Jak tvrdí Pollack, „výhradně na vědomé úrovni se věda redukuje na směs hry a rituálu, v níž figurují podřízenost herním pravidlům, upjatá povznesenost a svéhlavá naivita.“
Když v Kavárně (víkendové příloze MF Dnes) vyšel článek Na pohlaví přece jen záleží, který se věnoval tematice výchovy dětí v potenciálních homosexuálních rodinách, pozvedl jsem údivem obočí: že by konečně rozumné hlasy těch, kteří o tom z praxe vědí daleko víc, než nové zákony pro homosexuály a lesbičky (v zájmu svého odborného a politického kreditu) prosazující teoretici a politici? Kromě odborných termínů a selsky rozumných a opatrných závěrů je totiž rozumné přiznat si, kromě jiného, že „zatímco v ejakulátu mužů ubývá spermií a narůstá počet sterilních párů neschopných přirozeného oplodnění, snahy medicínsko-průmyslového komplexu se všemi jeho možnostmi asistované reprodukce se stávají spíše druhem akce hlavou proti zdi, místo abychom hledali dveře.“ Klinická psycholožka a rodinná terapeutka spolu s gynekologem, sexuologem a rodinným terapeutem ze své denní praxe totiž velmi dobře vědí, že „dítě potřebuje k plnému psycho-sexuálnímu dozrání sociálně uzavřený prostor rodiny, v němž se vztahuje ke dvěma jazykovým ohniskům: k ženskému a mužskému, k mateřskému a otcovskému, mezi kterými je užitečný rozdíl a je nutné jej ctít a pečovat o něj.“
Jiný sexuolog reagoval o týden později článkem Pohlaví, výchova a pravda. Ne že by byl zásadně proti, ale z jeho příspěvku vyčnívá jako sláma z bot obrana homosexuálních svazků a jejich legalizace, včetně možnosti vychovávat děti. Snaží se „odborně“ naznačit, že původ homosexuální orientace je spíše biologický, resp. genetickým, jistě ale neví vůbec nic. I on ale musí přiznat, že „mužů v homosexuálních párech, kteří vychovávají děti, je přece jen méně než žen. Předběžné výsledky však ukazují, že četnost homosexuality u biologických potomků mužů-gayů může být o něco zvýšená.“ Mezi řádky je cítit především jeho osobní postoj: i on je totiž (se vší úctou k tomu, jak se v životě dokázal se svými omezeními poprat) gay.
Jeho mozek a mysl byly a jsou naprogramovány tisíci drobnými ústrky a poníženími a nemohou (podvědomě) nebarvit běžné reakce a postoje vůči tomu, co takového člověka od dětství obklopovalo a stále obklopuje.
Jinými slovy, má (svou) pravdu. Jenže měl svou orientaci rovnou přiznat. Každý člověk má totiž zase svou pravdu, formovanou tisíci drobnými negativními příhodami a ústrky. A předkládat svou subjektivní pravdu zahalenou do profesionální odbornosti je, jak víme z historie 20. století, nebezpečně zjednodušující.
Doporučuji velmi objevnou knihu Roberta Pollacka Chybějící okamžik – jak nevědomí utváří moderní vědu (MF 2003 v edici Kolumbus). Ukazuje se totiž, že objektivita vědce je nesmysl, a navíc, v téhle souvislosti, že v mozku dětí je úschovna nevědomých vzpomínek, které pak vydrží v databázi emočních bloků celý život, a vždy, když se na něco soustředíme, nevědomě ji probíráme: do vědomí pak promítáme jen ty emoce, které s přítomným jevem souvisejí. Negativní vzpomínka na ponížení v pěti letech zabarvuje emočně jednání a chování vědce v padesáti.
Ač by bylo záhodno, aby každý architekt povinně bydlel pár roků v každém domě, který postaví, a každého právníka aby ve čtvrtém ročníku na právech přepadli a zavřeli bez možnosti obhajoby na tři dny v cele předběžného zadržení, pak právě naopak by psychicky nevyrovnaný mladík neměl studovat psychologii v naději, že mu na škole řeknou, v čem je jeho problém, a už vůbec ne ji pak vykonávat. Při vší úctě.
Naznačuji, že takto téměř anonymně publikovaná rádoby odborná studie vyjadřuje názory jen jednoho jediného (v tomto případě celoživotně minoritně orientovaného) člověka. Jak tvrdí Pollack, „výhradně na vědomé úrovni se věda redukuje na směs hry a rituálu, v níž figurují podřízenost herním pravidlům, upjatá povznesenost a svéhlavá naivita.“
Polemika „odborníků“ na téma osvojování dětí homosexuálními páry se oné fiktivní hře na odborníka velmi podobá.
Jak to vše řešit? Otázky pohlaví, sexu a vztahů přestanou být problémem ve společnosti, ve které dívky dostanou ve škole týden volna na rodinnou oslavu první menstruace, kluci se stanou muži až v rámci nějakého sice moderního, ale přece jen iniciačního rituálu, všichni budou vědět kdo je v kterém tom znamení a že muži či kluci jsou zcela jiní než ženy či dívky, takže je třeba vědět o tom druhém (té druhé) jak jinak vnímá a reaguje…a děti se budou rodit přirozeně, doma nebo v malých porodních domech, v teple, šeru, intimitě. Kde zvláště kluci pak budou do sedmi let jen a jen chváleni a děti ve školách si budou jen hrát a učitelé budou jejich kamarádi.
Pravda totiž není výhradním artiklem „odborníků“, ale důsledkem osobního poznání a životních zkušeností. Jiná je ve čtrnácti či v jednadvaceti letech, jiná je mužská nebo ženská pravda. Tak jako přece víme, že když se řekne „všichni jsou si rovni“, vždy se najde někdo, kdo chce být a třeba se mu i podaří být „rovnější“, tak by nám mělo při čtení takovýchto odborných článků docházet, že těmto a podobným odborníkům už nikdy nesmíme skákat na špek odbornosti.
Vlastimil Marek, pondělí 2. říjen 2006
