Rostoucí počet (statistických, výzkumných a dokonce i viditelných) důkazů o tom, na jak mnoha úrovních a často celoživotně jsme hendikepováni a občas i poškozeni tím, že nás matky nenosily v náručí (a odložily do kočárků a jeslí), snad začíná posunovat vědomí současných matek (a otců a „odborníků“) na tu správnou stranu. Další generace už mohou prožít první roky svých životů (a tedy i životy celé) šťastněji a zdravěji. Co ale s námi, již poškozenými?
Jean Liedloffová, žena, která po pěti pobytech mezi jihoamerickými indiány kmenů Yequanů a Sanemanů napsala a v roce 1975 vydala knihu Koncept kontinua, se v 90. letech začala život poradenstvím. Když se jí známí ptali, jací že to lidé k ní chodí, odpovídala a odpovídá: „Obvyklí neurotici, jako vy nebo já.“ Bylo jí totiž jasné, že v euro-americké civilizaci jsme poškozeni prakticky všichni. Jak (si, nám) pomoci? Bylo totiž stále zřejmější, že škody, napáchané tím, že ženy přestaly naslouchat svým instinktům (a instinktům svých miminek), jsou daleko hlubinnější a zásadnější, než si i „experti“ připouštěli a stále připouštějí.
Liedloffová hledala nějaký termín, který by stručně vyjádřil převládající pocit „běžných neurotiků“, a došla ke slovům nechtěný (nevítaný) a ne(do)ceněný. Jinými slovy, to, co bychom asi všichni nejen v dětství ocenili, by bylo, kdybychom byli docenění a vítaní, tedy chtění (worthy and welcome). Lidé, a zvláště miminka a děti, potřebují být chtění a vítaní (a předstírání nic neřeší, děti velmi dobře vycítí, jestli jde o přetvářku nebo ne).
A protože téměř se vždy ukáže, že na začátku psychických i zdravotních problémů je nějaká dětská příhoda s matkou či otcem (stačí malá, zdánlivě nevinná a nespravedlivá poznámka, nebo přehnané aspirace či přílišné očekávání rodičů atd.), která zůstane navždy v databázi emocí, počátkem nápravy může být vzpomínka na tu kterou konkrétní situaci (vydolovaná z potlačených vzpomínek) a přehodnocení, reinterpretace jejího (v dětství nepochopeného) skutečného významu.
V mém dětství byl tou transformativní příhodou šok, který mi způsobil jednou v noci otec. Vrátil se z montáží, matka asi žalovala, že jsem něco provedl, a on mne probudil ze spaní tím, že mne (tehdy sedmiletého) popadl za krk, zvedl a zatřepal. Luplo mi v krční páteři a já se k smrti lekl: jak možnosti, že mohu umřít, tak až mýtické síly otce. Pár let jsem tuhle nespravedlivou, ale nevyřešenou situaci nosil v podvědomí (a míval noční můry a jiné psychické problémy). Pak mne ale napadlo to změnit a pokusit se otestovat, jak moc mýtické byly síly mého otce. Vypočítal jsem váhový rozdíl mezi otcem a mnou a našel jsem pak mezi sousedovic dětmi chlapečka, který onomu rozdílu (teď směrem dolů) odpovídal. Popadl jsem ho jednou za krk a zatřepal. K mému úžasu to bylo docela snadné. V tu chvíli jsem se přestal svého otce bát.
„Když je až božsky olympská autorita rodičů redukována na běžně lidská měřítka, prožíváme hluboký pocit osvobození“, píše na toto téma ve svém článku (Normal Neurotics Like Us) Jean Liedloffová.
Popadnout a zatřepat by potřebovali všichni ti „odborníci“, kteří vnucují ženám způsoby, jak rodit (podle mužských pravidel), a matkám nařizují, jak se starat o své děti.
Popadnout a zatřepat bychom měli všichni svými iluzorními mýty o tom, že naše matky přece musely vědět, jak nás vychovat, a že za nás porodí a vychovají naše děti „odborné“ knihy psané „odborníky“. Jak zdůrazňuje Liedloffová, druhým největším expertem na to, jak se starat o děti, je (instinktům důvěřující) matka, a tím nejlepším expertem je dítě samo. Popadnout a zatřepat bychom měli všemi těmi, kteří jsou placeni za to, aby se postarali, aby se nám dostalo nejnovějších informací, a přitom se starají jen o své prebendy.
Protože pak, jak píše Liedloffová, „už nemusíme vnímat sebe sama tak, jak jsme věřili, že nás vnímají naši rodiče. Jsme svobodní.“
Na podobné téma (psychicky zablokovaných zápaďanů) se rozepsala i Jitka Vodňanská, která ve svém „okénku“ v časopise Regenerace cituje jakýsi psychohygienický ideál svého terapeutického idolu ze 70. let, slavnou Virginii Satirovou: „Vidím a slyším to, co zde je, a nikoli to, co by zde mělo a mohlo být. Říkám, co cítím a myslím, a ne to, co bych měl cítit a myslet. Cítím to co cítím, a ne to, co bych měl cítit. Říkám si to, co chci, aniž bych čekal na povolení si o to říci.“
Jak Liedloffová, tak Satirová hledaly (poněkud předčasně) řešení psychospirituální krize anglo-americké civilizace. Obě pak svou metodou pracovaly na nápravě. Liedloffová objevila společnost, která fungovala, protože své děti rodila a vychovávala tak, jak to potřebovaly děti, a ne dospělí, Satirová se pokoušela poškozeným nabídnout řešení jejich (individuálních) problémů. Obě vycházely z toho, co znaly osobně, tedy z (eticky, morálně a duchovně) nefunkční společnosti v krizi, plnou mýtů a iluzí o sobě samých.
Liedloffová tehdy samozřejmě neměla informace o obrovsky negativním vlivu jak stresu v těhotenství, tak většinou zbytečné medikalizace porodů na psychické a zdravotní kvality miminek, ale i tak je její „objev“ důležitosti období „v náruči“ maminky na psychické i tělesné zdraví dítěte velmi významný. Navíc tak dnes můžeme, i když se něco nevyvede, k těm přirozeným nenásilným léčebným metodám, napravujícím případná porodní traumata, jako je metoda klokánkování, nebo baby masáží, přidat i tak blahodárnou náruč maminky.
Ač to tedy (v našem českém případě) trvalo třicet let, tehdy i teď by stačilo (a stačí) popadnout všechny ty západní iluze o sobě samých za krk a pořádně zatřepat…
Vlastimil Marek, čtvrtek 6. září 2007
