Podřezáváme si větev

1.1.2009

Již celé roky na téma „média“ tvrdím, že nejsme evolučně připraveni (jak na atomovou energii či symfonické orchestry, tak) na podvědomě vnímanou sílu masových médií, zvláště televize. I naše dospělé mozky jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to většinou tušíme, bezmocně bezbranné. O to víc bezbranné jsou děti.

Pokud sledujete úterní odpolední ekologické pořady na ČT 2, pak se vám určitě, také jako mně, líbí kreslená úvodní znělka pořadu Na větvi, která ve zkratce, ale přesně a výstižně, jako ostatně každý dobrý kreslený vtip, vyjadřuje naši situaci. Člověk s motorovou pilou řeže větev, na které, spolu s udiveně přihlížejícími zvířaty, sám stojí.

Na reality a jiné show se nedívám, ale při občasném přepínání kanálů na mne vyjukne nějaká ta upoutávka na ně. Tušil jsem, že to bude žumpa a je to žumpa. Netušil jsem ale, že se tahle komerční trapnost bude, na rozdíl od všech ostatních států Evropy, promítat před 22. hodinou večer, tedy že reality show budou pravidelně sledovat i školní děti.

Již celé roky na téma „média“ tvrdím, že nejsme evolučně připraveni (jak na atomovou energii či symfonické orchestry, tak) na podvědomě vnímanou sílu masových médií, zvláště televize. I naše dospělé mozky (a především naše způsoby vnímání a zpracování informací) jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to většinou tušíme, bezmocně bezbranné. O to víc bezbranné jsou děti, které prostě fyzicky, z podstaty způsobu vnímání světa svým vývojově nedokončeným mozkem, nejsou schopny rozeznat realitu od show, rozlišit dokument či přímý přenos demonstrace od přenosu z domu Velkého bratra.

Když začala vysílat jedna soukromá tv stanice svou reality show, a druhá se přidala, záměrně jsem se zdržel komentáře. Čekal jsem na první hmatatelné důsledky. Nedaly na sebe čekat.

Paní učitelka Vávrová v Lidových novinách (10. 10. 2005) zareagovala na článek o dětech, dívajících se na reality show, popisem své každodenní reality: „Děti to sledují a nejen že občas vyřknou nějaké to sprosté slovo, ony mluví sprostě neustále a já to musím poslouchat. A navíc, když vkročím do své 7. třídy, mám pocit, že jsem se dostala mezi sexuální maniaky. Sex je u nich na prvním místě. Děvčata si před chlapci stěžují, že mají malá prsa a že zrovna dnes si nemohly vzít kalhotky tanga, jeden chlapec nabízí, že si spolu půjdou zašukat, další předvádí, jako že masturbuje. Když s nimi chci o těchto věcech povídat, zajímá je jen perverzní sexuální chování. O zodpovědném vztahu nechtějí slyšet, berou to vše jako hru, jako zábavu, protože to tak vnímají z televize.“

Ve víkendové příloze MF Dnes otištěné výroky dvanáctiletých dětí (Děti a sex, 30. 9. 2006) naznačují, kam se dnešní „znalosti“ o sexu ubírají: z médií a půjčených filmů „vědí všechno“ ( i když pak tvrdí, že ovulace a výron semene nebo ženské vyvrcholení), ale před spolužáky se stydí.

Jak naznačuje psychologie (teorie sociálního učení pozorováním a nápodobou modelu), děti hledají instinktivně modely chování, a napodobují to, co vidí v televizi (desetiletý kluk volá od televize, kde po večerníčku shlédl reklamu s dr. Radimem Uzlem: Mamí, co je to erekce?). Násilí a vulgarity z reality show nevyjímaje. Poslední módou je erotické vzrušení z nahotinek stažených do mobilů.

Jaké vztahy asi naváží tyhle děti? Jak se budou chovat ke svému okolí, ke svým rodičům, ke své společnosti, až dorostou?

V předchozích zamyšleních na podobné téma jsem navrhoval celkem logické věci, vyplývající ze situace: Zakázat reklamu výrobků pro děti. Učit děti již ve školách o nebezpečí reklamy, učit je umět rozeznat reklamní triky a seznamovat je s možnostmi obrany. Vydávat (preventivně, páni poslanci!) daleko víc finančních prostředků na informovanost rodičů i dětí. A především – učit sebe i své děti, že když už televizi (a média) užíváme, tak jen po kapkách! Že tv zprávy a tv reklamy (a pro dospělé, natož pro děti neodolatelné) a různé ty reality show jsou životu nebezpečné!

Paní učitelka má také jasno: „Televizní společnosti by měly mít stanoveny jasné hranice. Když to jde jinde, proč by to nemělo jít u nás?“

Tak jak to, že nemají jasno politici a že různé ty televizní rady nekonají? Bohorovný klid pánů poslanců a zodpovědných ministrů a úředníků by nás ale neměl oklamat: oni sami možná mají děti již dospělé a jakékoliv akce z podstaty svého úřadu a žvanivého parlamentu nejsou schopni. A nemají patent na rozum, naopak, jsou právě tak chytří nebo hloupí jako my ostatní. Profesně oslepli: svůj „selský“rozum už dávno ztratili.

Je třeba reagovat a jednat (třeba jen tím, že dáme najevo svou nespokojenost), protože tyhle „realitní“ děti budou brzy zcela mimo do nedávné doby obvyklou realitu a navíc nenapravitelně negativně ovlivněny, naprogramovány, na celý život. Jako společnost si současnou netečností k dlouhodobým vlivům (nejen) reality show evidentně podřezáváme již tak ekologicky a morálně naříznutou větev.

Vlastimil Marek, úterý 3. říjen 2006