Fakt, že nyní žijeme ve věku digitální negramotnosti je nezpochybnitelný. Rozumějte: čím dokonalejší technologie, čím víc uživatel podléhá kouzlu svého tabletu a chytrého mobilu, čím snadněji se orientuje v záplavě stále čerstvých zpráv a hoaxů, tím méně umí nejen počítat, ale i umět nacházet relevantní a transformující návody na použití člověka: tím je snadněji manipulovatelný a bezbranný jak vůči výdělečně zužitkovatelným algoritmům softwarových gigantů, a tím méně umí rozeznávat nesmysl od užitečné informace a možností. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by digitální prostor zahlcen projevy absolutní ignorance, popírající další svobodnou a demokratickou existenci lidstva. Jestliže se umělá inteligence dokáže „nakazit“ během několika hodin, co to dělá s běžným smrtelníkem, jehož inteligence je zmítána emocemi a neuvědomovanými pudy?
Konstatuje a ptá se řečnicky Bohumil Kartous, a potvrzuje i mé brblání (co se týká nezadržitelně klesající čtenosti složitějších a delších textů, či degenerace společnosti a médií všeobecně). Stejně jako se dnes rozevírají nůžky mezi jedním procentem nejbohatších lidí a naprostou většinou těch nejchudších, se rozevírají pomyslné nůžky i mezi socialisty a pravičáky, voliči toho či onoho politika, přívrženci toho či ono sportovního klubu. Už jsem několikrát psal o skutečných příčinách těchto příkopů mezi námi a v poslední době i o jejich neřešitelnosti dosavadními způsoby: neumíme si přiznat, že jsme v pasti.
Mozek nám pracuje, jak jej evoluce miliony let vyvíjela pro život v tlupě o maximálně několika desítkách členů. Systém našich emocí, stejně jako zvykového práva či dobových rituálů (např. ve věku počínajícího 3. tisíciletí školy ve stylu Marie Terezie), přestává fungovat. Projevuje se to na všech úrovních ke kolapsu se blížící civilizace, a příčiny a důsledky nejsou jen vnější, ale spíše iniciovány, zapříčiněny a neřešeny evolučně daný způsobem, jakým pracuje náš mozek a jak jsme ovládání emocemi (odborníci tomu říkají antropologické konstanty). Vypadá to, že ani ta naše adorovaná inteligence už není co bývala, a naši prapředci asi byli daleko inteligentnější. Ne že by neexistovaly ostrůvky pozitivních deviací (a téměř intuitivní metody jakými nejmladší generace vzdoruje demenci)… ale času je stále méně.
Lidský mozek si i dnes instinktivně vybírá příznivé informace, zbytek ignoruje, a za spojence vybírá ty, kteří vybírají stejně (uvádí i Petr Kain, Zahrabejme ten příkop, LN 21. 4. 16). Uzavíráme se v bublinách a vzájemně se utvrzujeme ve svých pravdách. Ne že bychom na to přišli až dnes: byli jsme takoví odjakživa, ale internet všechno to negativní a nepřizpůsobivé jen obrovsky zesílil. Bohužel se tak cele vyvrátila teze, že čím informovanější budeme, tím blíže se octneme pravdě. Spíše se hlouběji zakopeme ve svém příkopu, skepticky komentuje novinář. I on už ví, že a jak média špiní.
Není to zase až tak vina člověka samotného, a ne že bychom neměli po ruce rostoucí počet důkazů pro varovná upozorňování několika všímavých a nelhostejných: Bohumil Kartous (z jehož článku budu několikrát citovat) uvádí nedávný případ, kdy Microsoft vyvinul umělou inteligenci, dal jí jméno Tay (v urbánním slovníku dnešní angličtiny výraz pro neodolatelnou holku) a vypustil ji na Twitter, aby se naučila jazyk a uvažování tzv. millenials, konkrétně lidí mezi 18 a 24 rokem života. Během několika hodin se tato pokročilá umělá inteligence přizpůsobila diskursu: stala se z ní totální rasistka, mezi USA a Mexikem postavila zeď, byla vulgární. Po velmi krátké době Microsoft experiment zastavil. Naznačuje to kromě mnoha jiného jak nepoučitelné protože evoluční nastavení člověka moudrého (homo sapiens), tak naivní povrchnost, s jakou se věnujeme sebou samým a svým zábavám namísto podstatným věcem a jevům.
Autor konceptu planety Gaia James Lovelock nedávno prohlásil, že naše inteligence je stále ještě v dětské fázi (já bych to nazval fází pubertální) a nemá kapacitu pro vypořádávání se s vlastními chybami. Platí, že IQ neposkytuje záruku, že jeho nositel bude či je zároveň moudrý (protože, jak by řekli Tibeťané, se nesetkal se soucitem). Ostatně sám Lovelock nemá k racionalitě zrovna vřelý vztah a téměř zenově navrhuje spíše intuitivní přístup: ten může být jediný způsob, jak získat nějaký dojem o systému, který je příliš komplexní pro racionální vysvětlení.
