Osmá kapitola z knihy Ruperta Sheldrakea Rebirth of Nature (Znovuzrouzení přírody, 1990) je nazvána Posvátný čas, posvátné místo, a pojednává o nutnosti změny nazírání na sezónní festivaly, poutě, posvátná místa. V roce 1991 jsem s autorem dodnes vědou neuznávané, ale velmi citované teorie morfických rezonancí, strávil šest intenzivních týdnů. Nikdy nezapomenu na neuvěřitelnou erudici, sečtělost, ale zároveň laskavost a trpělivost, s jakou diskutoval s každým o všem. Chodili jsme krajinou jižní Anglie a přímo na místě prožívali vše to, o čem Sheldrake píše. A od letoška ho konečně budu moci pozvat i do Čech, na zámek Loučeň, do Labyrintária.
Žijeme na určitých místech, věci se dějí na určitých místech. Rozdílné vlastnosti různých míst a různého času rozeznáváme každý z nás – stačí např. pomyslet na rozdílný pocit z místa, kde pracujeme, nebo kde bydlíme, nebo na rozdíl mezi městem a vesnicí, mezi dnem a nocí, Vánoci a Velikonocemi. Všechno má svou kvalitu a vzbuzuje určité emoce, pocity, obyvatelské postoje a stavy mysli.
Naše zkušenost kvality určitého místa je samozřejmě ovlivněna našimi emocemi, zájmy, osobními vzpomínkami i biologickým, kulturním a náboženským dědictvím. Je ale ovlivněna také samotným místem a časem. Lidská zkušenost bytí je výsledkem vlivu všech těchto faktorů. Naše zkušenost místa není v tomto smyslu „objektivní“, není změřitelná. Má sociální, kulturní a náboženské dimenze stejně jako unikátní osobnostní aspekt. Podle teorie formující příčinnosti jsou vědomá i nevědomá paměť místa a času silně ovlivněny morfickými rezonancemi.
Mechanistická věda nám o kvalitách místa a času moc neřekne. Eliminuje lidský prvek a modeluje realitu jen ze změřitelných kvalit. Předpokládá, že i abstraktní kvality, jako je hmota, energie, teplota, se chovají podle věčných fyzikálních zákonů, které jsou všude a vždy neměnné. Dopadá to tak, že vědecké experimenty se konají jen na několika určitých centrech, např. v Berkeley, Cambridge, Cameroonu, na Bali, v místech s určitými kvalitami a jsou obvykle prováděny v pracovních dnech.
Výsledky vědeckých experimentů jsou stále stejné, protože se opakují v izolovaných podmínkách, vypovídají pak ale jen o velmi omezených aspektech, a ignorují vše, co nemůže experimentátor kontrolovat.
Přímá životní zkušenost, ne tedy její omezená abstrakce, nás ale provází celým životem dnes a denně. A je to zkušenost velmi hlubinná, včetně kulturního dědictví, vztahů ke světu, ve kterém žijeme. Nemáme-li žít v jakémsi schizofrenním rozporu, měli bychom nalézt způsob, jak tyto dva rozdílné světy, svět vědy a svět životní zkušenosti, propojit. Mechanistická věda nám v tom moc nepomůže. Své slovo by v tomto procesu integrace měla říci holistická věda budoucnosti. Hypotéza Gaia je v tomto smyslu prvním krokem.
Sezónní festivaly
Nejsamozřejmějším způsobem, jakým je lidský život svázán se Zemí a nebem, jsou sezónní festivaly, které dodržují společnosti na celém světě. Jsou svázány s určitými slunečními, měsíčními, vegetativními či zvířecími cykly. Dokonce i život v dnešních velkoměstech je těmito festivaly stále řízen.
S ročními cykly je svázán život pastevců, rolníků, lovců. Jsou neoddělitelnou součástí sezónních cyklů přírody. Festivaly vyjadřují ceremoniální formou tuto spoluúčast celé sociální skupiny na rytmech světa živých bytostí.
V předkřesťanské Evropě se například slavily svátky nejdelších a nejkratších dnů v roce, a dny rovnodennosti (všechny tyto posvátné slavnosti byly zahrnuty i do křesťanství). Slavily se svátky ohně (začátky listopadu, února, května a srpna). Na počátku listopadu slavili Keltové začátek nového roku, a ten se pak stal svátkem Všech svatých, atd.
Témata velkých festivalů byla archetypálně stejná – smrt starého a zrození nového, oslava plodnosti lidí, zvířat, země. I dnešní festivaly ve velkých městech obsahují tradiční rituální kvality.
