Většina českých médií nevidí, jak jsou v některých porodnicích ženy a čerstvě narozené děti separovány, a to současným poznatkům navzdory. Nevidí, že během porodů dochází ke zbytečným lékařským zásahům, které by se daly označit za násilí. Naopak ti, kdo se snaží nezdravý stav narovnat, jsou prezentováni jako podivíni, sluníčkáři a objímači stromů. A tak kritikům a kritičkám českého porodnictví nezbývá nic jiného než vyhrát ještě několik soudních sporů.
Těhotenská nevolnost je zvláštní neduh. Postihuje až 70% žen v prvním trimestru těhotenství. Vrcholí v období, kdy plod je nejnáchylnější vůči působení různých toxinů. Ženy, které nevolností trpí, mají sklon ke spontánním potratům. Nejčastěji se vyskytuje u etnik s vysokým podílem potravin podléhajícím rychlému bakteriálnímu rozkladu (mas, ryby, mořské plody, vejce) a téměř chybí v kulturách s výživou založenou na obilninách. Jde tedy o mechanismus, který brání těhotné ženě požívat nebezpečnou potravu (také kávu, alkohol, ostrou zeleninu) v kritickém období organogeneze – patrně je to dávná evoluční adaptace na vaření… Tento případ je pozoruhodný především tím, že je to asi embryo samo, které k nevolnosti ponouká, aby se chránilo. Jan Zrzavý, Vzpomínka na Contergan, LN 31. 5. 2014
Tak jako v evoluci a duchovnosti, ani v životě se s vývojem nespěchá. Před dvaadvaceti (v případě duchovnosti a schopnosti neopakovat chyby) či dvanácti lety (v případě pozitivní změny českého porodnictví) to vypadalo, že už to bude jen lepší. Ha. Společnost musela dvacet let počkat než se vůbec začalo sem tam mluvit a psát o velmi smutném a totalitním systému porodnictví u nás. A než věda v článcích těch odvážnějších vědců začala formulovat a potvrzovat to, co odjakživa tvrdily moudré porodní babky. Těhotenská nevolnost (podobně jako v jiných případech stále běžněji diagnostikované a za přirozené považované porodní bolesti a laktační psychózy atd.) je přirozená obrana děťátka nebo těla rodičky proti jedům (a situacím), které do sebe moderní žena-matka v době těhotenství (a při a po porodu) cpe, právě tak jako je pláč novorozence (uvyklou společností tak vítaný) jen obrannou reakcí na zbytečně velmi nepříjemný a poškozující způsob příchodu na svět.
Šedesátá léta považuji za zázrak. Byl to zároveň pokus o vzpouru proti kupčíkům v chrámu. Vzpoura se bohužel nepovedla, kdysi dávno skončila se hřeby v dlaních, v šedesátých letech pak na pařížských barikádách, v srpnu s tanky v Praze a bůhví kde všude. Nositelé vzpoury byli buď zabiti, nebo se upili, jiní odejeli do zátiší Nepálu nebo ostrovních komun. A mnozí se děsivě přizpůsobili… Žijeme v divných časech dvacet pět let po sametové revoluci, a já si vzpomínám, když Jan Pelc vydával román A bude hůř, jak jsem mu říkal, že už může být jenom líp. Neměl jsem pravdu. Malíř, hudebník a prozaik Zbyněk Benýšek (64) v LN 27. 5.
