Carlos Castaneda byl jeden z prvních zápaďanů, který před půl stoletím (kromě Freuda a jeho průkopnických prací o snech ještě dříve) přinesl svým krajanům informace o tom, že se dá naučit vědomě snít. Stačí se ve snu „probudit“ (třeba pomocí vize zvednuté vlastní ruky, jak o tom po nich psával i další, tentokrát praktický nadšenec Stephen LaBerge v pracích o tzv. lucidním snění). Jen to ale chce nedat se poplést špatnými překlady a hlavně nic neuspěchat: jako při práci s duchovností. Pokusím se vše trochu utřídit a zodpovědět otázky začátečníků, abych je povzbudil a inspiroval k dalším trpělivým a hlavně pokorným pokusům. I když i tady platí, že bez pravidelné práce nejsou koláče: čtením a psaním o snění sny člověk nezvládne. Je přece nesmysl chtít po mysli (třeba po třiceti a více letech negativního programování) se za pár nocí (také hardwarově, nejen softwarově) přeprogramovat…
Napsal mi totiž nedávno čtenář a popsal typický první úspěch a zároveň typickou chybu začátečníka: Jednou jedinkrát se mi to podařilo. Zvedl jsem ve snu své ruce před oči a uvědomil si, že sním. Okamžitě jsem si tehdy přál letět. Tak jsem letěl. A jelikož všechno bylo tak trochu neskutečné, jak už to ve snech bývá, nenapadlo mě tehdy nic lepšího, než si přát, aby mi z prstů na rukou za letu vycházely červené čáry. Tak se stalo. Letěl jsem v Praze nad Karlovým náměstím a za mnou zůstávaly jemné pruhy načervenalé energie. Od té doby nic.
Odpověděl jsem mu: máš v tom spousta popleteností (guláš informací z knih různých zcela jiných kultur jak o snění a lucidních snech, tak z prací spíše o makyu) a mix jiných iluzí Máji (už staří Indové věděli, že vše co vnímáme, je vlastně zpožděný (nereálný) sen, interpretovaný programem mozku)… Odpověďmi na další jeho otázky snad osvětlím některé základní pochybnosti i dalším zatím jen teoretickým zájemcům o umění snít (oneironatům), a naznačím, jak je to důležité a přínosné i pro kultivaci celé osobnosti. Například na postupném zvládnutí umění létat člověk vlastně trénuje (i v oblasti duchovního vývoje tak důležité) umění bdělé pozornosti.
Zde je ovšem třeba velmi pozorně (v teoretizování i v praxi samotné) rozlišovat snění samotné (zdá se sen, v rámci tzv. REM spánkové fáze) od staroindické koncepce jakési všeobecné iluze (jimi označované jako Mája). Když hovoříme o tom, že se nám zdál sen, z podstaty našeho pojmenovávání světa to ovšem není totéž, jako když skutečně sníme (nevědomě upadáme do pastí slov). Paradoxní možnost, že v procesu snění by člověk mohl vědomě vnímat, že sní, člověka, tedy to, co si myslí že je, poněkud leká právě tak jako idea, že jeho tělo z masa a kostí je něco jiného než jeho program (software). Nebo jinak, kam, když člověk usne, odchází? A ráno, při probuzení, mu (software) jeho osobnosti jaksi automaticky naskočí. Kde ale byl v noci?
Juan Matus (učitel Castanedy) říká, že ve snění se lze podívat kamkoli ve vesmíru. A někde jsem četl o technice buddhistických mnichů, kteří jdou ještě dál a ovládají schopnost být bdělý i ve spánku BEZE snů, konstatuje tazatel, který sní o horských velikánech ale nevylezl zatím ani na kopeček za humny. Chce to nevzdávat další pokusy, každý den končí nocí a spánkem a další možností. Chce to příště nezaváhat ego přáními a nechtít všechno hned, na první pokus. Naopak, vyplatí se skromně znovu a znovu zkoušet a podruhé a potřetí třeba jen, bez dalších přání, létat… a na možnosti lucidního snění tělo a mysl (a hlavně programy mysli) opatrně připravit (jako když skokan do výšky pomalu přidává zdolané centimetry). A zároveň i jinými metodami (vy)čistit mysl, tedy především se zbavit strachu a pochybností. Ve smyslu mého oblíbeného a stokrát ověřeného rčení, že rozhodující je úmysl, to chce předem naprosto eliminovat jakékoliv negativní myšlenky (že se mi to či ono nepodaří, že to je nesmysl, že tohle či jiné tvrzení je jen esoterický blud atd.): právě tyhle (sebe)programy spolehlivě roztrhají jemné předivo snové tkaniny a možnosti jej zkoumat.
Další typ snění rozebírá (a uvádí tak trochu celou věc do zmatku) Alan Hardman, prezentující se jako toltécký mistr a žák Miguela Ruise, autora Čtyř dohod, ve své knize Toltécká kniha moudrosti… Ve svém výkladu toltéckého umění snít říká, že všichni sníme sen, sen planety. Sníme to, že je svět nepřátelský, že nejsme dost dobří a že je třeba bojovat o přežití. Je to sen o strachu (sic!). Tenhle sen doznává změn od člověka k člověku a závisí na společenském paradigmatu. Hm, a tady je jádro dalších zmatků: dávat do guláše místo papriky kokos se nevyplácí. Západ potřebuje jako sůl pochopit hinduistickou koncepci Máji, bohyně iluze, a neplést si sen (který se mi zdá) s iluzí, tedy s formou, jakou nám mozek poněkud zpožděně promítá jím zpracované a např. emocemi ovlivněné a cenzurované vjemy.
