Jak mám dál rozvíjet zpěv alikvotů?Pochopil jsem z blogů, proč to dělat. Jako cestu k duchovnosti. A že si musím dát pozor, abych nesklouznul jen do technicky zpěvu. Ale jak dál prakticky? Díky za zájem a otázku, protože po období vzrůstu počtu nadšenců na přelomu tisíciletí se u nás postupně přestávají zpívat alikvoty (přes veškeré jejich výhody a tedy ke škodě všech).
Odpověď je snadná: prostě zpívat. Není cesta k alikvotům, alikvoty jsou cesta. Dokonce i pro líné. Naznačím, pro některé možná příliš vizionářsky, další souvislosti na Cestě ke stále dokonalejší koherenci. A sjednocení nejen těla a mysli, ale těla, mysli a prostoru. Západní pochybovačnou racionalitu pak snad pomůže zklidnit opětovná a nepředpojatá četba některých článků o druzích alikvotního zpěvu (včetně těch přezíravých, nebo „vědeckých“).
Zkoušet zpívat nejenom v dokonalých prostorách, kde to jde téměř samo, ale i v horších podmínkách. To, co zní jako zázrak (jedinec, jeden hlas, jedny hlasivky, ale na podkladu základního tónu se ozývá v několika přeskocích velmi vysoký a libý zvuk), se stává běžným, to, co bylo esoterní, skryté, se stává dostupným… V čase všeobecných a neřešitelných (i globálních) krizí právě tyhle téměř zapomenuté a zdánlivě drobné (a většinou staletími ověřené) metody fungují nejlépe a nejspolehlivěji: agnihotra, hra na didžeridu nebo tibetské mísy, pomalá meditační chůze… a zpěv alikvotů.
Začátečníkovi hodně pomůže možnost nechat si vše ukázat a vysvětlit někým, kdo to již umí… ale pak stačí, když bude trpělivě stále zpívat. Nebo když zkusí zpívat alikvoty tam, kde je mikrofon a aparatura. Aby měl zpětnou vazbu. To vede k vyšší kvalitě a také sebejistotě, která je, v případě hlasivek, jenž jsou nejcitlivějším svalem lidského těla, a na kterých se okamžitě projevují emoční výkyvy či nejistoty, tím nejdůležitějším předpokladem pro dobře slyšitelný tón. Je ale třeba to neustále zkoušet (opakování je matkou dokonalosti), využít kdejaký znělý prostor (okachlíkované záchodky, koupelny, prázdné ruiny domů, jeskyně, hladké zdi a rohy velkých sálů, les atd.), a dokonce zpívat za jízdy autem, ale i se zacpanýma ušima.
Nejlépe je tento léčivý dvojhlas slyšet a cítit v prázdných kostelech. Jde o to začít v té dokonalé a velmi prostorné akustice zpívat, a pak, když už si takto člověk prostor osahá, si hrát: například představit si, že ten který alikvot je slyšet ne hned vedle, ale až třeba na zadní stěně kostela. Zpěvák tak zapojí duchovní, jen vibrační rozměr… Nástrojem dalšího pokroku a (vědecky nevysvětlitelného) zázraku je na počátku úmysl, a pak čistá mysl. Což je v jiné rovině dokonalý trénink propojování levé a pravé mozkové hemisféry, nebo, zjednodušeně, velmi užitečné smiřování a propojování racionality s intuicí. A kromě jakéhosi vibračního přeprogramování lidského softwaru (a defragmentace hard disku) také zvuková meditace nejvyšší kvality. Zpěv alikvotů přirozeným způsobem učí nebát se a stále déle dlít v nekritickém a navíc holistickém stavu vděčnosti a respektu k zázraku bytí.
Jako když člověk hraje (točí) na tibetskou (znějící) mísu. Když je dokonale (nejen tělesně ale i emočně) vyčištěný, mísu má vyzkoušenou v prvním a druhém tónu, a je navíc v akusticky dokonalém prostředí, někdy z mísy vytáhne třetí, mystický zvuk, který už je syntézou zvuku mísy, na druhé úrovni propojeného zvuku mísy a člověka, a na třetí úrovni mísy, člověka a prostoru. Nejde o součet, ale o interferenci, vzniká tedy (jako v případě zesílení alikvotních tónů lidského hlasu) něco unikátního (výsledek je vyšší než prostý součet)… a když se pak vše sejde v dokonalém prostoru kostela, najednou zazní mystická a duchovně čistá (třetí, vyšší, a pro věřící ve středověkém kostele andělská či božská) úroveň… Fígl je v tom, že zpěvák je úplně prázdný, tedy bez myšlenek, a rezonuje nejen v hlavě, ale jakoby i v mysli… a ta je pak velká jako kostel. Čistým zvukem pak mysl v tom kvantovém prostoročasu otevře prostor pro (ne)konečnou vrcholovou interferenci a dokonalost: celý prostor začne znít.
