Pyrrhovo a další zadostiučinění

29.6.2015 Najdete v rubrice Jiné myšlení, Muži a ženy

… aneb emancipace nefunguje. Způsoby, jakými poslední dekádu varovně komentuji veřejností a ženami přehlížené trendy vývoje jejich tzv. rovnoprávnosti, teď coby mnoha patrový dort dostaly třešničku: rozhovor Veroniky Bednářové s názvem Ženy už dávno nejsou z Venuše (Reflex 28/15) s americkým autorem někdejšího bestselleru z roku 1993 Muži jsou z Marsu, ženy v Venuše Johnem Grayem pádně naznačuje, že jsem měl i co se týká vývoje českých žen pravdu. Bylo to ve vzduchu, pokoušel jsem se varovat, ale nikdo neposlouchal. Už je to tady… (pozorným a stálým čtenářkám, kterým snad alespoň zatrne, radím vyhledat si doporučené blogy, které téma rozšiřují a vysvětlují i z mnoha jiných stran).

Odborník na mezilidské vztahy John Gray (miliardář, jeho knih se prodalo na padesát milionů výtisků ve světě, a nejméně dvěstětisíc u nás) v rozhovoru m. j. říká: Důvody proč jsou všichni tak nespokojeni s dlouhodobými vztahy jsou stejné jako před čtvrt stoletím, jenže ženy jsou finančně nezávislejší, což vztahové problémy nepěkně zvětšuje a drasticky to mění dynamiku vztahů… tato nezávislost totiž zásadně mění hormonální hladiny ženského těla. Jedna z hlavních příčin současného pro všechny zúčastněné neutěšeného stavu věcí byla totiž objevena až celkem nedávno: Hlavně ve skandinávských zemích pravidelně testují stupeň ženského stresu v zaměstnání. Výsledek? Ženám během pracovního procesu naměřili dvojnásobek hodnot stresového hormonu kortizolu než mužům. Rovnoprávnost (já používám slovo emancipace) je ve skutečnosti pěkný průšvih. Jejich tělo reaguje na stres v práci dvojnásobně citlivěji. A když přijdou z práce domů, hladina jejich kortizolu stoupne dokonce čtyřikrát!

Důsledky jsou logické, i když poněkud překvapivé: Když jsou ve větším stresu, očekávají ženy ve vztahu s mužem mnohem víc než ženy před dvaceti lety. A na to muži nejsou připraveni. Něco podstatného se totiž i s českými ženami stalo, a Gray to pojmenovává bez skrupulí: Ženy už dávno nejsou z Venuše a chtějí se přestěhovat na Mars, tvrdí autor bestselleru téměř čtvrt století po vydání své knihy. Přesně vím, o čem mluví, protože jsem posledních dvacet let kolem sebe a na přednáškách a seminářích sledoval i u nás totéž: V roce 1992 si ženy v zásadě stěžovaly na tři věci: že nemají v manželství dostatek romantiky, že si s muži chtějí povídat (což v překladu znamená aby je muži poslouchali a zároveň rozuměli tomu, co říkají), a že chtějí pomoc v domácnosti a očekávají, že ji dostanou.

Celé ty roky píši a přednáším i o tom, že muž (dáno evolučně!) nemá šanci ženu „pochopit“, také protože není schopen si s ní „popovídat“. Gray přidává po dvaadvaceti letech přesvědčivý argument, a také skrytý, ale přesto zásadní důvod současného stavu partnerských vztahů: Ženy si těmito třemi cestami (nevědomě) zvyšovaly hladinu svého klidového hormonu oxytocinu, a když se jim ho nedostávalo, žádaly o pomoc způsobem, který zněl mužům jako kritika… Tvrdím celé roky, že tedy jde v zásadě spíše o pouhé mužsko-ženské sémantické nedorozumění (jehož řešení by mohlo iniciovat i hormonální změny). Připomínal jsem v řadě článků, že zbytečně medikalizované porody s dávkami umělého oxytocinu nenastartují v tělech rodiček produkci oxytocinu přirozeného, a ony jsou pak v dalším životě, aniž tuší proč, neustále naježené a ne(u)spokojené… a odnesou to jejich partneři. Podobně jsou ovšem hormonálně nevědomky poznamenány dívky, které běžně a dlouhodobě dostávají od svých gynekologů hormonální antikoncepci třeba jen na akné nebo nepravidelnou menstruaci…