Zbyněk má recht, ale neuvádí, že přes všechnu tu nesvobodu vnější si on sám, i za cenu emigrace, svou niternou uměleckou svobodu dokázal, navzdory tlakům společností, udržet. Znali jsme se z malostranských hospod, kam jsem občas kvůli hudebníkům, se kterými jsem hrával, chodil, a pak jsem mu přispěl do jeho revue Páternoster. Připomínám, že šedesátá léta skutečně byla globální zázrak: další vývoj a nezkreslená historická ohlédnutí to jen dokazují. Zbyněk je ve skutečnosti přes všechno to zklamání nakonec rád, stejně jako já, že je darem osudu mohl prožít…
Mozek je zřejmě podle čehosi (a na cosi) naprogramovaný. Největší skeptici říkají, že jsme v podstatě jednoúčelová mašina na pasírování genetického kódu do příští generace. Všechno, co se nějakým způsobem týká pasírování, si budeme ukládat do mozku bezpečněji než jiné věci. Podívejme se ale na mozek funkčně – máme v něm v základu něco, co nám zbylo z dinosaura, to jsou první dvě emoce čili strach a vztek. Jinými slovy: zaútočím, ztuhnu nebo uteču? Na to je teprve nasazený takzvaný tygří (savčí) mozek, který má už nejen mnoho jiných emočních kvalit, ale i kognitivních, racionálních. Radkin Honzák
Kolik století trvalo, než lidé začali přes subjektivní zkušenosti přece jen věřit paradoxu, že Země je kulatá?Jak dlouho ještě bude lidstvo, přes současná zjištění o tom, jak nám (ne)funguje mozek a mysl, podléhat setrvačným a naivním iluzím o sobě samém? Jde o to, že dokud si nepřiznáme, že jsme v pasti rozporu mezi evolučním naprogramováním a kulturním a společenským vývojem ( posledních čtyř set, od třicetileté války, nebo sta let, tedy XX. století dvou světových válek a následného vývoje společnosti bez lásky, s děsivě medikalizovaným porodnictvím, ale vlastně dvou tisíc let, od doby počátku vzývání náboženského utrpení), nemůžeme z ní ven.
Vrcholový sportovec je mentalitou malé dítě, oblečené do dospělého svalnatého těla. Jako dítě se chová nejen na ledě, ale i v ostatních oblastech života. Nezná skutečnou hodnotu peněz a lehkomyslně je utrácí na hracích automatech. Neumí navázat zodpovědný citový vztah. Partnerky si vybírá mezi sobě podobnými: modelkami, herečkami, zpěvačkami. Jako panenky si je rychle bere a když ho hra omrzí, rychle je odkládá. Hraje si s autíčky. Každý rok musí mít novější a rychlejší model. S nimi se jako závodník prohání po běžných silnicích. Při zahraničním angažmá ho často provázejí rodiče. Vaří mu, uklízejí, aby se cítil jako doma. Když se chlapci nedaří, vzteká se a zahazuje hračky. Ukončení kariéry odkládá, zařazení do běžného života mu dělá potíže, opakovaně se vrací. Když už to dál nejde domáhá se vděčnosti a úcty. Je přesvědčený, že o něj, jako náhradní matka, má pečovat stát. Jan Hnízdil
Když jsem přišel do Ameriky, lidi nezavírali domy, do letadla se chodilo přímo, společnost byla jednoduchá a příjemná. Všechno se ale změnilo… V 60. letech Američani kouřili všude, kde je napadlo, ženy kouřily v supermarketech, profesoři kouřili při přednáškách, v kinech nebylo vidět na plátno. Považoval jsem to za výraz určité kultury… Měli velikou naději do budoucna… Skutečný vývoj ukázal, že je v takovém způsobu života určitá naivita, která se nedá dlouhodobě udržet… Americký profesor ekonomie Milan Zelený, Život se radikálně změní, připravte se. Reflex 21/14
