Přistěhovali jsme se na podzim, takže přírodu jako takovou, v celé její postupně odhalované kráse, jsme začali obdivovat až s prvními jarními poupátky a pupenci na stromech, a také s prvními výhonky plevele. Protože plevel, tady u nás v Hudlicích, právě tak jako v Háji moudrosti, není zase až tak nevítaný.
Když jsme bydleli na Starém městě, chodívali jsme vždy v březnu a dubnu na Letnou, do parku, a obdivovali první nesmělé a pomalé a křehké, protože městské petrklíče a podběly. V Horních Počernicích jsme se starali o zahradu, kde naopak všechno rostlo takovým tempem, že stačilo o záhony týden nepečovat a zdatné kopřivy zvítězily nad čímkoli jiným. Jen libeček se vyšvihl do třímetrové výšky. Tady v Hudlicích jsme někde mezi těmi extrémy: příroda je zdatná, ale není to džungle. A protože chceme mít okolí domečku a hlavně zahradu, nad kterou sedáváme na terase a kocháme se vzduchem, zvuky ptáčků, zelení i výhledem, opečované a úhledné, v době, kdy nerostlo nic než plevel, jsme prostě obdivovali plevel.
V roce 1991 jsem při pobytu v Anglii bydlel nějakou dobu s australským „zakladatelem“ permakultury a s nadšením chytře líného člověka poslouchal jeho přednášky o tom, jak se například v takové zahrádce nepleje, protože rostliny jsou vysazeny tak chytře, že účinky jedné chrání ty další a naopak. Včetně receptů, na co a jak chutně a výživně zpracovat kdejaký plevel. A tam jsem si tehdy začal a dodnes nepřestal klást nepříjemné otázky: kdo a co určuje, co a jak z které rostliny bude zkonzumováno či jinak zužitkováno, a která rostlina je „užitečná“ a která plevel?
Ono totiž například mladé listy lebedy i pampelišky, ale i ředkviček jsou výborné na salát, právě tak jako kopřivy do velikonoční nádivky. A tak zatímco jsem s napětím sledoval pomalý růst trávníku na onom v minulém článku zmíněném příkřejším svahu pod terasou, a vytrhával všechen plevel, na konci svahu, aby opticky orámoval z jedné strany zelenkavý jemný trávníček, a z druhé schodiště, vytvořené kulatinou a „vydlážděné“ položenými placáky z místního pískovce, jsem nechal velký trs plevele. A teď obdivujeme vysokánské klasy trávy (vždyť obilí je původně taky tráva) a kolem nich popínavé svlačec. Dlouhé stonky psárky luční pak ikebanově různě trčí kolem a vše je nádherně mnohovrstevnatě šťavnatě zelené.
Babky kořenářky, které naštěstí nevymřely, i šamani všech kultur věděli a vědí velmi dobře, že každá rostlina je nějak něčím užitečná, a o těch, kterým říkáme plevel, jen ještě nevíme čím.
V USA zase vyhrál před lety jeden český emigrant, který u Nejvyššího soudu prokázal znalost „plevelů“, letitý a precedentní spor: zatímco všichni jeho sousedé pravidelně sekali, on nechal trávu (tedy z jejich pohledu plevel) růst. Žalovali ho, soudili se s ním, ale nakonec prosadil jak své právo „pěstovat“ biodiverzitu, tedy plevel, tak (nepřímo) právo „plevele“ na existenci.
A tak zatímco v jednom rohu příkřejší terasy pěstuji nádhernou kytici plevele, v jiném rohu pozvolnějšího svahu hned vedle terasy nechávám vyrůst bodlák. Vypadá to, že se mu to povede a bude nějakou dobu svou unikátností zdobit a květy lákat čmeláky. Plevel v Hudlicích.
Vlastimil Marek, pátek 13. červen 2008