Rituály a morfická rezonance
Rituály, ať už je to festival, oslava narození, svatba nebo pohřeb, dodržují všechny společnosti. Všeobecným rysem všech takovýchto rituálů je jejich konzervativnost. Jsou dodržovány přesné postupy a zvyky chování. V mnoha případech i ceremoniální archaický jazyk (koptská liturgie stále používá staroegyptštinu, brahmáni v Indii stále používají sanskrt).
Dodržováním rituálních pravidel se minulost stává přítomností. Současní účastníci rituálu jsou svázáni s těmi, kteří je předešli – s předky, a v jistém smyslu i s primárními tvořivými principy, které rituál připomíná a oslavuje.
Proč jsou rituály tak konzervativní? Proč lidé na celém světě věří, že pomocí dodržování pravidel rituálu se tak spoluúčastní jakéhosi vyvolávání a zpřítomnění posvátného času? Přirozenou odpovědí na tyto otázky je teorie morfických rezonancí. Pomocí morfické rezonance rituál skutečně přináší minulost do přítomnosti. Současní účastníci rituálu jsou skutečně jaksi napojeni na minulé účastníky téhož rituálu. Čím větší podobnost mezi tím, jak je rituál vykonáván dnes, a jak byl vykonáván v minulosti, tím silnější je pocit propojenosti a spojení mezi minulými a přítomnými účastníky rituálu.
Měnící se kvality času
Jsme subjekty sociálních a kulturních aktivit, které vycházejí z našeho rozdělení dne a kalendáře, stejně jako cyklických změn dne a noci. Pracujeme od – do, v sobotu a v neděli odpočíváme. Mnohé země slaví své svátky – den nezávislosti, osvobození, den vzniku státu, které mají určité kvality sezónního festivalu. Amerika slavila 500 let objevu světadílu Kryštofem Kolumbem, blížící se konec tisíciletí přináší úvahy o začátku nové éry atd.
Tyto oslavy nám připomínají, že žijeme nejen čas cyklů, ale také čas historie. Historický čas má kumulativní kvality. Římský kalendář byl počítán od data založení města, židovský kalendář od data pomyslného počátku světa, křesťanský kalendář od doby narození Krista, muslimský kalendář od doby kdy prorok odešel z Mekky do Mediny, atd. Analogicky počítáme věk člověka, který zahrnuje proces dospívání, zrání a stárnutí. Každá doba byla kdysi mladá, rostla a zrála, a umírala, tak jako strom, zvíře či člověk. Impéria vznikají i zanikají. Prožívá dnes západní civilizace svůj počátek zániku? Přeroste ekonomická a politická síla Japonska a dalších zemí Dálného východu do globálních rozměrů? Diskutuje se o tom a například v Británii převládá nostalgie, zatímco v Asii optimismus.
Evoluční teorie života, spolu s geologickým dělením čau, rozděluje život na éry a periody a prodlužuje jej na celou biosféru. Planeta se také vyvíjí a kvalita dneška je velmi rozdílná od doby mikrobů nebo dinosaurů: to, co se může stát dnes, se velmi liší od toho, co se mohlo stát tehdy. Od 60. let se náš pocit historického času začal rozšiřovat do celého vesmíru, jakéhosi stále se vyvíjejícího se gigantického organismu, starého 15 miliard let.
Všeobecně se dá říci, že kvalita času, který žijeme, záleží na rozvoji větších organizovaných systémů, ve kterých žijeme. Matematicky čistý, stále stejně uplývající čas, neexistuje. Čas povstává uvnitř rozvíjejícího se systému. Embryo se vyvíjí do své dospělé formy a prochází řadou rozdílných stádií s rozdílnými kvalitami. Zjednodušeně řečeno, čas je vnitřně spjat s vesmírem jako celkem, ale také se všemi vyvíjejícími se systémy.
Idea odlišných časových kvalit je úzce spjata s principem astrologie, která se snaží tyto měnící se kvality času charakterizovat. V Indii jsou dodnes data svateb a důležitých událostí vybírána podle astrologických měřítek. V její společnosti je hluboce zakořeněn pocit, že určitá doba je pro určité činnosti vhodnější.
Kvalitu času také prožíváme i díky jakémusi „duchu“ času (v němčině zeitgeist). Nikdo neví, proč mají různá údobí historie různé nálady a různé módy. Duch 60. let se velmi liší od duchu Reaganovy éry. Ani věda není vůči těmto změnám nálad kulturního klimatu imunní: jako jiné sociální aktivity, i ona je jimi „zabarvena“ a na druhé straně jim také přispívá.