Dnešní společnost je nedospělá, není schopná oddálit uspokojení spotřeby, teď na tomto principu ostatně pracuje reklama. A tak mají děti plné ruce drahých hraček, ale srdce prázdná… Současní rodiče jsou často chyceni v pasti systému, v němž vykonáváme zbytečná zaměstnání, pracujeme stále více vzájemně izolováni a citově vyprahlí, ztrácíme ze zřetele zcela rozhodující význam mezilidských vztahů… říká překladatelka Zdena Sokolíčková z Katedry kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové v rozhovoru o knize Znepokojivý host (Nihilismus a mládež) italského spisovatele Umberta Galimbertiho (Tvar 11/14) jenž m. j. píše: Politická a ekonomická moc je koncentrovaná v rukou starců, což je jedním z důsledků medicínského prodlužování života či přesněji prodlužování stáří. Je-li náš svět světem starců, kteří se úporně drží u moci, aniž by byli ochotni je včas předat svým synům či vnukům, lze se divit, že si tito připadají zbyteční? A že spolu staří a mladí nejsou schopni mluvit? Není to jen mezigenerační problém, komunikace vázne také napříč kulturami, společenskými třídami, genderovými kategoriemi…
Problémem dnešní společnosti je, že je čím dál méně schopná sama sebe reflektovat v živé podobě a spíše na sebe pohlíží skrze zvěcněné, ztuhlé a instrumentálně racionální podoby zprostředkované třeba literou zákona… Mnoho lidí se bojí, že umožníme-li ženám dosahovat na mužské pozice, zničíme nakonec to „ženské“ v naší kultuře. To je ale nesmysl. Musíme si uvědomit, že emancipační vývoj je hluboko v hodnotách naší kultury, v jádru modernity. To lze těžko zamrzáním v přítomnosti zastavit, ale je s tím možné pracovat. Chce-li žena dosáhnout uznání v této společnosti dnes, musí se stát takřka bílým mužem. Ten se však při nošení svého pomyslného břemene v dějinách příliš nevyznamenal… Když dáme ženám prostor, neohrozíme tím ženství, pouze tu jeho část, jež byla vynuceným mýtem – konstruktem bílého muže. Karel Chlouba
Neodpustím si delší na čtení natož na pochopení náročný ale pozitivně končící komentář, vyžadující občasný návrat k již přečtenému:
Již třicet let se marně pokouším (nejen českým) odborníkům, kteří jsou vzdělaní a v mnohém ostatním moudře selskorozumní, přímo i nepřímo nabídnout (pomocí otázečky Co když?) alternativní možnost úvah o skutečných příčinách současného stavu humanity: o nepřirozených, protože rutinně medikalizovaných a následně rodičky i děti a nakonec nás všechny poškozujících porodech. Polední dvě dekády navíc citacemi potvrzuji, že jsou to právě traumatické porody (odnímání dětí matkám, a následná drezurní výchova a /ne/vzdělání, nikoliv škola hrou), co zvláště mladé muže, ale dnes i mladé ženy (a celou současnou společnost), vmanipulovává do rolí vztekajících se rozmazlených (pubertálních) kluků a holčiček (a pak nerudných starců).
A také že podle mne nadějné impulzy celosvětové změny paradigmatu z 60. let min. stol. byly v tom základním bohužel fundamentálně poškozeny a nadále jsou poškozovány egoismem, který anglosaské rase vnutila závislost na nikotinu. Právě kouření cigaret (a následná organická změna mozku, prioritně bažícího po ukojení drogové závislosti, a zcela neschopného např. altruismu) a tedy následná neschopnost empatie (což je také důsledkem špatného muži vedeného porodnictví) byly katalyzátorem a počátkem všech současných krizí.
O gerontokracii (tehdy ideologicky a totalitně udržované) jsem psával již v 80. letech min. stol., a již tehdy jsem svá samizdatová zamyšlení často začínal otázečkou: Co když…?
Je to neustále stejné: Co když jsou stále hlubší generační propasti (a tabuizování porodu a také umírání a smrti, a také ekologická a klimatická krize, ale i chtíč bankéřů a nihilismus a drogová závislost a agresivita mládeže aj.) skutečně způsobeny už traumatickými porody (i současní političtí vládci světa a přednostové porodnic, které šmahem odmítají, přes haldu vědeckých zjištění o opaku, vzít rodičku a její přání a psychické stavy vážně – oni na to přece mají papír, oni ekonomii či politiku nebo porodnictví vystudoval – byli také porozeni poškozeně a vlastně zase až tak nemohou za to, že se chovají jak jim poškozené emoce v nedovyvinutých mozcích velí)?
