Tak by se dalo jednoduše charakterizovat zaměření mých myšlenek a aspirací nejprve v první, a následně praktické hledání a aplikování efektivních (protože správně přeložených a vyzkoušených) metod v druhé polovině života (rozuměj: po vyluštění zenového kóanu). Právě neochota se přizpůsobit establišmentu mne, spolu s jistě ne náhodnými ranami osudu, dovedla k záměrné neukotvenosti profesní (dělej už něco pořádně, připomínali kdysi, tví spolužáci už jsou přednostové klinik, ale ty devatero řemesel a desátá bída), ale, jak se ukázalo za pár desítek let, také k interdisciplinárnímu přehledu a existenciálnímu neušpinění jakýmikoliv funkcemi či zásluhami o systém lží. Naznačím, těm, kteří už jsou na cestě, ale i těm, kteří zatím nemají odvahu vykročit, že je to (a co je) možné…
Do pětatřiceti jsem, jako všichni ostatní kolem mne, neustále spěchal a těšil se na to, co bude až… Šlo o mládím a nezkušeností podmíněnou posedlost vnějším světem, o kvantitu: o počet přečtených knížek, shlédnutých filmů, a posléze i uskutečněných koncertů a přednášek. Efektivní alternativou bylo nepít pivo, nekouřit, po antikvariátech skupovat jinak nedostupnou (i duchovní) literaturu.a v klubu filmového diváka vidět všechna klasická díla nejlepších filmových režisérů světa. Po hlubokém nádechu svobody v době před srpnem 68 pak šlo nalézt (nejprve jen pasivní) svobodu v domácím poslechu a magnetofonovém rozmnožování té nejkvalitnější pašované rockové hudby, která ovšem nemohla nepřerůst v pokusy se také začít podobně náročně vyjadřovat, přes absenci nástrojů a zesilovačů a zkušeben, a začít aktivně tvořit vlastní verzi reflexe doby a tichého vzdoru.
Velmi zklamán z (pivem a kouřením) omezeného prostoru případné skupinové spolupráce (s vrstevníky, z nichž většina se uchlastala v malostranských hospodách, a ti pozdější ukouřili při vymýšlení způsobů, jak žít, aby se pak, když čas oponou sametově trhnul, ukázalo, že ani oni nevědí, jak a co) jakož i z nekvality a nedostatku disciplíny (a navíc všeobecné pasivity ostatních), jsem postupně pracně hledal (nejprve jsem věděl jen co a jak ne) a potom i nalézal a šířil nikým a ničím neomezované cesty vnitřního vývoje k totální svobodě (duchovního probuzení).
Po pětatřiceti jsem se pak učil spíše zpomalovat, zvnitřňovat a zkvalitňovat okamžik v okamžiku. Důkazem kontinuity mého směřování bylo jak množství samizdatů (tehdy bylo třeba šířit zvěst, že i teď a tady to jde, nalézt a udržet si svobodu), tak přechod od nevyladitelných bicích k indickým bubínkům a klasické indické (rozuměj: vždy jen pozitivní, a tedy i dnes terapeuticky léčivé a duši povznášející) hudbě… a nakonec i zásah StB a dvouměsíční vazba ve věznici Ruzyně právě v době mých čtyřicátin. Kde jinde jsem mohl mít dost času (v tom minimu prostoru) na kultivaci a intenzivní praktický trénink niterné svobody, než ve vězeňské cele?
