Ve středověkých dobách válčících států moudří mniši v čínské komunitě čchanových (zenových) klášterů vymysleli neagresivní způsob obrany: buddhistický mnich nesmí zabíjet (ani lupiče), ale může vymyslet a naučit všechny potřebné umění sebe-obrany jaksi s prázdnou rukou (japonsky kara, prázdný, te, ruka). Dnes jako bychom opět (nevšímavě!) prožívali období „válčících států“, ve kterém eskalace vzájemného praktického násilí (katalyzovaného zisky zbrojařů i HDP států) hrozí přerůst v celkový kolaps vnější i niterné lidskosti. Samozřejmě vím že je to marné volání, a že nikomu nemusím nic vysvětlovat, ale… Potřebujeme jak sůl alespoň několik moudrých jedinců, kteří budou varovat, a jejich žáků, kteří následně prakticky realizují nějakou další společensky aktivní sebe-obranu prázdných rukou. Jedinou věcí, nezbytnou pro to, aby triumfovalo zlo, je lidská nečinnost, napsal Edmund Burke. Varovně a z vlastní zkušenosti bilančně a obsáhle naznačuji, že začít by měly, protože snad ještě mohou, ženy, ale… (viz, uff, brblavé argumenty níže).
Navzdory knížecím radám (mnohých teoretiků a kibiců), a v čase davově katalyzované nenávisti, pramenící z bezmoci a rostoucího počtu negativních podnětů, je třeba začít (v jakési duchovní katarzi) sami sebe individuálně a pak i skupinově transformovat. Roste totiž počet lidí (a zvláště žen), kteří jakoby už spadli do pasti společenských davových psychóz. Je to jako v hejnu kobylek (nebo v atomové bombě): když počet nakažených jedinců překročí kritické množství, spustí se nevysvětlitelný (holistický, synergický) efekt, a dav (u)dělá něco, co si jednotlivec sám nedokázal ani představit. Celé zfanatizované etnické skupiny nebo národy pak v transu dělají nelidské věci (také protože mozek člověka a jeho emoce jsou evolucí naprogramovány na řešení situací v malé skupině, a na mnohasethlavé parlamenty a statisícové stadiony či náměstí člověk nemá buňky).
V 80. letech min. stol. jsem šířil (protože jsem zcela odmítal knížecí rady vrchnosti, ale i rodiny a přátel), tak sebeobranně, jak se dalo (tehdy se dalo jen samizdatově a formou hudebního zážitku) nejen zvěst o touze po svobodě, ale i příklady individuálních možnosti její realizace: psal jsem a přednášel těm, kterých se to tehdy týkalo, a to jsme byli všichni, že to je možné, najít svou svobodu a vytrvat v ní (např. nechodit k volbám). Učil jsem posluchače svobodně myslet, šířil jsem informace o amerických objevech hnutí nové doby, a hlavně jen nečekat, až TO praskne. A dělal jsem to asi dobře, protože mne nakonec zavřeli, odsoudili (za poškozování zájmů socialistické vlasti v cizině), a po propuštění z vazby mi nevrátili větší část zabavených strojopisů (např. cestopis z Japonska a další sbírky fejetonů nebo knih o snech, ve kterých si tehdy zcela jistě řada estébáků početla).
V 90. letech jsem ale hned jak se dalo, začal sebeobranně přednášet (a dělal jsem to asi dobře, protože jsem o dvacet let později dostal za odpor proti komunismu odznak a 100 000,- za které jsem soukromě vydávat své opět samizdatové a téměř disidentské knihy) o konkrétních metodách cest ke svobodě: učil jsem na seminářích různé meditace, zpívat mantry (tedy používat osvědčené formy nalezení a uplatňování neagresivní svobody, která musí logicky končit tam, kde začíná svoboda toho druhého). Muže jsem in-formoval o transformativní síle jednoduché (a stále harmonizující, tedy léčící) hudby – učil jsem je bubnovat, tibetsky mručet, alikvotně zpívat a.j. Ženy jsem in-formoval o regenerativních možnostech péče o ty druhé, o jejich spící schopnosti hladit a chválit, o blahodárných účincích přirozeného, pečujícího mateřství, ale i zpěvu, zázracích (břišního) tance atd. A hlavně o možnosti přirozených, neškodících porodů – aby se nerodily další generace postižených, a tedy empatie neschopných a snadno zmanipulovatelných jedinců, vytvářejících pak budoucí běsnící a nenávidějící davy.
Dnes mohu konstatovat, že jsem se ideálům svého mládí nezpronevěřil. A že se neutápím v pocitech viny, když se mnohé z toho, o čem jsem snil a na čem jsem pracoval (zatím?) neuskutečnilo. Jediné, co mě však stále nenechává pasivně v klidu, je trend mnoha samostatně podnikajících žen, které netuší, že svou rychlokvašenou emancipací v době, kdy je negativních a nevysvětlitelných jevů příliš, až sebevražedně, téměř v jakési davové psychóze následují (aniž to samy tuší) sebepoškozující, negativně synergické mechanismy. V reklamě zneužívané unisexuální slogany jako Nevaž se, odvaž se (a užívej si) přerůstají v individuálně žensky (zne)užívané Mám právo na štěstí, lásku, přepych (protože jsem princezna, vole!). Žijeme si tady již dvě dekády v nezaslouženém luxusu (kterého si, tak jako svobody, nevážíme – pálí nás dobré bydlo), a tak nás ti, kteří nám to začínají ohrožovat (zatímco půl lidstva hladoví a miliony jsou na útěku před válkou a hladem), rozpalují do běla. A vyvádíme… zcela mimo mísu.