O rychlokvašené emancipaci u nás jsem psával často a hodně, a před každými volbami jsem tazatele nabádal, aby volili (zelené) ženy s dětmi. Tož tak. Dochází vám, že na každou otázku jsem míval a mám alternativně pozitivní návrhy? Že za dvě tři generace by se dala odstranit ze světa mezidruhová agrese, a natrénovat umění popasovat se s běžným (přírodou způsobeným) utrpením? A že za poslední čtvrtstoletí jsme jednu generaci svou neschopností přiznat chyby a když nic jiného nefungovalo, zkusit něco změnit alternativně, promeškali? Nebo že jsme mohli dávno jezdit rychlovlaky k moři nebo do Paříže a Madridu, cizinci by jezdili do Prahy také kvůli Kaplického stavbám, a generace přirozeně porozených (prudce inteligentních, dobře v cizině vzdělaných, empatických a asertivních) dětí (buddhů?) by dnes přebírala otěže společnosti (a začalo přibývat českých vynálezů a nositelů Nobelových cen)? A že každou další (poškozenější) generaci bude už jenom hůř?
Mimochodem, marně se snažím přemlouvat různé spřátelené novináře a novinářky, aby se mnou na tato zásadní témata udělali rozhovor (třeba pro budoucnost, když jim to současná média nevezmou). Ano, odpovědi jsou rozesety i mezi tou spoustou dlouhých souvětí v článcích a odkazech na mém blogu, a tak asi nic není ztraceno (kromě e-Baraky snad někdy někdo bude potřebovat i e-Megablog)… jen to dá v budoucnu daleko víc práce (a času bude ještě méně než dnes). A všechny finanční a skeptické námitky znám předem a zodpověděl jsem je (alternativně) v průběhu let.
Čili stále tytéž marko-písničky: ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe, nemůžeš z pasti, dokud si nepřiznáš, že v ní jsi, a nevadí, že je zkratka delší, zato je nebezpečnější, dražší a méně pohodlná. A jakou roli má hrát informovaný emočně vyrovnaný a život si vychutnávající důchodce? Přesně tu, kterou také hraje. Lokální aktivitou a poradenstvím přispívat ke globální údržbě idejí.
Nic moc nového pod sluncem: Klasická zenová historka vypráví o tom, jak člověk utekl loupežníkům a přepadl přes sráz. Visel jen za nějaké kořeny. Dole v džungli zařval tygr. Loupežníci každou chvíli dorazí. V tom člověk visící ze srázu spatří několik nádherných zralých lesních jahod: jednou rukou jednu utrhne, a dá do úst: ó, jaká lahoda.…
Ač panují časy turbulentní a neslibují zrovna pohodu, život je stále krásný a plný dokonalostí: moudrý si jej dokáže a umí vychutnat. Umí si nepoplést subjektivní pocity uprostřed stále živoucího exteriéru s generalizací a abstraktním zevšeobecněním stavu propojeného světa. Tohle byl kóan, který se mi v roce 1981 po několika letech překladů zenové literatury a nácviku pozice a cizelování posezu a metod čištění mysli a po několika intenzivních dnech a nocích zazenu podařilo rozluštit, protože mi (mé mysli) došlo, že ne nějaká abstraktní situace, ale jen a jen já jsem svobodný a mohu se rozhodnout… A tak již polovinu života s chutí a grácí vyzobávám všechny jahůdky a maliny kdekoli to jde, a zároveň píši a varuji před krizovým vývojem. Kóan pro pečlivé a pokročilé čtenáře: jaká z tohoto hustého blogu plyne právě z tohoto kóanu dnešní správná odpověď?
P. S.: Přídavek pro neinformované leč otrlé (o tom, jak na Šumavě celkem nedávno policie nezákonně bránila nezákonnou akci CHKO Šumava a mediální agentura vše naplánovala a úspěšně národ zmanipulovala). Co když takto a ještě sofistikovaněji jsme manipulováni dnes a denně? Jaké je řešení tohoto kóanu?
