V rámci programu panelu Spiritualita, věda a nové horizonty poznání (na České transpersonální konferenci 23.-24. 4. 2016) mne zaujal námět příspěvku Václava Cílka o posvátné krajině. Rád bych doplnil či prakticky obohatil téma jak jeho prezentace, tak celé konference, nejlépe vyjádřené souslovím nástroje vnitřní transformace. Marně totiž např. architektům, psychologům i inženýrům stavbařům (ale i zedníkům) celé dekády nabízím, že je naučím cítit (ale i měřit) nehomogenity v krajině nebo ve zdech (tedy najít spodní pramen nebo ve staré zdi zapomenutý kabel), či v místnosti a zdraví člověka jemně, ale negativně ovlivňující výrony (toky) energií. Ale i studentům spirituality opakovaně nabízím nenápadné, ale o to efektivnější metody, jak trénovat např. propojení levé a pravé mozkové hemisféry, nepřímo tedy schopnost vnímat a myslet, ale také prakticky konat… spirituálně.
Posvátnou krajinu můžeme definovat jako specifický typ krajiny, která má nějaký transcendentní význam a působí na nás duchovně. Pod pojmem „duchovní působení“ rozumíme, že tento druh krajiny v nás vzbuzuje určité pocity a myšlenky, které vedou k nějakému hlubšímu usebrání, porozumění, přemýšlení o duchovních věcech a ke smířenému spojování s nějakou nadosobní oblastí, píše Václav Cílek. Ano, jenže, tak jako archeologové a architekti, opomíjí (i on dělá mrtvého brouka?) třeba tisíciletou tradici proutkařů, přičemž už na nejstarších rytinách staveb katedrál je na obrázcích vždy zobrazen človíček, který prochází krajinou a v ruce má proutek, a zcela jistě neomylně „změřil“ umístění budoucí sakrální stavby na tom nejoptimálnějším místě). Také proto ty katedrály vydržely dodnes, a také výborně sloužily a slouží svému účelu: poskytnout prostor a metodu, jak posílit to, oč i dnes běží, tedy duchovnost.
Charakteristickým rysem duchovních krajin je to, že pocity, které v nás vzbuzují, jsou do značné míry jedinečné a neopakovatelné a dají se tedy prožít jen na jednom určitém místě či v obvykle menší oblasti, pokračuje geolog, ale stále se jaksi vyhýbá rostoucímu počtu objektivně (rozuměj: prokazatelně) zjištěných informací, kterými odjakživa proslulo stavitelství dálného východu, včetně čínského umění geomantie, feng šuej: že pocity jen reagují na objektivní tehdy proutkem detekovatelné a dnes jinak změřitelné energetické anomálie. Zatímco na některých místech se i starcům zdají příjemné sny, jinde hromadně umírají na rakovinu. Dobře umístěné domy, a především kostely, ale také labyrinty, zprostředkovávají věřícím, ale i tzv. běžným obyvatelům, až extatické zážitky, včetně posvátných pocitů, kterých se poutníkům dostávalo a dostává právě na poutních místech. A které umí najít a změřit i dnes každý lepší studnař. Mimochodem, v roce 1990 jsem strávil několik týdnů na Schumacher college v Anglii na semináři Rebirth of Nature: když Rupert Sheldrake viděl, co dělám v krajině s tzv. vlaštovkou, okamžitě mne o jednu požádal a za pár dnů se naučil cítit a vyhledávat v krajině (a mezi ruinami opatství v Glastonbury) spodní prameny a negativní zóny. A právě on byl první, kdo zdůrazňoval dnešní nutnost přechodu od turismu k poutnictví.
S touto neopakovatelností je pevně spjat fenomén poutnictví. Na určitá místa je nezbytné putovat, protože celkové působení daného místa si nelze předem a to ani poučenou četbou představit. Proto také je kněžiště v kostelech, jak to jen jde, přesně na místě, kde se setkává tzv. negativní zóna s tou pozitivní. Proto po mohahodinovém pochodu se zpěvem (aby se mysl očistila od nánosu emocí a vyladila na přítomnost, teď a tady) na pouti (krajinou od křížku ke křížku, přes podzemní prameny a pozitivní vyzařování údolíček, tedy jako po osprchování mysli studenou a teplou vodou), účastníky prostoupí posvátný pocit a zážitek výjimečnosti. Naznačuji, že již v roce 1992, kdy se v Praze konala 12. Mezinárodni transpersonální konference, jsme měli, ale promrhali šanci (kterou nám, spolu s duchovním prezidentem, tehdejší řečníci záviděli) natrhnout svou realitu a změnit paradigma (dejte si tu práci a přečtěte sborník Na vlnách změn). Konference to ale byla jinak vynikající, přece…
Konference (a sympozia a summity) se konají a konat budou, ale nejsilnějším a i dnes nejefektivnějším nástrojem vnitřní transformace je dodnes např. obyčejný individuální a pak kolektivní zpěv (i když i ten jsme dokázali zneužít). Práce s hlasivkami. Dnes víme, že uvolnění hlasivek znamená uvolnění emočních bloků. V kostelech se donedávna také pravidelně zpívalo (viz indické mantry): Indové vždy věděli, že Nada Brahma, zvuk (a zpěv) je Bůh. Tibeťané dovedli práci s hlasem na nejvyšší úroveň: mručení lamů je tím nejkvalitnějším uvolněním těl a myslí, jakého je člověk schopen.