Co mám na mysli? Tyhle tzv. emancipované (rozuměj: mužsky soutěživé a sebevědomé) ženy např. houfně opouštějí své partnery a dokonce rodiny (egoisticky si to dokážou samy pro sebe vysvětlit a omlouvat), a za poslední dekádu vytvořily jakési v sobě zacyklené skupiny seminářových bohyň a lektorek vznešených ezo řečí na jedné, a dav finančně nezávislých zájemkyň o předražené ženské zážitky na druhé straně. O neuvěřitelně lukrativní nabídce a stále dostatečné poptávce svědčí např. nikoliv hoax (!) dvouletého transformačního cyklu, jehož (šmejdská, rozuměj, mnohonásobně předražená) cena za víkend u Berouna je 4 450 a za celý cyklus 57 860 korun. No nekupte vznešená témata, jako naleznete dary ženskosti a vnitřní moudrost, spojíte se se silou procházet i bolavou temnotou, naleznete důvěru odevzdat se koloběhu života a smrti… Už to ani není k smíchu… Stále větší část ženské populace si bohu, nám i jim žel začíná stačit, a muže ženy nepotřebují. Nikdo jim nevysvětlí (a že se o to snažím téměř dvacet let), že je něco špatně (když třeba zmalovaně kouří nebo mluví vulgárně, když s partnery, muži a porodníky bojují, když ve jménu touhy si užít a mít všechno opouštějí své malé děti atd.) jak pro ně, tak pro společnost. A ani ony, ani my muži si nejsme vědomi, že nám mozek (v jakési celkově kontraproduktivní sebeobraně) cenzuruje jak zbytky selského rozumu, tak realitu… a vyvádíme.
I dnešní knížecí rady těch tzv. rozumnějších (ať se do ničeho nepletu) jsou mimo mísu. Hm, podobně, i když dotčeněji, a mnohem vulgárněji než současné utěšitelky, mi totiž psaly ženy, když jsem před těmi dvaceti lety začal přednášet a psát o přirozených porodech, nebo o tom, že hlas léčí a naše hudba je rozladěná, a odborníci, učitelé a profesoři, stejně jako jejich epigoni, si ťukali na čelo. Pamatuji ale také, jak si mnozí klepali na čelo, když na jaře 1968 obrodně angažovaný spisovatel Jan Procházka tvrdil, že když se loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň. Jak to tehdy dopadlo, už dnešní mladí zapomněli…
Z vlastní zkušenosti dobře vím, že jak pravdu, humor, selský rozum, tak i lidskost a hlavně autentickou a přirozenou ženskost bychom (si) totiž měli(y) neustále aktivně (sebeobranně) bránit. Měli bychom naslouchat varovným hlasům, měli bychom konzumní a výdělečné ezo vyměnit za péči o a angažované eko (je prokázáno, že ženy, které pečují o druhé, anebo se angažují v charitě, jsou šťastnější a zdravější). Přiznávám, že nevím, jak současnou mlčící většinu, nebo aktivní ezo lektorky a jejich zatím nic netušící oběti probrat z pohodlných mrákot. (Klid, pokud se mne týká, nepropadejte panice, stále ještě 80 % času vychutnávám jahody a lahody života…)
Jsme už těmi několika kilogramy chemie, kterou každý rok sníme v běžných potravinách, omámeni a otráveni k bezmoci? Tušíme ještě, že to chce zvednout zadky a něco (u)dělat? Ne že by to nešlo: malá skupinka českých dobrovolníků nedávno pozitivně změnila jak třeskutou situaci mezi uprchlíky na srbsko-slovinské hranici, tak postoje tamních policistů… a výjimečné lékařky i varují. Copak se nenajdou skupinky těch, kteří (s prázdnou rukou, kara te) změní pohodlnou rutinu? Opravdu jsme, při vší dnešní informovanosti a tolika historických zkušenostech, nepoučitelní? Copak nám docela zamrzla předběžná opatrnost? Knížecí rady vskutku nepomohou. Bránit se(be) musíme(te) sami(y)… Třeba mantrou pro ego na Cestě (… stačí přestat vyvádět, klid a mír je rázem zpět).
Uff. I v tomto smyslu není tento můj delší a opět náročně uzávorkovaný text ani tak návodem budoucích řešení, jako snad jejich spouštěčem. Nevyžaduji po čtenářích, a hlavně čtenářkách, aby mne (a témata, nad kterými brblám) rovnou pochopili(y), ale pokouším se celé ty roky jen naznačovat, jaksi mezi řádky a v zákoutích pozorného čtení… a tím snad vychýlit jejich myšlení a poté snad i jednání ze zavedených kolejí.
P. S.: Paralela (náznak, kam až to také může se státem a ženami a matkami a školami dojít, když budeme sedět na zadku a mlčet… tedy bez sebeobrany, jen s knížecími radami)
http://blog2.idnes.cz/blog.aspx?c=434957 (rozumná žena 2014)