Duch doby není vázán jen na určité kultury a ekonomické systémy, ale závisí i na vzájemných vztazích v širších přírodních podmínkách celé planety a jejího okolí. V kontextu evoluční kosmologie pak má přímo kosmické dimenze. Univerzální duch doby brzy po velkém třesku byl zcela jistě velmi odlišný od duchu doby panujícím ve sluneční soustavě dnes. Měnící se kvality času umožňovaly vznik nových forem evoluční tvořivosti a nové formy a vzory se pak mohly opakovat. Měnící se duch kosmického času pak závisí na růstu a vývoje celého vesmíru, a to zase umožňuje, ve směru šípu času, jeho evoluční proces.
Duch místa
Kvality určitého místa jsou tradičně spojovány s termínem „genius loci“. Slovo „duch“, ve smyslu duch místa, zde má dva spojené významy: jednak pocit, atmosféru nebo charakter, ale také neviditelnou bytost s vlastní duší a osobností. Je obtížné oddělit jedno od druhého, protože druhý význam může být považován za personifikaci prvního. Někteří lidé tvrdí, že na takovém místě zažívají pocit přítomnosti nějaké bytosti. Jsou to pouhé psychické projekce? Nebo to je intuitivně vnímaná živoucí kvalita konkrétního místa, která má skutečně jisté rysy osobnosti?
Takováto místa spojená s přítomností přírodních duchů se vyskytují poblíž vodopádů, pramenů, v hustém lese, na poušti, u řek nebo v močálech, pod různými stromy, v horách nebo na mořském pobřeží. Duchové těchto míst dostávali mytologická nebo žánrová jména: najády byly spojeny s vodou, dryády se stromy a lesy, oreády byly víly hor, nereidy mořské panny. Srovnatelné kategorie přírodních duchů lze rozeznat v mnoha tradičních kulturách po celém světě. Jak se k nim zachovat?
Archeologo T. C. Lethbridge navrhuje vnímat je ne jako bytosti, ale jako jakási pole. Kvality takového pole, například spojeného s vodopády, jsou přisuzovány najádám, tedy „najádovému poli“. Na první pohled jde jen o další obskurní terminologii, ale myslím si, že tahle idea stojí za povšimnutí. Pole jsou regiony vlivu, a v obecném smyslu tento termín vyhovuje. Jaký druh pole tato pole mohou být? Jistě to jsou pole prozatím fyzice neznámá, i když elektromagnetické pole tu jistě také bude mít svůj vliv. Zdá se však, že i tady je vhodné uvažovat o poli ve smyslu morfického pole. Takovéto pole je asociováno se sebeorganizujícím systémem na všech úrovních, hierarchicky uspořádáno. Jestliže konkrétní místo má své morfické pole, pak toto pole musí být součástí jiných, vyšších polí, jako je pole říčních systémů a horských hřebenů, a ty jsou součástí pole poloostrovů a kontinentů a nakonec jsou všechna tato pole součástí morfického pole planety Země a celé slunečního soustavy.
Když jsem o tom začal uvažovat, váhal jsem aplikovat systém polí i na tuto oblast, protože se mi to zdálo příliš. Pak jsem si ale uvědomil že sám koncept pole je vždy původně spjat s místem. Zahrnuje metaforické prodloužení každodenního významu slova pole jako místa určité aktivity – jako pole pšenice, válečné pole, uhelné pole. Širší smysl označuje areál či sféru akce, operace nebo vyšetřování a předznamenává použití slova pole ve fyzice. Když toto slovo (field) použil v roce 1830 Faraday pro svou teorii magnetismu a elektřiny, ne náhodou sáhl po slově, které původně pochází ze staroanglického feld, folde, a znamenalo zemi, půdu. Fyzikální teorie pole naznačuje fakt, že pole jsou místa.
Představa duchů míst jako morfických polí implikuje ta konkrétní místa, která jsou předmětem morfické rezonance s jiným podobným místem v minulosti. Tato dědičná kvalita míst, tradičně vyjadřovaná v termínech přírodních duchů, se skutečně vyznačuje charakterem kolektivního charakteru a paměti. Takováto místa navíc rezonují se svými vlastními vzpomínkami z minulosti. Proto tem vzniká morfická rezonance a proto se určité vzory specifické aktivity odehrávají jen v létě, protože rezonují s podobnými vzorci aktivit které také kdysi proběhly a probíhaly v létě.