Tak jako pouť je ověřeným nástrojem vnitřní transformace jak labyrint, tak i pomalá meditace v chůzi (kinin), ale i tibetský běh, ale i používání levé nešikovné (rozuměj: nepoužívané) ruky (např. při nabírání polévky, anebo při práci s počítačovou myší). A jiný intuitivní trénink vestibulárního aparátu a propojování mozkových hemisfér, např. žonglování, ale i všelijaké akrobatické nové sporty (parkour, různé formy boardingů), ale i popletené jízdní kolo, na kterém když zahnete řídítky doprava, kolo zahne doleva: dokonale vám během pár dnů pozmění vaše trvalé mapy v mozku. Naznačuji, že zároveň s opatrně teoretickým pojmenováváním nových horizontů, mnozí současní mladí (tak jako štěňata, aby se připravila na dospělost, odjakživa intuitivně koušou větve nebo bačkory) jezdí na všelijakých prknech a dělají psí kusy – jak se intuitivně připravují na evoluci: propojují své mozky a zvyšují jejich nejen výpočetní kapacitu.
Psal jsem o tom všem a překládal a publikoval ve svých čtvrtletnících Mana nebo Baraka před dvaceti lety, a okamžitě po sametu jsem přestal osvětově šířit zvěst, že je možné a nutné změnit paradigma vědy a společnosti – začal jsem s návštěvníky svých víkendových a poté i týdenních seminářů cvičit např. výše zmíněné mozek a intuici rozvíjející metody, včetně umění v krajině zjistit kde a jak velké je pozitivně vyzařující místo, anebo jestli je ten či onen kostel či pagoda postaven(a) správně (a věřícím se v něm dobře modlilo, zpívalo a starci měli svaté sny, rozuměj, posvátné pocity). Tehdy nebyla možnost si průběh semináře či jednotlivých disciplín a metod natočit na video, ale všechny jsou popsány a komentovány v knize Návod na použití člověka.
Ne že by se věci nevyvíjely: poutnické televizní dokumentární seriály (třeba právě s Václavem Cílkem) o posvátných vrších či kamenech přece jen zpopularizovaly téma, ale kromě ojedinělých nadšeneckých poznámek známé herečky (a tvorby několika výjimečných umělců) se vyhnuly jakékoliv zmínce o smyslu toho všeho či dokonce o možnosti, že to vše bylo nejen předmětem zájmu dávných či středověkých stavitelů katedrál, ale mohlo by být k užitku, a k použití jako nástroje vnitřní transformace, i současníkům. Jiní nadšenci totiž umí změřit elektrickou aktivitu stromů, přístroje na baterky na detekci zapomenutých drátů v bouraných zdech se dají koupit v potřebách pro zedníky, někteří alopatičtí lékaři zvládají akupunkturu, cvičí tai-či, absolventi konzervatoří a pedagogických fakult žonglují a naučili se hrát na didžeridu, zpívat alikvoty a jinak intenzivně trénují své vestibulární aparáty (a tedy mozky).
Navíc naštěstí už i u nás nadšenci vybudovali desítku labyrintů, mnohé ženy začínají rodit své děti, malé budoucí buddhy (mimochodem, děti, kterým maminky v těhotenství zpívaly, jsou daleko inteligentnější než ty obvykle pasivně odnošené) doma, přirozeně, orgasmicky, a další vynálezci vymýšlejí stále dokonalejší zvukové zdroje hudby sfér: zatím stále ještě společnosti a většině etablovaných odborníků jaksi navzdory, neorganizovaně, pomocí zmíněných nástrojů vnitřní transformace, zvětšují a propojují své mozky, aby byli připraveni a stihli a dokázali změnit zatím dystopické paradigma. A protože naděje umírá poslední, třeba právě tahle transpersonální konference bude po téměř pětadvaceti letech (v další mladší generaci) katalyzátorem skutečným změn jak v myšlení a pak i jednání: k čemuž nechť nám i jim pomáhají ani ne tak konference, jako právě nástroje vnitřní transformace.