Jak k tomu všemu došlo? Zásadní věcí je to, co se odehrávalo od 90. let min. stol., tedy výměna rolí. Jde o to, že ve stresu se úplně obrátí dynamika těla, a nastává totální chaos (který se projevuje i v hormonální přeměně mužů, a vysvětluje, proč jsou emancipované ženy tak nespokojené s muži jako takovými): Vlivem současného životního stylu, jídla, vody, znečištěného vzduchu mají muži v tělech obecně moc ženského hormonu estrogenu (a mají sklony k tloustnutí, jsou náladoví, podráždění, začínají se zajímat o jiné ženy než vlastní manželky). Muž, aby měl dobrou hladinu testosteronu, musí tvrdě pracovat, ale pak má přijít domů a v klidu si lehnout a relaxovat. Takhle to fungovalo tisíce let.

Účastnice mých seminářů z počátku 90. let si možná vzpomenou, jak jsem radil, aby nechaly muže po návratu z „lovu jelenů“ domů sednout si před televizor a číst noviny, tedy symbolicky koukat do ohně a na hvězdy, a že na ně nesmí hned mluvit… smály se, podobně jako když jsem se jich ptal, kdy naposledy svého muže pochválily. Jenže, i úspěšný americký vztahový terapeut ví, že Muž musí od ženy cítit, že je za své počínání chválen… Vzpomínáte na má častá naléhání, aby ženy své muže a chlapce chválily? A provokativní ciitát, jak Yoko Ono prohlásila, že na Hitlera by jí stačilo šest dnů? Další nečekaný důsledek ženské emancipace: Když se muž bude cítit jako nicka, jeho testosteron jde do háje… Pamatujete mé citace sexuologů o kastrovacích manželkách, a o tom, že muži, kteří se starají o domácnost, přestávají své ženy vzrušovat v posteli, a že když v Norsku před lety ženy začaly balit chlapy, ti ztráceli erekci? A jak se vybarvily ženy: Kritika, stížnosti, to vše se dnes v domácnostech děje, protože ženy jsou nešťastné, unavené, mají nerealistická očekávání… Psával jsem i o tom, že ženy prostě nemohou mít všechno, tedy např. milionáře, který přijede v bílém Rolls Royceu, a jehož koníčkem budou domácí práce. A že přílišný blahobyt ženám škodí…

Příčiny jsou tedy prvotně ne v tom, že by dnes muži s ženami nemluvili nebo se nedokázali postarat o dítě nebo domácnost, ale spíše hormonální: Když je žena ve stresu, klesá jí hladina oxytocinu, čímž ztrácí pocit důvěry, lásky a potřeby starat se… Pamatujete na mé naléhání, že žena potřebuje pečovat, ale ne o sebe a své tělo, které pod vlivem reklam nesnáší a týrá dietami, šminkami a pleťovými mléky, ale o ty druhé! Navíc ženy dnes mají větší pocit nezávislosti (Pamatujete na mé články o tzv. rychlokvašené emancipaci mnohých českých žen, a o jejich nepřipravenosti na současnou situaci?), protože vědí, že když se rozvedou, manžel je bude muset dostatečně zabezpečit. Abychom si rozuměli: mužská společnost a muži jsou v bezprecedentní krizi identit, o tom žádná, ale bohužel ty, které by mohly muže, vztahy a svět spasit, tedy ženy, teď překotně přejímají v rámci své emancipace nefunkční mužské vzory.