Paměť hraje důležitou roli i v reakcích zvířat a lidí na určitá místa. Když člověk na takovéto místo vstoupí, paměť toho místa, nebo paměť událost, která se na tom místě odehrála, má tendenci ovlivnit současnou zkušenost tohoto místa. Navíc, díky morfické rezonanci, paměť bude ovlivněna i kolektivní pamětí a člověk se tak může vyladit na minulé zkušenosti prožité na tom místě lidmi kdysi v minulosti. Samozřejmě, ne všechny takové zkušenosti jsou příjemné a dobré. Existuje značný počet míst, na kterých byl někdo zavražděn či popraven,a o kterých se tedy říká, že jsou strašidelná a nebezpečná.
Zkušenost určitého místa tedy zahrnuje, v kontextu s morfickou rezonancí, jak paměť, spjatou s oním místem, tak vzpomínky předchozích zážitků konkrétního člověka s konkrétním místem, ale i vzpomínek jiných lidí, spjatých s tím místem. Kvalita, či atmosféra místa nezávisí jen na tom, co se tam odehrává v přítomnosti, ale také na tom, co se tam odehrálo v minulosti, a také na způsobu, jak se to odehrálo. Tyto principy platí všeobecně, ale zvláště intenzívně na místech, která lidé považují za posvátná.
Posvátná místa
Po celém světě jsou určitá místa považována za posvátná. Jsou to místa přírodní, jako prameny, hory, háje nebo pahorky, nebo to jsou místa kde stojí megalitické kameny, kamenné kruhy či řady, nebo hroby, chrámy, kostely a katedrály. Volba místa pro výstavbu takové stavby nebyla náhodná a odvisela od určitých kvalit místa. Orientace staveb také závisela na přírodních aspektech – např. slunovratové linii na horizontu, nebo byla nasměrována určitým směrem (mešity jsou orientovány směrem k Mekce). Většina evropských katedrál byla postavena na místech předkřesťanských posvátných stanovišť.
Mnohá takováto místa jsou uctívána pro to, co se tam odehrálo v minulosti: různá zjevení, mystické zážitky, nebo se tam narodil nějaký hrdina či světec, nebo tam žil, nebo zemřel, nebo tam jsou pochovány jeho ostatky. Co se stalo v minulosti může v jistém smyslu zůstat uchováno a opět se zjevit a tak se stát jakýmisi dveřmi k zážitku, který otevírá svět jiné dimenze, kde neplatí obvyklá omezení prostoru a času. Posvátné místo není nikdy izolováno: je vždy spojeno např. s rostlinou, zvířetem, ročním obdobím stejně jako mýtickou postavou, která tam žije a řve či něco vytváří. Na takovémto místě se konají ceremonie a rituály.
Posvátná místa jsou jasně oddělena od světa profánního určitými uznávanými hranicemi. Když lidé tyto hranice překročí, mohou sdílet určité síly a spojit se s posvátností místa. Mojžíšovi bylo nařízeno sundat boty v úctě na posvátné půdě před hořícím keřem na hoře Horeb. Mohamed poprvé uslyšel recitující hlas archanděla Gabriela v osamělé jeskyni hory Hira poblíž Mekky. Kaple v údolí Forge je civilní panteon zbudovaný na posvátné půdě. Kopec Culmorah v Palmyře je posvátným spojením mormonů s minulostí. Indiáni uctívají horu Rainer jako horu – Boha. Tato víra v posvátná místa je přítomna ve všech náboženstvích, včetně křesťanství, a posvátná místa se vyskytují na celém světě. V Evropě jsou známy Lurdy ve Francii, Fatima v Portugalsku, Medžugorje v bývalé Jugoslávii.
Žít v harmonii s místem
Ve společnostech, které rozdílné kvality míst uznávají, se vesnice, města, kostely, domy a hroby staví na pečlivě zvolených místech ne podle konvence, ale podle vzájemné harmonie kvalit místa a okolí. Umění takto vybírat místa ke stavbám se nazývá geomancie (doslova věštění země). Nejznámější formou geomancie je čínský systém feng-šuej (znamená to vítr a voda). Mistři feng šuej např. v Hong Kongu nebo jinde v Číně praktikují své umění za horentní sumy a ne jen radí, kde a jak ostavit a orientovat dům, ale také určují umístění a orientaci oken, dveří a vybavení místností nábytkem a dalšími doplňky tak, aby život v takovémto domě a různé aktivity v něm probíhaly v dokonalé harmonii.
Feng šui je založeno na víře, že každé místo obsahuje jistá topografická znamení, vzory či prudy energií, a že člověk by tyto proudy měl respektovat a přizpůsobit se jim. Tvar kopce, směr potoka a převládajících větrů, výška a tloušťka plotu, pozice stromů, cesty, mostu hrají ve feng šui stejně důležitou roli jako vliv slunce, měsíce, planet a hvězd. O feng šui můžeme uvažovat jako o systému, který interpretuje pole určitých míst a umožňuje tak nalézat praktická rozhodnutí.
