Jazyk je architektem lidského mozku. Za dobu, než se lidstvo naučilo mluvit, zvětšil se třikrát. Slova se doslova vtělují do mozku. Mozek člověka, který kromě své mateřštiny umí ještě jeden nebo více jazyků, vypadá úplně jinak než mozek člověka, který zná jen svou mateřštinu. Podobně jsou vtěleny naše zkušenosti s péčí o nás, když jsme byli nemocní. Komunikaci slouží také gesta, dopravní značky a obrazy. Co umělec nevyjádří slovy, může vyjádřit obrazem nebo melodií. Obraz není jen barva na plátně, odkazuje k tomu, co je nakresleno nebo namalováno. Žijeme stále více ve světě znaků a do pozadí ustupuje to, co označují. Internet a sociální sítě stále více nahrazují přirozený svět, ve kterém se lidé setkávají. Virtuální svět je svět placeba. Oldřich Vinař
Udělejme si pro začátek malý experiment: Vezměte si televizní program, stačí jen ty nejzákladnější stanice. A červenou tužku. Projděte si celý den a červeně podtrhněte všechny pořady, které jsou založeny na tom, že někdo někoho zabije. Já to udělal a zjistil jsem, že televizní vysílání základních TV stanic je ze tří čtvrtin založeno na tom, že někdo někoho zabije. Trochu moc. Smáli jsme se komunistům, že každý třetí film opěvuje Sovětský svaz a teď jsme na tom ještě hůř. Je prakticky vyloučeno zapnout televizi bez toho, že by se ozvala střelba a řev. Je to smutné, ale ani naše vlastní tvorba na tom není líp. Drtivá většina toho, co se u nás natočí je opět o tom, že někdo někoho zabije. http://www.blisty.cz/art/71916.html
Kapitalismus je v krizi. Mluvit o krizi v jednotném čísle je ale nepřesné. Je lepší mluvit o krizích v množném čísle. Mezi jinými čelíme finanční krizi, ekonomické krizi, energetické a klimatické krizi. Ty se nejen vzájemně překrývají, a jsou bytostně provázány, ale všechny souvisí se základními rozpory kapitalistické ekonomiky. Dánský kunsthistorie Mikkel Bolt. A2
Za těch pět let, co jsem žil v New Yorku, odplula naše země o viditelný kousek na východ. Tam jsem si zvykl na jiné standardy, což už začíná tím, jak se chovají lidé ve službách. Odvykl jsem například, aby se na mě prodavač v obchodě tvářil, jako že ho obtěžuju. Odvykl jsem si neustále kontrolovat, kde mě chce někdo natáhnout. Je mi odporná ta neustálá podezíravost a současně nesmrtelném model kdo nekrade, okrádá rodinu. Tady když chceš spravit auto, musíš vědět o autech víc než automechanik, jinak tě obere… Druhou podstatnou záležitostí je, jak tahle země rezignovala na ideály, které si nesla od revoluce, kdy stále doufala, že bude něco víc než bezvýznamný stát, který se jen snaží přežít… Češi se mají strašně dobře, což je vidět už jen na tom, že se vůbec nehýbou. Ale mají tu všechno, žádné propastné sociální rozdíly, žádné extrémní počasí, žádné hurikány, povodně ve světovém kontextu směšné… Neexistují tu možnosti, jen standardy. Strach ze změny, neflexibilita, konzervativnost, omezený obzor, xenofobie…Češi jsou zpovykaní lokajové. Michal Nanoru, Reflex 55/14
Byly doby, kdy knihy a příběhy v nich uložené měly větší vážnost. Mluvím o dobách, kdy si lidé vyprávěli příběhy, a ty jim pomáhaly sdílet starosti i utrpení tak, aby se daly unést. Tehdy knihy lidem propojovaly viditelné s neviditelným, přítomnost s minulostí… V těch dávných dobách bylo předpokladem k vyprávění příběhu to, že to byla pravda. Vyprávět příběh znamenalo, že mluvíte pravdu. Dnes už tomu tak nutně nemusí být. Počínaje osvícenstvím se měřítkem pravdy stala věda, a příběh začal být až druhotnou podobou vědění. Fakta, pozorování, pokusy a racionální zkušenosti postupně zatlačily vyprávění do pozadí, na druhé místo. Přesto všechno mají příběhy stále svou sílu a schopnost zasáhnout lidi a jejich představivost a také je spojit s druhými lidmi. Proto literatura stále má a bude mít svou sílu i nadále… Virtuální svět postrádá osobní kontakt a v budoucnosti ho bude postrádat ještě víc. O tom jsem přesvědčen. Internet, film, televize a další nová média jsou mnohem anonymnější. Všichni to známe z každodenní praxe, i když si to nechceme uvědomit či připustit. Klipový charakter nových médií přináší povrchnost, nesoustředěnost a zavádí zmatek do vědomí souvislostí. Tohle musí lidi začít frustrovat. Věřím v lidskou touhu sdílet i hlubší vrstvy poznání, než jaké jsou dnes běžné… E. L. Doctorow, Literární noviny 15. 1. 2014
A ještě tohle: Pekingský deník přinesl 18. ledna 2014 zprávu o tzv. krizi kluků. Čím dál víc kluků se na školách cítí být zahnáno do kouta, stále přibývá duševních nemocí…Problém není ani tak v chlapcích samotných či jejich učitelích, ale v celém nastavení čínského vzdělávacího systému, který s charakteristikami mužského světa nepočítá. Muži, obdaření od přírody větší fyzickou silou, odvahou a energií, potřebují pohyb, méně používat ústa, více používat ruce, a učit se z praxe. V současné situaci, kdy se sedí na židlích a nejdůležitějšími činnostmi jsou čtení a psaní, ty nejlepší vlastnosti kliků leží ladem, shrnuje článek názory ředitele jedné školy. Ze všeho nejdůležitější je napravit poměr učitelů a učitelek, který je dnes naprosto nerovnovážný…
(Nemohu si odpustit komentář: již před revolucí jsem právě na téma feminizace českého školství přednášel na tehdejších letních seminářích, kterých se hojně účastnily, protože měly prázdniny, právě učitelky. Varoval jsem a celou dobu varuji právě před těmito a podobnými neviditelnými důsledky ženské výchovy chlapců i ve školách, např. v blogu Kde se bere mužství, které zcela jistě spustí další sociální revoluce i v zemi, kde je už dnes, „díky“ politice jednoho dítěte a následným potratům desítek tisíc nenarozených děvčátek, naprosto nerovnovážný poměr chlapců a dívek vůbec).
