Když slavil osmdesátiny, byl 14. dalajlama k vidění i v českých médiích. Většinou články v rámci politologických úvah pojednávaly o ne zrovna pozitivní budoucnosti Tibetu po jeho smrti. A tak jsem využil možnosti a na setkání v rámci prvního výročí otevření labyrintu promluvil o tom, jak máme dalajlamovství zkresleno mýty a iluzemi, zformovanými i vztahem Václava Havla k současnému, pravděpodobně poslednímu dalajlamovi. Protože se však na Stroupečku až v průběhu přednášky nainstalovaný a zapnutý videozáznam navíc kousl a existuje tak jen záznam konce přednášky, napíši níže, co si vzpomenu, že jsem říkal, a téma hojně doplním, protože jsem si jist, že na něm záleží víc, než tušíme.
Životní zkušenost tantrika je tato:
Vnější svět vidí jako mandalu,
a všechny živé bytosti jako hravé bohy a bohyně.
Všechny zkušenosti jsou transformovány v původní kypící vědomí.
A všechny činy jsou duchovní
bez ohledu na to, jak světské se zdají.
Glenn Mulin: Život a učení 2. dalajlamy
Ne že bych byl tibetolog a znalec, ale přece jen se celé roky o Tibet a jeho prakticky a pozitivně duchovní a hudební kulturu aktivně zajímám, v knize Nová doba porodní jsem psal o tibetském porodu a základní výchově dětí, a před lety jsem se týden staral o Glenna Mulina, amerického tibetologa, který žil dvacet let v Dharamsale mezi tibetskými učenci, napsal dvacet knih, některé o slavných dalajlamech (viz i citát v záhlaví), a proto jsem si s ním tehdy o tibetské formě učení a předávání moudrosti hojně povídal (viz i ukázka článku o respektu Tibeťanů k osvíceným leč velmi výstředním bláznům v samizdatovém časopise Březen z roku 1984, později přetištěn v Baraka č. 1, 1995, níže).
Pokusím se racionálněji a v náznacích osvětlit to, čemu říkám dalajlamovství, a také odmýtizovat některé staletími vyzkoušené formy, jakými Tibeťané své dalajlamy vybírají. Omlouvám se za délku blogu, ale téma je natolik zajímavé a závažné zároveň, a navíc souvisí i s mým posláním šíření pozitivní zvěsti o výhodách přirozených porodů a výchovy pochvalami: vypovídá nejen o vztahu Tibeťanů k praktické duchovnosti, ale i o našich ztuhlých mapách myšlení, a navíc o případné možnosti převzít i do naší kultury staletími ověřené metody, jak z malých kluků vychovat moudré, celoživotně usměvavé a soucitné (dalaj)mámy a (dalaj)táty, respektive (dalaj)učitele a (dalaj)porodníky…
Když zápaďan poprvé slyší a čte o způsobu vyhledávání nového dalajlamy, nevěří svým uším a očím a většinou si klepe na čelo. Jenže dnes už tušíme, že to není jen mýtus, a víme i z jiných kultur, které dbaly a dbají na genetickou čistotu (šlechtických či královských, ale i uměleckých) rodin, že početí a porod by při troše pozornosti a pečlivosti nemusely být jen náhodnou hříčkou genů a důsledkem (často) negativních okolností, a že právě forma výchovy a vzdělávání je posléze rozhodujícím prvkem ve snaze vyšlechtit elitního příslušníka rodiny (dynastie, království či společnosti). Pokusím se o povrchní srovnání: zatímco na naší straně „školství“ panovala ještě za první republiky až idylická atmosféra pánů profesorů a pánů studentů (všichni si vykali!, viz slavné filmy pro pamětníky), po válce už nastoupila autoritářská a ideologická masovost soudružek učitelek (třicet dětí ve třídě), osobní nezodpovědnost (škole bylo jedno, jestli vychová chytré lidi nebo žáci prostě jen naplní zadání úřadu a projdou), absence poslání (učitelky si látku odučili(y), nejlépe přesně podle osnov, a počítaly, kolik jim zbývá do důchodu, nedostatek respektu k dětem (autorita stupínku a intelektuální zupácká nadvláda) a plno zákazů a trestů za něco, za co žáci nemohli.
Česká učitelka ve školákovi vidí sígra, neposedu, který nezapadá do osnov a rozvrhu: tím, že se hýbe, neustále se ptá, a běhá o přestávkách po chodbách, neustále zlobí. Na tibetské straně pečlivá a svým způsobem laskavá pozornost k osobnostem kluků (a dívek v dívčích klášterech), osobní zodpovědnost lamy ke každému mníškovi, kterých bývalo jen několik (a někdy měl lama na starosti právě jen toho jednoho vybraného, ze kterého bylo třeba vychovat elitu, dalajlamu), škola hrou a zadáním (kluci pomáhali v kuchyni, pěstovat zeleninu, chodit prosit o potraviny do vesnice), a privilegium žít v klášteru, blízko vzdělání a posvátnu… Jinými slovy, i běžný lama v klášteru vidí v každém klukovi příštího dalajlamu.
