Nejen děti v dětských domovech trpí deficitem lásky a nedomazlením, napsal populární římskokatolický farář Zbigniew Czendlik a uhodil hřebíček na hlavičku. Všichni trpíme deficitem lásky (které se nám nedostalo) a zvláště my muži trpíme následky nedomazlení (protože se to až donedávna pro kluky a muže neslušelo). Nám starším už to nikdo nikdy nenahradí, ale ti mladší by se měli postarat, aby následné generace dostatečně promazlených změnila sebe a svět.
Všichni jsme asi viděli fotografie vyděšeného opičátka, které se vší silou tisklo k nějakému kousku chlupaté náhražky na drátěné konstrukci. Právě tento „pokus“ prokázal životní důležitost možnosti být se svou matkou. Být hlazen. Moci se přitisknout. Zatímco většinu „primitivních“ kultur ani nenapadlo oddělovat děti od matek, ta naše to dělá systematicky: už při porodu, pak zvláštní postýlka, v „dětském“ pokoji, pak kočárek, jesle.
„Po dostatku jídla a základní hygieně je třetí nejdůležitějším faktorem zdravého vývoje dítěte něžná milující péče,“ píše dr. Koukolík (všechny citáty z eseje Neviditelné srdce, něžná a milující péče v knize Josefu Švejkovi je 30 milionů let, Galén 2002, str.268 – 271), a v opačném gardu pokračuje: „Teprve nedávno se zjistilo, že součástí řady procesů vedoucích k depresi není jen nedostatek lásky, ale tak prostá skutečnost, že tito dospělí lidé nemají nikoho, kdo by je hladil.“
Souvisí to samozřejmě ještě s další absurditou naší ranně kapitalistické současnosti, tedy s nedoceněním žen coby matek a pečovatelek. Dr. Koukolík oprávněně tvrdí: „Růst trhu altruistickou péči trestá. Neplatí ji. Považuje ji za něco samozřejmého. Vychovat vysokoškolsky vzdělaného zdravého tvořivého člověka stojí rodiče nejlepší léta života, ale firmy, organizace a stát to berou jako naprostou samozřejmost.“
Aby byla představa téhle absurdity dokonalá, sáhl i dr. Koukolík k „metafoře: „Představte si reakci obchodníka nebo výrobce, k němuž byste se dostavili se žádostí, aby vám zdarma předal kvalitní nový vůz střední třídy. Nebo opačně, zkuste si představit reakci jakéhokoliv zaměstnavatele, kdyby se před něho postavila matka a řekla – předávám vám své dítě, stálo mne 18 let života, tolik a tolik peněz, je to spolehlivý, dobře vychovaný, kvalifikovaný řemeslník. Měl byste za mé úsilí zaplatit.“
Společnost nedokáže ocenit a docenit zdravého tvořivého účastníka pracovního procesu, respektive tu dlouhou osmnáctiletou cestu k tomuto ideálu u vedoucí. „Jestliže se svět pokouší dnes převést cokoliv na peníze, měl by být natolik fér, že rodičům za celoživotní dřinu alespoň něco vrátí,“ končí své úvahy dr. Koukolík, který stále častěji hovoří o současníkovi jako o homo sapiens stupidus.
Naznačuji, že v dětství nedomazlený člověk si je vnitřně nejistý, rád vybuchuje, argument jiného bere automaticky jako útok na sebe sama, potřebuje autoritativní vedení a ochranu (party, strany, státu), nedostatek pocitu štěstí si nahrazuje zvýšenou konzumací a spotřebou stále nových výrobků a zážitků a zábavy a neschopnost se uvolnit stále se zvyšující spotřebou alkoholu, nikotinu, vepřové, adrenalinových zážitků atd.
Společnost si tak systematicky „vyrábí“ své další a budoucí hyperaktivní děti, ale také násilníky, agresory a nespokojené neurotiky a je jí to asi stále víc jedno. Také proto, že i ti, kteří ji na všech úrovních řídí, jsou jednoduše značně nedomazlení.
Vlastimil Marek, pátek 14. prosinec 2007