Poslední roky kultivuji (protože práce na možnosti zkvalitňování umění žít v přítomnosti a radovat se z výsledného umění být a zůstávat šťastný nikdy nekončí) právě umění žít tím hlubinněji a kvalitněji, na čím menším prostoru se vyskytuji: má současná věcí zbavená cela (o velikosti nepravidelných šesti metrů čtverečních), právě tak jako nemocniční cela (při propuknutí Menierova syndromu) když mi bylo jednadvacet, a klášterní cela u Nary v Japonsku, když mi bylo třiatřicet, byly závěrečnými zkouškami. Přes průsery ke hvězdám, říkával jsem. Navíc jak jsem tak trénoval neustále soustředění myšlenek (např. do hary), ale i jakýsi stále déle nepřerušovaný trans spojený s vymýšlením, zkoušením a prezentací koncertů, ale i životními cíli (např. právě s cestou do Japonska, ale i v roce 1995 s cestou do USA a na Havajské ostrovy), jsem to uměl stále lépe: jedno souviselo, navazovalo, a posilovalo druhé a další. Musel jsem si dokonce v posledních letech (i v souvislosti s odchodem do ústranní) dávat pozor na to, co si přeji, protože ono se mi to všechno začalo vyplňovat…A v důchodu holt jsem našel to, o co jsem se v mládí jen teoreticky pokoušel…
Jinými slovy, současná (zdravotní, prostorová, dietní, cestovatelská) omezení nejsou ani tak překážkami (uvnitř je prostoru až až, a běhám a vedu alternativní semináře a meditační kurzy ve snech), jako spíše zvyšováním laťky… Co potěšení a radosti skýtá pravidelná cesta tramvají (s možností kochat se krásami či poškozeními studentek nebo neustále se měnící dokonalosti ročních cyklů pražských exteriérů) do vegetariánské jídelny, kde si kupuji jídlo s sebou a kousek vedle právě upečený bochník vynikajícího křupavého chleba na dva dny dopředu! Nebo pravidelná satsangová setkávání se studenty (kterým s potutelným úsměvem často zodpovídám jejich otázky ještě než tuší, že je chtěli položit) na lavičce v parčíku (nebo v japonské čajovně) jen několik set metrů od mého domu… nebo internetové možnosti vybírat si jen pozitivní zprávy, vychutnávat krásu těch nejlepších přírodopisných dokumentů (jsou to jen iluze, nikoliv skutečná příroda, ale pozitivní, a takto pozitivně vnímané jsou stále více převládajícím základem stále déle trvajících a rychleji nastartovatelných harmonických pocitů a tělesných stavů… Zároveň pravidelně publikuji své na čtení a přemýšlení stále náročnější blogy (často dva dny předem netuším, o čem budu psát, ale protože jsem si jist, že se něco objeví, vždy se zjeví zajímavé nebo závažně apelativní téma) pro dvě stovky pravidelných čtenářů…
Neuspěchané, ale vytrvale realizované (blakeovské) umění vidět celé vesmíry v zrnku písku, nebo v právě pučících listech na kaštanech na Střeleckém ostrově, nebo ve fragmentovaném odlesku kýčovitých lodiček s mladými zamilovanými na vlnkách Vltavy, nebo v sestavě peřinových mraků nad střechou Národního divadla, či ve chvění listů křídlatky a střemchy na dvoře, nebo v detailu konverzace turistů, pravidelně cestujících devítkou na Újezd, aby tam přestoupili na dvaadvacítku a dostali se blíž ke Karlovu mostu (jenž jsem u schodů na Kampu tehdy s přáteli kreslíři a hudebníky každodenně několik let vychutnával od rána do noci a od jara do podzimu)… to je to, oč (nejen mně, ale přece nám všem) tu přece běží.
Hlubinně teď a tady niterně prožívaný (vnějšně mini, ale niterně neomezený) okamžik po okamžiku, to jsou mé životní prostory: jen zdánlivě (jako výše zmíněné cely) rozměrově minimalistické. Životem našlehaný a radostí nadívaný amatér (od amare, milovat) života, a zároveň profesionál jak alternativ a pozitivních řešení (nikoliv problémů), tak i ostatních životních výzev a možností, prostě jen postupně (a stále umněji) transformoval, tak jak to s postupujícím věkem má být, intenzivní a hezky pádící prožívání vnější ve stále kvalitnější pomalejší a detailnější (vesmír v jakémkoliv, tedy každém zrnku písku!) prožívání niterné. Pro pokročilejší: každý kousek dne (a často i noci) je ten nejlepší!