Co se týká připravenosti takového kluka na pobyt v klášteru a duchovní cestu, zatímco u nás se (až na výjimky některých šlechtických rodů a za mého života exkluzivitu některých dětí komunistických funkcionářů) nikdo nestaral o podmínky těhotných, na dálném Východě tomu bylo odjakživa, a dodnes snad někde je, jinak. „Počít dítě neznamená, že je stvoříte“, říkají tibetští učenci, „je to spíše jakoby žena pozvala dítě do své dělohy.“
V rámci tibetského buddhismu totiž není početí považováno za náhodný akt, jde spíše o vědomý čin a formu komunikace s ještě nenarozenou duší. Právě ta, vědomě či podvědomě, rozhoduje o tom, ve které děloze začne existovat. Tibetské matky říkají, že jejich početí začíná tím, že mají sen, ve kterém zvou duši ještě nenarozeného dítěte do své dělohy (ve snu do příjemně zařízeného pokoje). Porod dítěte je tak podle karmického zákona součástí „neustále začínajícího času a nekonečného prostoru“. Znovuzrození je úmyslné a má svůj konkrétní účel. Účelem je obvykle další porozumění lidskému údělu, pomoc druhým nebo posílení mezilidských vztahů, například s těmi, kdož jsou teď rodiči. Pro Tibeťany je učení o karmě a koloběhu života a smrti běžnou součástí jejich životů a „kolo samsáry“, jakási ilustrovaná, a tedy i pro negramotné velmi srozumitelně návodná ilustrace tohoto učení, je běžnou součástí výzdoby všech klášterů.
Jakmile otevře tibetský novorozenec ústa, je na jeho jazyk namalováno šafránem dhi. Je to slabika symbolizující bodhisattvu moudrosti Mandžušriho. Tibeťané tak činí proto, aby dítě vyrostlo v moudrého a sebevyjádření schopného člověka – protože těchto kvalit si nejvíce váží. V některých částech Tibetu má dhi přinést dítěti kromě inteligence i dlouhý život a šťastný osud… Aby bylo zajištěno, že se dítěti dostane všech příležitostí k rozvoji jeho kapacit a potenciálů, jsou vykonávány důmyslné rituály k ochraně dítěte a usnadnění jeho vývoje. Tyto rituály také ustavují určité základní partnerské a vztahové vzory, které mu v budoucnosti pomohou navázat hluboký vztah k rodině a božstvům. Rozuměj: mysl rodičů je po dlouhou dobu pozitivně zklidněna a v meditaci. Porovnejme to s masovostí velkoporodnic, plných plačících, protože od matek oddělených dětí, spěchem a nezodpovědnost porodníků (za kvalitu porodu)… a nemůžeme se divit, že u nás, kromě praktické duchovnosti, žádné laskavé moudré učitele a soucitné dalajlamy nemáme.
Pokud se týká elit: když bývaly těhotné např. čínské císařovny, byl jejich čas (z)organizován do posledního detailu tak, aby prožívaly jen ideální čas, nenarušený ani např. pohledem na mrzáka či nemocného, nebo jinak ošklivého člověka (rozuměj: psychika císařovny musela být neustále optimální, aby budoucí císař nebyl, ani softwarově, nijak poškozen). Už jsem na toto téma kdysi zabrousil v blogu o filipínských tanečnicích. Mimochodem, i jezuité věděli, že téměř každý pětiletý klouček je potenciální myslitel a dokonalý kněz, jen ho umět vychovat a naučit ho učit se, a uměli si takové kluky vybrat…
Pokračování příště
http://blog.baraka.cz/2009/01/tanecnice/ o povrchní nepoučitelnosti této části světa
http://www.glennmullin.com/ domovská stránka Glenna Mullina
http://blog.baraka.cz/2009/01/kdyz-uz-i-dalajlama/ o laskavé trpělivosti s jakou znovu a znovu vysvětluje Zápaďanům, odkud by měli a mohli začít (sebe)nápravu věcí lidských
http://blog.baraka.cz/2009/01/vrabci-a-dravci/ o hlubinných iluzích a trvalých mapách v nás
http://blog.baraka.cz/2009/01/drzitel-stolice/ o emocích a každoroční konferenci západních odborníků a učitelů meditace o emocích, jakož i o špatných překladech
krátký střep přednášky na Stroupečku: http://youtu.be/XPJWi6F3EnA