Právě Z tohoto snu je výhodné se probudit. Toltékové rozeznávají svět zjevený a nezjevený a oba světy považují v zásadě (rozuměj: běžnou logikou) za nepochopitelné. Adept lucidního snění popletenými různý vykladači různých dávných a špatně interpretovaných kulturních zvyklostí pak nemá šanci pochopit následné tvrzení: Probudíme-li se ze snu planety, sníme sice dál, ale protože už jsme si vědomi toho, že vše je sen, že sníme vědomě, můžeme se stát tvůrci vlastního snu.
Opakuji: při skoku do výšky musíme trénovat zvlášť rozběh, zvlášť odraz, zvlášť přechod přes laťku, a pak i dopad do molitanu. Když zkoumáme jak se do televize dostává obraz tím, že zkoumáme elektrické obvody, nic moc nezjistíme. Spíše to vede k bludům a dojmům (namísto objasnění pojmů), a k dalším pádům do pastí jazyka: Tohle srovnání mne nutí k myšlence, která je opět ezotericky zcela nekorektní, že je-li učení příliš nepochopitelné, namáhavé a neuvěřitelné, je třeba ho přizpůsobit i nám, blbým. Zcela podle novodobých výše zmíněných toltéckých „mistrů“, dovozuje tazatel, a logika jazyka ho vede jen k dalším pastem: Jinými slovy: don Juan učí umění snění během spánku. A sám Castaneda přiznává, že to co mu don Juan říkal, je tak nepochopitelné, že nelze jinak, než vše brát doslova doslova.
Pokud by ovšem zájemce pravidelně snil a každou noc a každý sen pokročil o kousek zvládnuté praxe dále, dokázal by nejen (jako po osvícení: vidět obě strany mince zároveň) pochopit jednotlivá tvrzení jednotlivých kultur a „mistrů“, ale intuitivně překračovat verbální a smyslové pasti (evolučně i kulturně daných limitů, a nejen létat, ale i cvičit třeba jógu protože virtuální, snové tělo limity ohebnosti nemá). Ale i ve snech je třeba nacvičovat vše postupně, nespěchat, připravit mysl a tělo na ony neomezenosti), nebo umění vědomě snít.
Pokroky na téhle virtuální (snové) cestě jsou pro běžné metody našeho vnímání nepředstavitelné, a Západ zatím jen čeká na skutečně věrný a lucidním snílky ověřené překlady například tibetských knih o umění snít (či umírat a přejít do dalších meziprostorů, bard). Přičemž, a teď to začátečníkům zkomplikuji, a budu znít právě tak nepochopitelně, jako jim to zní od tibetských lamů (jediným řešením je prostě to brát doslova, a po nějakém počtu prosněných pokusů si to ověřit), i mandala nebo modlitební mlýnek či praporek je také iluze (na bázi symbolů), ale pozitivní (a o to víc transformativní: adept cestuje po mandale, nebo se modlí pomocí mlýnku nebo praporků). Protože mysli je jedno, jestli sní o tom, že jí jablko, nebo jej skutečně jí, zároveň sebe sama trénuje (a připravuje na další schůdky duchovního pokroku).
Shrnuto: je prostě třeba neustále zkoušet zvládnout sny (jejich neovládáním, jakkoliv to zní jako oxymóron) a postupně tak zvládnout jak je, tak své ego, tedy negativní, už zautomatizované reakce (sny ničící a mysl člověka snílka vracející do říše iluzí o tom, jak vypadá jeho realita)… a všechny záhady jak různého psaní o snech, ale i snů samotných se postupně sen po snu jakoby samy objasní (nejprve je třeba zasadit semínka ředkvičky do připravené půdy, zalévat, vytrhávat plevel, vyjednotit rostlinky, a teprve když je ředkvička veliká, ji utrhnout a pochutnat si na ní). Teprve pak přijdou na řadu ty zbylé a výjimečné sny a otázky, které zůstávají zatím neobjasněny… Zvládnuté snění pak kultivuje…
Pokračování (pro pokročilejší) příště.
Doporučené odkazy k důkladné a pomalé četbě o snech:
http://blog.baraka.cz/2009/01/lide-snete/
http://blog.baraka.cz/2009/01/lucidni-sneni/
http://blog.baraka.cz/2010/11/o-pozitivnich-snech/
O iluzích a iluzorních konceptech mysli:
http://blog.baraka.cz/2009/01/pulvterinova-maja/
http://blog.baraka.cz/2009/01/makyo-a-jezis/
http://blog.baraka.cz/2014/05/pozitivni-iluze/
O tom, jak jsme (z)mateni rozumem a porodem:
http://blog.baraka.cz/2009/01/mozek-nas-sali/
http://blog.baraka.cz/2009/01/iluze-objektivity/
http://blog.baraka.cz/2009/01/hluboky-pocit-strachu/