Dialog a doba, kdy mladí naslouchali zkušeným, je dávno pryč. Domluva nepomůže. Agresorovi, který vykácel lipovou alej u náměstí a svého domku, a aleji samé nepomůže logicky vysvětlovat, natož křičet nebo obviňovat: ten druhý stejně nic z našich argumentů nepochopí a nevezme. Píšu celé dekády o potřebě umění naslouchat si: jak mezi partnery, v rodinách, mezi stranami a politiky. Hladoví sytým a neslyšící slyšícím nevěří. Už v prvních číslech časopisu Mana v polovině 90. let min. stol. jsem např. navrhoval, aby se tehdejší novinka, virtuální realita, použila taky pro výukově zážitkové programy: jak by asi vzájemné toleranci mezi muži a ženami pomohlo, kdyby si muž mohl s brýlemi virtuální reality na očích (a všemi tělesnými reakcemi) prožít menstruaci… Roky také píši (nomen omen, médium je poselství) o pro společnost škodlivých programech mozku (kognitivní disonance), a především o iluzích (viz makyo, Mája), jak nám je, patřičně zpracované a upravené, mozek, aniž si to uvědomujeme, promítá na monitor mysli. A o naší bezbrannosti…
Podlehnout televizní iluzi nebo internetu či sociálním sítím je totiž nesnesitelně snadné a lákavé: Stačí šířit sémanticky neutrální sdělení, které zdánlivě odkazuje k nějakému hlubokému poznání, a získávat tak v algoritmu Facebooku vyšší míru zobrazování v profilech lidí, kteří tak činí. Můžete přitom být nějakou neonacistickou nebo jinak obskurní bojůvkou, rázem se dostanete do zorného pole lidí, kteří o tom často nemají ani tušení. Připomínám své marné diskuse s provozovateli blogu respekt.cz, kteří mi tehdy zakázali zakázat diskusi (psali většinou trollové, viz megablog na toto téma), a po několika letech jako jeden z posledních nebulvárních serverů nakonec i oni diskuse přestali provozovat. Samozřejmě je ani nenapadlo se mi omluvit. Protože i oni jsou oběti svých představ, programů a formujících životních událostí (včetně nutnosti zpívat píseň toho, kdo je platí), stejně jako běžní trollové a pisatelé anonymních urážlivých mailů.
Digitální projekce je vzhledem ke svému odosobnění v komunikaci skvělým projekčním plátnem podobných výlevů, které by ve fyzické komunikaci našly cestu ven jedině v uzavřené skupině souvěrců, nebo v psychologicky „bezpečném“ prostředí davu. Internet je pro různě zapšklé lidi bezpečná droga, a výsledek a důsledek je zřejmý: Nikdy nebylo jednodušší podlehnout demagogii jako nyní, v digitálním věku, jenž poskytuje nepřeberné množství všemožných pokusů o legitimizaci těch největších kravin, jaké si člověk ve 21. století dokáže jen představit. Málokdo si přitom navíc je vědom principu Hlavy XXII: S digitální negramotností se totiž pojí komplikace: nelze ji dokázat. Analfabeta lze jednoduše postavit před fakt, že neumí číst nebo psát. Digitálně negramotného člověka před takový fakt postavit nelze, vždy najde dostatečně věrohodný zdroj, který mu dokazuje, že negramotný není. Past digitální negramotnosti (tak jako slov a jazyka jako takového z hlediska osvíceného) je prostě neuvěřitelně rozsáhlá a hluboká…
S trochou nadsázky můžeme konstatovat (souhlasím s novinářem, a ve svých blozích se pokouším naznačovat nebezpečí nevnímaných matrixů a neschopnosti přiznat chyby, jakož i fakt, že v jedné velké pasti jsme všichni), že tato společnost, která stále ještě většinově své základní způsoby myšlení vyvinula před samotným vznikem internetu a digitální dimenze (ale i moderní společnosti, velkostadiónů a politických stran), je sama o sobě v roli umělé inteligence učící se prostou nápodobou bez kritické reflexe dovednosti orientace v neomezené informační džungli. Tato společnost je sama o sobě Tay…
Jsme (z)manipulováni porodem, výchovou, vzděláním, četbou, ideologiemi či zvyky a dobovými módami, každou a všemi situacemi, a dnes zvláště médii a internetem víc, než tušíme – a dokud si to nepřiznáme a nezačneme s tím, se sebou, se svým okolím a myšlením, něco dělat, lepší to nebude. Náš mozek nestíhá plnit vnější požadavky doby, přitom stále funguje jako člověku z doby ledové. Jsme ztraceni i ve své (dnes už, pokrok, digitální) demenci závislosti – protože náš zpohodlnělý mozek přestává umět počítat, myslet, rozumně reagovat. Vypadáme stále stejně, jen se víc bavíme… jako na Titanicu? Zachrání planetu před globální ekologickou krizí a lidstvo před zblbnutím z nových vynálezů jiné nové vynálezy, jak doufá Lovelock?
Třeba zde platí tatáž naděje jako v případu umělé inteligence: asi ještě nejsme dost chytří, ale pořád ještě můžeme být předky těch, kteří budou (konstatovala v závěru recenze Lovelockovy knihy Kateřina Rezková, Vesmír 12/15). Lovelock ale zcela jistě mínil ne vysoká IQ, ale spíše selský rozum, nebo, dle tibetské tradice, moudrost (tedy, opakuji, inteligenci namíchanou se soucitem).