Dalším pokračováním ve zpěvu alikvotů by mělo být neomezovat se programy, které zpěvák v mysli má a o kterých ani netuší. Člověka nenapadne, že by to mohl to či ono vyzkoušet – protože si to ani neumí představit. Chce to vrátit se k dětské hravosti. A samozřejmě, jak si bude hrát, zapomene se hlídat (jestli to zní dobře, nebo jestli to vůbec je možné). A tak si mysl a tělo natrénuje a zvykne, že alikvoty jsou zároveň jednoduché a běžné, a zároveň zázračné a k duchovnosti mířící (a budou silně hvízdat kdekoliv a kdykoliv).
I tady je ale třeba dát si pozor, aby forma nepřehlušila obsah. I dobří zpěváci alikvotů někdy skončí ve sboru, kde pro ně skládají kantáty, a vůbec jim nedojde, že je něco špatně. Našli se ve světě koncertů, skladatelů a dirigentů. Proč ne. Jenže člověk může vystudovat medicínu a přitom být nerudný diktátor: už víme, že vzdělání není zárukou kvality člověka. A svazovat něco tak intuitivního a vědou nepopsatelného diktátem notového zápisu a dirigentské taktovky je mrhání možnostmi. Možná právě nahánění zpěváků do sborů a disciplíny (a ztráta svobody spjaté se skutečnými účinky zpěvu alikvotů) je příčinou upadajícího zájmu (zpívat alikvoty ve sboru je oxymóron, protimluv, jako bojovat za mír). Nabízí se parafráze ironického citátu: amatérští zpěváci, kteří si poletují v alikvotech, toho o technice zpěvu a čtení z not ve sboru opravdu neví víc, než ptáci o ornitologii…
Zpěv alikvotů (harmonický zpěv) vede totiž, tak jako meditace, právě přes vypnutí racionality (a kontroly ega) prokazatelně k lepšímu (harmoničtějšímu) lidství. Naznačuji, že jde o víc než jen o zpěv (jakkoliv profesionální). Ve známé metafoře (o úmyslu) se ptá kolemjdoucí postupně tří zedníků, co dělají. Ále, pracuju s maltou a cihlami, odpovídá znuděně první. Stavím co nejrovnější zeď, říká ochotně druhý. Stavím katedrálu, nadšeně a se zářivým úsměvem odpoví třetí… Podobně se dá naučit číst z not a zpívat stupnice a potom alikvotní skladby (někoho jiného), a přitom, jak říkal John Cage, zůstat zrovna tak natvrdlý jako předtím… anebo poznat a zharmonizovat sebe sama (a zklidnit neposednou opičku vlastní mysli, a případně jako boční efekt vyléčit nějaký dlouhodobý tělesný či emoční neduh).
Alikvoty jsou geniální také ve své mnohoúrovňovitosti, podobně jako sochy Buddhy, které jsou zároveň návodem k použití, a stačí je jenom napodobovat, zároveň je to ideál, cíl cesty, a zároveň je to vzor trpělivosti (když vydržím tak jako on, rok či více let, a ani se nehnu, také dosáhnu osvícení). Podle mě jsou tím nejterapeutičtějším a nejpřirozenějším způsobem, jak aktivně pracovat na své duchovnosti (a na sobě samém)… Také protože sice vznikají chvěním hlasivek, které ještě mohou být rozčilené a infikované tou kterou negativní emocí (nebo životem před tím atd., všechno se na nich a lidském hlase projeví)…ale alikvot je čistý. Opakuji, rezonančně a vibračně pak jaksi přeprogramovává (resetuje) vývojově nejstarší části mozku, tedy obnovuje základní software (viz bioakustika, nebo Nemoc je jen špatná písnička) oné dokonalosti, kterou do nás evoluce, i s možností dosáhnout osvícení, vložila.
Je to nejlepší způsob terapie (i prevence), jaký znám: zároveň dechové cvičení, a zároveň trénink umění být bděle pozorný (ale také umění nebýt připoután k tomu, co už umím). Celý vesmír, a celé naše tělo neustále zpívá. Když se mne někdo kdysi ptal „Co je to duchovnost?“, učil jsem ho sedět v zazenu a meditovat, později jsem radil zpívat mantry, nebo hrát na tibetské mísy, dnes mu zazpívám alikvoty. Nic jsem mu vlastně neprozradil… a zároveň jsem mu (jako u soch buddhy), na bytostném základu jeho mysli a vibrační osobnosti, naznačil všechno.
Všechny správné otázky začínají slůvkem jak, příslušné metody pak s aktivně pozitivním úmyslem přímo souvisí. Teprve pak přijde skutečný pokrok (v jakékoliv disciplíně). Trpělivý, nic neočekávající, ale takto na vše připravený a pravidelně zpívající člověk pak vylepší nejen alikvoty, ale i charakter, zdraví, vztahy, tedy sám sebe ve svém čase a prostoru.
