Tak jako pes kočkou, tak se ani muž se ženou, zvláště tou současnou, emancipovanou a reklamami zmanipulovanou, nedomluví. Nerozumí si.
Vzhledem k fatální neinformovanosti internetových čtenářů a hlavně čtenářek (jak vidno z mailové korespondence i z příspěvků v rámci diskusí k nejen mým článkům na toto téma), nabízím stručné opakování.
Objevy neurovědců z posledních dvaceti let zásadně změnily naše vědomosti o tom, jak fungujeme. Kromě mnoha jiného se ukázalo, že mozek muže a ženy se (po desítkách tisíc let odlišné specializace) liší. Ve struktuře i „softwaru“.
Tak jako pes kočkou, tak se ani muž se ženou, zvláště tou současnou, emancipovanou a reklamami zmanipulovanou, nedomluví. Nerozumí si.
Když pes vodorovně vrtí ocasem, je to na znamení radosti a vítání. Když takto vodorovně švihá ocasem kočka, je to známka vrcholného vzrušení těsně před útokem. Když pes zvedne packu, je to pozdrav, když zvedne packu kočka, je to útok. Dospělý pes si s dospělou kočkou vůbec nerozumí. Pokud ale spolu vyrůstají od malička, naučí se spolu vycházet.
Když žena mluví, odpočívá, a funguje jí mozek v obou mozkových hemisférách. Když mluví muž, sděluje informaci nebo instrukci, a funguje jen v jedné mozkové hemisféře.
Muž celé věky lovil jeleny (mamuty, králíky, doplňte co chcete), takže jeho vidění je „tunelové“ (musel umět zaostřit na jeden prchající bod na horizontu). Když tedy po třetí říká ženě „To máslo tady není“, a žena přikvačí a s vítězným úsměvem máslo rovnou vytáhne, není to protože by byl muž méně chápavý, vnímavý a inteligentní, ale protože je nitro ledničky příliš blízko.
Když muž ulovil jelena, odpočíval tak, že koukal na hvězdy nebo do ohně, a mlčel. Dnes když přijde z „lovu jelena“, tedy z práce, má tendenci odpočívat tímtéž způsobem: tedy mlčet a koukat do novin nebo do televize.
To ovšem žena, která si chce popovídat, nechápe, a mlčení muže si vyloží tak jako kočka při pohledu na švihající ocas psa: naprosto špatně. Oba používají jiný slovník a slova znamenají pro každého něco trochu jiného.
Zatímco muž se dokáže orientovat v prostoru (má na to i větší a výkonnější centra v mozku), žena má např. potíže se zacouváním auta při pokusu o zaparkování (zvláště v noci, protože muž vidí v šeru daleko lépe než žena).
Muž se tisíce let musel na lovu jelenů prodírat trním a křovím, takže jeho kůže je mnohokrát odolnější než kůže ženy. Když tedy žena při milování leží a čeká, že muž „uhodne“, jak ji má hladit, ničí partnerství. Měla by muže, pro kterého je nejlepším vyjádřením náklonnosti mocné plácnutí, postupně naučit, kde a jak ji hladit. Postmoderní intelektuálky, vychované četbou jednostránkových článků v ženských časopisech, ale hned vědí, že ji ten její nemiluje, jinak by přece „vycítil“, co má dělat.
Muž bere, co je řečeno nebo napsáno, jako instrukci. Takže když žena, zmatená tím, že si s ní muž nepovídá, vyřkne větu „Už tě nemůžu ani vidět, sbal se a vypadni!“, je překvapena, když ji muž poslechne a opravdu se sbalí a vypadne. Pro něho to byla jasná instrukce, ona si ale chtěla jen popovídat.
Ženy lépe čichají, rozeznávají barvy, jsou nepřekonatelné v rozeznávání emocí podle mimiky a gest, a muži nemají šanci jim úspěšně zalhat. Muži se zase umí okamžitě rozhodnout, něco spravit, zaimprovizovat, jsou silnější.
Poprvé v historii lidstva začínáme tušit a dokonce i část po části vědět, jak fungujeme, a jak jsou ženy jiné než muži. Jen začít hledat a studovat, a zvláště v současné době verbálních záplav a devalvace významů i aplikovat ty správné informace a postupy. Poprvé v historii lidstva už můžeme vnímat partnera či partnerku ne ve smyslu ignorantského podvědomého rozčílení (Ty mi vůbec nerozumíš! Ty mi rozumět nechceš!) a následného štěkání a útoku, ale v obdivném úžasu (Ty jsi tak krásně jiná/ý/!).