To ženy se změnily (tvrdí i Gray), existují na to i výzkumy, a nejvíce rozhozené ženy jsou v Norsku. Rozhozené i z obrovské krize maskulinity. Protože ženy chtějí být jako muži, a muži se pak na oplátku musejí chovat jako ženy… Důsledky vidíme všude kolem, jen jsme doposud netušili, že příčiny jsou jiné než sociologické, a nejen v Norsku, ale i naše političky se to snažily řešit politicky, tedy genderově. Výsledkem je i podle Graye průšvih: Ve skandinávských státech podle mne není genderová rovnoprávnost, ale genderová slepota…

Bylo jasné, že dříve nebo později se uspěchanost a formálnost, s jakou české ženy doháněly Západ, ve smyslu mého rčení Nevadí že je zkratka delší, zato je méně pohodlná, nevyplatí. Jenže právě tak jako bankéři a ekonomové nikdy nepřiznají, že před lety na počátku krize udělali řadu chyb (a proto je současná bankovní a evropská a řecká situace neřešitelná), i mnohé současné emancipované ženy, které se přece tolik let tak snažily uplatnit mužskými způsoby ve světě řízeném muži, mužsky nepřiznají, že to s emancipací (rovnoprávností) přehnaly: že udělaly chybu (ve smyslu rčení „Nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že v ní jsi“.). „Měly bychom se na emancipaci vykašlat a nechat chlapy, ať nás zase živí. Přiznejme se, že jim se to líbí a nám taky,“ přiznala přitom jedna finančně nezávislá a úspěšně emancipovaná Češka v rozhovoru pro noviny již před šesti lety!

Táhne se již velmi dlouho, tahle přehlížená nevědomost (arogance?) a z ní vyplývající neschopnost změnit směr. Neslyšíme, co slyšet nechceme, zvláště ne posly špatných zpráv. Jenže můžeme chtít změnu po traumaticky porozených a tedy niterně nejistých ženách (vychovávaných a vzdělávaných muži psanými pravidly a učebnicemi), stydících se za menstruaci, hnané kosmetickým a reklamním průmyslem k maškarádám ženství a s deficitem hormonu lásky, aby byly ženské a své muže chválily a pečovaly o ně (a byly tak i ve vztazích a v posteli šťastné)? Není tak načase přiznat si, dámy, že i ta vaše česká emancipace byla a je v mnohém pěkný průšvih? A že řešení vaší nespokojenosti není v boji s muži (a věkem) a výměna partnerů, ale v návratu k přirozenému (porodnictví a) ženství?

Rozhovor s Johnem Grayem dokazuje, že nejsem sám, kdo to cítí a s obavami sleduje, a také že mé životní (i internetové a čtenářské) oponentky postupně podléhaly a nakonec i podlehly jedné obrovské iluzi. A snad některé (emancipované?) jeho výroky ženy zarazí a přimějí, v jejich vlastním zájmu, pozměnit způsob, jak jednají se svými těly a muži. V dlouholetých a zbytečných přích se ženami (a feministkami a porodníky) jsem tak nakonec soukromě zvítězil (i když ony o tom ještě neví a až se to dozví, nepřiznají to)… ale je to zadostiučinění Pyrrhovo, jak pro mne, tak (nejen) pro mé životní partnerky i celou (nejen českou) společnost. Ty, kterých se to týká, i ty ostatní emancipované, zatím nechápou a odmítají přijmout fakt (protože bojují a soutěží), že jsem to všechno (viz níže) nepsal, abych (z)vítězil, ale abych varoval a možná i pomohl. Snad na to někdy přijdou… a to bude mé další, to skutečné zadostiučinění.

http://blog.baraka.cz/2009/01/emancipovana/

http://blog.baraka.cz/2010/03/krasne-mlade-osamele/

http://blog.baraka.cz/2009/01/nedorozumeni/

http://blog.baraka.cz/2009/01/najezene/

http://blog.baraka.cz/2009/01/zeny-a-blahobyt/

http://blog.baraka.cz/2009/01/syndrom-seminarove-bohyne/

http://blog.baraka.cz/2009/01/po-porodu-se-zmenil/

http://blog.baraka.cz/2009/10/hojnost/

http://blog.baraka.cz/2009/01/nemuzes-mit-vsechno/

http://blog.baraka.cz/2011/09/hormony-a-zeny/

http://blog.baraka.cz/2010/09/pandoriny-pilulky/

http://blog.baraka.cz/2009/01/michel-odent-porod-a-koreny-nasili/