V Evropě byla také pradávná výstavba kostelů a posvátných staveb výsledkem mnoha intuitivních, praktických a symbolických uvažování a myšlenek, ač nebyly tak systematicky zpracovány jako ve feng šui. Moderní výzkumníci, kteří zkoumají záhady země, zjistili, že místa, zvolená pro stavbu chrámů jsou často spojena se zvláštními proudy zemních energií, rozeznatelných pomocí proutku či virgule. Podstata těchto zemních energií a vyzařování je pro současnou vědu právě tak nepochopitelná a obskurní, jako samo proutkařství. Není ale pochyb o tom, že některá místa jsou pro život člověka příznivější než jiná, a bylo by naivní pominout možnost, že podzemní vzory aktivit mohou ovlivňovat kvalitu místa.
V mnoha částech světa se dodnes při počátku stavby konají různé rituály. Je málo známo, že přesný okamžik slavnostního výkopu při stavbě Greenwichské observatoře (na nultém poledníku) určil královský astronom John Flamsteed. První kopnutí či bodnutí do země je spojováno se symbolem propíchnutí hlavy draka, hlídajícího místo. Na mnoha místech se v takové chvíli konají i symbolické oběti. Ještě v roce 1895 byla do základů metodistické kaple v Cambridgeshire zazděna hlava koně, a celý kůň je od roku 1913 zazděn v základech fotbalového stadionu klubu Arsenal v Londýně. Poklep na základní kámen je možno vidět i dnes.
Většina moderního světa však dnes trpí jakousi geomantickou amnézií. Myšlenka, že by výběr místa a rituál při započetí stavby měl vylepšit harmonizaci člověka a jeho stavby s místem je dnes považována za pověru. Když pak dojde k nějakému neštěstí, označuje se to za pouhou smůlu. Moderní architektura zlomila tradiční pouta s minulostí a produkuje budova v duchu mechanistické vědy. Podle Le Corbusiera jsou domy „stroji na bydlení“. Prakticky nikdo z moderních architektů neví nic o geomancii nebo tradičních ideálech harmonického života. Důsledky jsou patrné všude kolem nás.
Od turismu k poutím
Ačkoliv duch místa je nemožné zjistit a analyzovat v termínech mechanistické vědy, jeho význam je oceňován a tušen turisty, kteří posvátná místa hojně navštěvují jak pro jejich kvality, tak pro jejich historii. Turismus je moderním průmyslem, kterým prochází miliony dolarů. Mnohá posvátná místa turisty přitahují jako magnet. V Anglii to je Stonehenge, Glastonbury, Iona, v Egyptě chrámy hroby a pyramidy, ve Francii jeskyně v Lascaux či kostely jako v Chartres, v Mexiku mayské chrámy, stejně jako chrámy v Indii a na Bali.
Turismus je jakási nevědomá forma poutí. Většina turistických atrakcí dneška byla poutními místy v minulosti. Avšak zatímco poutníci navštěvovali tato místa, aby jim vzdali hold a úctu, turisté jsou jen povrchní pozorovatelé. Poutníci oceňují posvátné kvality místa a provozují na nich své duchovní cvičení. Přidávají místu svou sílu. Turisté sílu místa rozmělňují.
Na poutích je nejdůležitějším aspektem úmysl. Jdeme-li na posvátné místo jako poutníci, jdeme v naději, že budeme posvěceni a inspirováni, a vzdáme za to díky. Svůj úmysl můžeme posílit četbou historek, které se k tomu místu či stavbě váží. Sama cesta je součástí poutě. Na konci poutě je třeba jít pěšky. Sjednotit se v rytmu chůze a být tak schopen vyladit se na kvality místa. Většinou je třeba jít kolem dokola, ve směru hodinových ručiček, a vycentrovat se. V některých tradicích (tibetský bon, muslimové v Mekce) se chodí opačným směrem. Při vstupu na posvátné místo se něco symbolicky obětuje (svíčka, vonná tyčinka), a lidé se tam modlí. Většinou si pak přinášejí domů něco na památku, co mohou sdílet s jinými (posvátnou vodu, posvátný obrázek).
Domnívám se, že by se mnohé věci změnily, kdybychom začali na podobná místa chodit ne jako turisté, ale jako poutníci. Obohatilo by nás to jak osobně, tak kolektivně. Transformace turismu v poutě by snad mohla hrát značnou roli v procesu resakralizace Země.
Přeložil a ve svém časopise Baraka na podzim 1996 uveřejnil Vlastimil Marek
Vlastimil Marek, úterý 17. duben 2007