Muž si se ženou prostě nerozumí a rozumět ani nemůže (alespoň tak, jako si žena rozumí se ženou). Pokud spolu ale po prvním roce zamilovanosti začnou žít, a prožívat každodenní všední i občasná výjimečná dobrodružství, jejich mysli si na sebe zvyknou. Právě společné prožitky jim umožní vybudovat nový společný slovník. A slova a gesta druhého si překládat. A tolerovat se. A vážit si jeden druhého.
Pokud ale žena očekává od muže ženské porozumění, nebo pokud pak dokonce začne používat mužský slovník a mužské způsoby prosazení svých ženských zájmů (viz radikální feminismus), je oheň vzájemného nepochopení na střeše a rozvod na obzoru.
Jinými slovy, bez informovanosti o vzájemných rozdílech, bez instrukcí a návodu k použití to prostě nemůže fungovat.
Odhaduje se, že na genetické úrovni je mezi ženou a mužem na 20 000 rozdílů. Holčičky mluví dříve než chlapečci a jsou verbálně lepší, než kluci a později muži. Čtení a psaní (mailů, článků) přitom vždy bylo a stále ještě je, kromě vrcholné literatury a básnictví, levohemisférová záležitost. Zatímco tedy muž používá mobil a mail jako nosiče informací, ženy internet zahlcují delšími a dlouhými výlevy, aniž přitom tuší, že jsou (pokud píší mužům) jak slonice v porcelánu mužských pochyb. Ženy také, protože mají o 30% víc propojení mezi hemisférami, umí to, co my muži ne: mluvit jedna přes druhou. Mluvit a zároveň naslouchat. Své širokorozchodné a sáhodlouhé maily a dopisy a reakce v diskusi přitom samozřejmě původně nemyslí tak, jak je pak vnímají muži! Z opačné strany: muži, vážené pisatelky, čtou všechna vaše slova jako instrukce, skutečně doslova.
Už chápete? Stačí přitom nečíst mužsky, vážené militantně nebo nechápavě psavé čtenářky.
Jedna taková podobná v reakci na jeden fejeton napsala: „Já se domnívám, že ten druh mužů, kterým jsou vaše fejetony určeny, je poněkud zvláštní. Je to muž, který se hroutí, když si má dovařit své vlastní jídlo, který považuje manželku za nesvéprávnou osobu, kterou musí vozit autem do "ženského spolku, aby si tam popovídala" a platit jí kurzy, který se domnívá, že území pod jeho židlí je poslední místečko v bytě, které má, a který je stále jaksi zahleděn do dálné minulosti, kdy seděl u ohně a žvýkal jelení maso. Baví Vás psát pro tak miniaturní okruh čtenářů? A nestálo by za úvahu změnit styl?“
Odpověděl jsem: „Hm, právě jste celkem bezohledně a "mužsky" razantně vymetla pod mou židlí. Útočíte. Zbytečně. Přečtěte si znovu původní příspěvek a zkuste se na to, o čem jsem psal, podívat jakoby ze strany muže. Nestálo by za to změkčit styl?“
Odpověděla sice „Pane, neměla jsem v úmyslu Vás jakkoli urazit. Jako útok jste si to vysvětlil Vy“, ale dokonale a názorně tak ilustrovala ono mužsko ženské nedorozumění, o kterém se snažím psát.
Chtějí-li ženy od mužů ohled a respekt a dokonce pochopení svého způsobu vnímání sebe a světa, právě tak by měly mít ony respekt k docela jinému, evolučně danému mužskému způsobu vnímání žen, sebe a světa těch tvorů, se kterými by chtěly a mohly žít. Ještě nikdy žádná žena žádného muže nepřevychovala k (ženskému) obrazu svému (a když ano, pak se s ním nedalo vydržet). Princové a milionáři v bílých kabrioletech, jejichž koníčkem jsou domácí práce, neexistují.
To, co existuje, a co jediné lze přitom změnit, je způsob, jakým žena (muž) vnímá toho druhého (tu druhou). A dnes již zbytečná mužsko ženská nedorozumění.
Vlastimil Marek, úterý 3. říjen 2006
