůbec, směřuje (viz některý z příštích blogů o maličkostech). Protože od řezníků dole a politiků nahoře, všichni se na té naší generační lodi jménem Země, přestože nám to nikdo nenařídil, nakonec staráme, Bohu a nám všem žel, jen o plech na své privátní (profesní, zájmové) střechy…
Což úzce souvisí i s druhým citátem a tím, jak chceme či skutečně zkoumáme svou mysl. A vědomí. Jak se píše v čerstvém článku na toto téma, jednou z často opakovaných námitek vůči teorii kvantové mysli Penroseho a Hameroffa (viz můj blok z roku 2010) vždy bylo, že mozek je příliš horký, vlhký a hlučný na to, aby v něm mohly fungovat křehké kvantové procesy. V poslední době se ale objevily doklady o kvantových jevech při rostlinné fotosyntéze, navigaci ptáků a také v mikrotubulech mozkových neuronů, jejichž výzkum kvantových jevů má na svědomí Anirban Bandyopadhyay, momentálně ve službách MIT. Objevily se domněnky, že megahertzové kvantové vibrace mikrotubulů velmi úzce souvisejí s mozkovými rytmy EEG a také studie Rodericka Eckenhoffa z Pennsylvánské univerzity, podle které anestézie funguje právě prostřednictvím mikrotubulů mozkových neuronů. Penrose s Hameroffem o tom všem sepsali pro Physics of Life Reviews čerstvé shrnutí své teorie, příznačně pod provokativním názvem Vědomí ve vesmíru.
Teorie orchestrované objektivní redukce, i jiné kvantové pokusy vysvětlit podstatu mysli, jako je holonomická teorie mozku Karla Pribrama a Davida Bohma (dávám si pašáka, psal jsem o nich v Barakách již v 90. letech), jsou i po zhruba dvaceti letech ocejchované jako kontroverzní úlety a mainstreamoví vědci je obvykle odmítají jako bláznivost. Bohu, vesmíru a naší mysli zatím žel podobně bláznivě i po třiceti letech zní většině současných a svému paradigmatu sloužících vědců i teorie morfických rezonancí Ruperta Sheldrakea. Jenže, dodávám, pokrok v myšlení ani klubem skeptiků Sysifos nezastavíš (maximálně tak jednu generaci zpomalíš) a tak se zadostiučiněním příjemně vzrušeně čtu: Kvantové jevy asi opravdu jsou běžnou součástí popisu fungování organismů, tak jako je duha součástí popisu počasí. A je fascinující takové jevy objevovat a zkoumat.
Hmmm… Souvislosti jsou a budou stále zřejmější: čím více a lépe pochopíme mysl a vědomí, tím přirozeněji a důmyslněji poznáme i podstatu prostoru a času (a rychlosti) a dokážeme pak i cestovat k jiným planetám (a třeba i naopak). Pamatuji, jak astronomové a jiní vědci mého mládí nade vší pochybnost dokázali, že život ve vesmíru nemůže existovat, že Oparinova teorie panspermie je nesmysl, že zvířata že nemají vědomí, a naopak jak jsme oslavovali Mičurina, oblet planety jsme hrdě nazývali letem do kosmu (Gagarin byl přece první kosmonaut), a pohrdali intelektem Keplera či Giordana Bruna (říkali nám, že už naše generace bude žít v pokroku komunismu). Hm. Jak dopadlo dobývání ideálů s Hitlerem nebo Stalinem, nebo několikrát s různými českými furianty, víme všichni z nedávné současnosti.
Jako puberťák jsem kdysi v tom všem naivním nadšení (čítal jsem tehdejší sovětskou sci-fi a Lema) zaslechl (na dvakrát) i na životních zkušenostech a době vyzkoušené a dokonalou zenovou moudrost jednoho skeptika: Z hovna bič neupleteš… Povrchně chápaný teoretický vývoj skončil v praktickém (a pravohemisférovém) dodatku o pár let později: A když, tak nezapráskáš… I taoistický paradox zkoumavé otázky mistra z dávného středověku (pozorujícího motýla) na téma iluzornosti našeho vnímání dodnes inspiruje: Existuji a vidím motýla, nebo se mi ten motýl zdá, anebo se já zdám motýlovi? Naznačuji, že z hlediska vesmíru, ale i kvantového prostoročasu, jsou osudy motýla, Gagarina, Sheldrakea, Grygara, Pljuščenka i Sáblíkové a Marka či čtenářů jeho blogu rovnocenné (i s osudy několika generací směřujících na vícegeneračních kosmických lodích někam do jiných galaxií).
